Československo a doping

Zatímco Německá demokratická republika státem řízené a systematické dopování sportovců rozvíjela už od šedesátých let a na letních olympijských hrách v roce 1972 v Mnichově a 1976 v Montrealu sbírala desítky medailí (v Mnichově byly v pořadí podle získaných medailí před menší částí rozděleného Německa jen velmoci USA a SSSR, v Montrealu dokonce jen SSSR), příběh státem podporovaného dopingu v Československu se teprve rozebíhal.

Ne že by žádný sportovec v tehdejším Československu zakázané látky nebral, vše se však dělo divoce a bez jakékoli kontroly. S dopováním anaboliky jsou spojována i některá úmrtí vrcholných československých sportovců. „Tento současný stav u nás ohrožuje zdravotní stav některých sportovců, nezaručuje optimální výkonnost a hrozí odkrytím dopingu při mezinárodních soutěžích. Na druhé straně podložený a sledovaný výzkum a racionální aplikace anabolik pro úzce sledovaný okruh sportovců významně přispívá svými výsledky k politické propagaci sportu a tělovýchovy v socialistickém státě a k upevnění mezinárodní prestiže naší republiky,“1 uvažovalo se v Interní informaci pro předsedu Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy v roce 1976. Z dokumentu lze vyčíst i existenci pracovní skupiny. Ta předsedovi jako jednu z možností podpůrného prostředku nabízí i Strombu, lék obsahující anabolický hormon stanolozol. Interní informace uvádí, že „vedlejší účinky jsou zde minimální“.2 Jestli šlo ale jen o účelové tvrzení, se dá jen velmi těžko odhadovat. Přesto vedení československého sportu začíná systém podpory dopingu rozjíždět aktivně až na počátku osmdesátých let. „Vrcholový sport u nás dnes potřebuje nové přístupy, stejně jako je tomu ve světě, zejména v oblasti endokrinologie (dávkování anabolik), biochemie (dávkování jiných podpůrných prostředků), interny, imunologie,“3 píše předseda ÚV ČSTV a zároveň člen ÚV KSČ Antonín Himl vedoucímu oddělení společenských organizací a NV ÚV KSČ Lubomíru Procházkovi v dopisu ze srpna 1982. Podle Himla existuje na ČSTV Speciální komplexní servisní centrum, které zabezpečuje vrcholový sport a je třeba podpořit „progresivní lékaře“,4 kteří se bojí problémů s ministerstvem zdravotnictví.

V roce 1983 se do procesu zapojuje vláda ČSSR. V opatření „k dalšímu zkvalitnění čs. státní reprezentace“5 pověřuje podporou „výzkumu a kontroly podpůrných prostředků“ místopředseda vlády Matej Lúčan ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce. Anabolika se dovážejí ze zahraničí a jsou hrazena z prostředků Správy pro tělovýchovu a sport Úřadu vlády ČSSR. Vzniká také laboratoř sportovní biochemie a fyziologie (LBKF). Jejím úkolem je testovat sportovce vyjíždějící do zahraničí, aby byla jistota, že nebudou mít pozitivní dopingový nález. Již v začátcích systému jsou vytipovány sporty, ve kterých mohou anabolika zlepšit výkon.

1. 1. 1985 vzniká pod ministerstvem zdravotnictví Ústav národního zdraví pro vrcholový sport. Ten podléhá přímo náměstkovi ministra zdravotnictví Josefu Harantovi. Program je přísně tajný. Sportovcům je nabízena „specializovaná péče“. Jsou osloveni jednotliví vybraní sportovci, jimž je nabídnuta k podpisu časově omezená smlouva.6 Taková smlouva byla rovněž nabídnuta Alžbětě Havrančíkové, ale jedna z nejlepších běžkařek ji odmítla podepsat: „V tom čase som to urobila preto, lebo nikto mi nevedel odpovedať, čo je to špecializovaná zdravotná starostlivosť. Vtedy som to cítila tak a nikto neodpovedal. Z toho vyplývalo, o čom to všetko bolo, a nemohli mi nič dať a ani ja som nepotrebovala nič kontrolovať. Nedostala som odpoveď – nemali môj podpis.“7 Samotné odmítnutí nebylo jednoduché, protože to v některých sportovních odvětvích mohlo znamenat komplikace, nemožnost vyjíždět na soustředění, vyřazení z reprezentace i odmítnutí prodloužení smlouvy.8 V některých případech mají trenéři a funkcionáři pravomoc vyřadit z kádru reprezentace závodníka, který jakoukoli složku „specializované péče“ odmítne. Jednotlivá sportovní odvětví i kluby se lišily různým přístupem trenérů i funkcionářů, takže nelze tak snadno tvrdit, že by všichni českoslovenští reprezentanti té doby dopovali. Tlak na výkony ale vytvářela nejen konkurence ze zahraničí, ale často i plány seshora, které se musely plnit. Navíc řada sportovců mohla podpůrné prostředky brát, aniž o tom věděla, podobně jako tomu bylo v NDR. „Měla jsem strach, že to beru a ani o tom nevím,“9 vzpomíná na dobu, kdy bylo potřeba kontrolovat každou tabletku vitamínu překážkářka Milena Tebichová, která rovněž možnost dopovat odmítla. Tabletky, u kterých si nebyla jista, raději tajně vyhazovala.

Sportovci zařazení do programu dostávají nedovolené podpůrné prostředky a v průběhu soustředění, kdy nabírají sílu, berou anabolika, která jim umožňují více trénovat a rychleji regenerovat. Následuje etapa, v níž se zakázané látky z těla vyplavují. Před výjezdem na závody jsou reprezentanti kontrolováni v dopingové laboratoři ÚNZ pro vrcholový sport a ti s pozitivním nálezem se nesmí soutěží účastnit. V některých dokumentech jsou sportovci označováni krycími čísly, za nimiž se skrývají údaje o pozitivních i negativních nálezech. Ti s pozitivními nálezy nesmějí vyjet na mezinárodní soutěže. Právě proto jsou během závodů kontroly sportovců zapojených v programu negativní. Výjimkou je pouze pozitivní test dvou atletů na Evropském poháru v roce 1985 v Moskvě. Ten atletičtí funkcionáři vysvětlují zastaralou technikou československé laboratoře, protože vzorky putovaly do modernější laboratoře v Kolíně nad Rýnem. Sportovci, trenéři i funkcionáři musejí zachovávat mlčenlivost o programu i o systému, jenž je podřízen druhému nejvyššímu stupni utajení. Zároveň jsou ale atleti s pozitivním dopingovým nálezem v tehdejším tisku označeni za „reprezentanty, kteří porušili sportovní etiku.“10

Nákup, dávkování i kontrolu dopingu má na starosti od roku 1985 právě Ústav národního zdraví pro vrcholový sport. Na návrh ÚNZ VS vzniká v průběhu roku 1985 také Odborná komise Ministerstva zdravotnictví ČSSR, která má za úkol posuzovat a schvalovat rozpisy podávání podpůrných prostředků a řídit činnost lékařů pověřených jejich aplikací v různých sportovních odvětvích. ÚNZ VS jsou předkládány ke schválení rozpisy obsahující dávky pro konkrétní sportovce, data podávání a termíny kontrolních testů. Systém koordinuje Správa pro tělovýchovu a sport Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Ta mimo jiné schvaluje finanční prostředky a je informována o činnosti ČSTV i ÚNZ VS. Na ČSTV ale kromě informací nezřídka docházejí i stížnosti. Některé od ambiciózních trenérů, kteří pokles formy svých svěřenců vysvětlují špatným nakládáním s anaboliky, jindy se jedná o anonymní udání na trenéry, kteří s anaboliky údajně obchodují. Za alarmující bývají považovány dopingové nálezy u sportovců mladších osmnácti let a zejména poukazy na dopování závodníků, kteří nepatří ani do širšího kádru reprezentace. Anabolika totiž mají být vyhrazena právě jen reprezentantům, kteří plně podléhají kontrole ÚNZ VS. Odborná komise Ministerstva zdravotnictví ČSSR končí svoji činnost v roce 1987.11 Organizování dopingu poté zůstává záležitostí sportovních svazů a přímé spolupráce konkrétních lékařů s ředitelem ÚNZ VS.

Státem řízený doping končí až v roce 1989.

1 Archiv Václava Paciny, Archiv dějin tělesné výchovy a sportu Národního muzea, neuspořádáno.
2 Tamtéž.
3 Materiály zveřejněné na jednání ze dne 4. 12. 1990 na MZ ČR k problematice podávání podpůrných látek ve vrcholovém sportu, jednací číslo PKP/2 - 272 - 27. 3. 91.
4 Tamtéž.
5 Tamtéž. V současnosti v soukromém archivu, neuspořádáno. O plnění úkolů vyplývajících z dokumentu se jednalo například na zasedání sekretariátu ÚV ČSTV 10. května 1983, Národní archiv, ÚV ČSTV, balík 182.
6 Tamtéž.
7 Alžběta Havrančíková v e-mailu Vítu Poláčkovi, 22. 12. 2013.
8 Pro srov. např. Odmítli dopovat, přišel trest, Lidové noviny, 18. března 2006, s. 27.
9 Milena Tebichová v rozhovoru s Vítem Poláčkem, 14. ledna 2014.
10 Rudé Právo 18. 9. 1985.
11 Stanovisko antidopingového výboru ČSFR k problematice dopingu před rokem 1989, v současnosti v soukromém archivu, neuspořádáno.