Jakub a jeho Laputa
Na obzoru je další zajímavý filmový debut. Jmenuje se Laputa a natočil ho mladý talentovaný režisér Jakub Šmíd. Vystudovaný herec (JAMU v Brně) a režisér (FAMU v Praze) upoutal pozornost už svým bakalářský filmem Neplavci, který získal cenu Český lev Cena Magnesia pro nejlepší studentský film roku 2011. Kromě toho, že Neplavci sjezdili celou řadu mezinárodních festivalů, byl film vybrán francouzskou L'Académie des César mezi sedm nejlepších krátkých filmů roku 2011. Šmídův magisterský film Amanitas letos pro změnu získal na festivalu Famufest cenu pro nejlepší kameru, režii a cenu diváků. A v říjnu přijde do kin jeho celovečerní debut Laputa.
A co zaměstnává jeho režiséra teď, pět měsíců před premiérou?
Film jsme právě po půlroce postprodukce dokončili. Zdálo by se, že když je film hotov, končí mi veškeré povinnosti s ním spojené. Opak je pravdou. V současné době se společně s producentem Viktorem Schwarczem a jeho týmem zabýváme strategií propagace, fotíme plakát, vybíráme ukázky pro internet, vyrábíme teaser a trailer a přihlašujeme film na mezinárodní festivaly. Rádi bychom Laputu představili i zahraničnímu publiku.
A má podle Jakuba Šmída Laputa obecnější platnost, nebo je výpovědí o té jeho jedné konkrétní generaci?
Každá generace se potýká s novými problémy. Ta moje brala sice rozum v novém svobodném světě, ale stejně si myslím, že jsme nebyli pořádně připraveni na všechno, co na nás v dospělosti čeká. Nalézt rovnováhu mezi tím, co bychom v životě dělat chtěli, a s tím, co dělat musíme. Spousta z mých vrstevníků si s pocitem svobody a neomezených možností neumí poradit a různě se v tom plácá klidně i po třicítce. A o tom je náš film. Laputa je kavárna, kterou si hlavní postava Johanka (Tereza Voříšková) postavila, aby se v ní opevnila před okolním světem a získala pocit rovnováhy a naplnění. Ne nadarmo si Johanka jméno kavárny vypůjčila z Gulliverových cest Johnatana Swifta, který Laputou nazval létající ostrov, který se vznáší nad pevninou. Nalézt balanc se Johance z počátku vůbec nedaří zvlášť v závislosti na tom, s jakými partnery svůj život spojuje. Film ale směřuje k rovnováze, takže to nevidím s námi, kteří stojí na prahu dospělého života jako Johanka, nijak černě. Nějak se všichni protlučeme a zjistíme, kdo jsme a co opravdu chceme. Zároveň jsme se snažili výtvarnou stylizací filmu a stylizací jazyka postav vytvořit náš vlastní obraz a nikoli pouhou kopii reality.