Pasažéři

Rozhovor s režisérkou Janou Borškovou

Dokument sleduje osudy čtyř dospívajících mužů, kteří strávili svoje dětství v dětském domově v Letech. Proč zrovna tohle téma?

Pasažéry jsem objevila ve stejnojmenném divadelním souboru, který vznikl na hodinách dramaterapie v Dětském domově Lety. Moje kamarádka mě vzala na jejich představení do Divadla Na zábradlí. Představení mě zaujalo autenticitou a hlubokým lidským příběhem. Začali jsme s kamerou docházet na hodiny dramaterapie. Soubor se ale postupně rozpadal, protože jeho členové začali z dětského domova odcházet. Zajímal mě jejich další osud. Původně jsem chtěla natáčet se všemi osmi členy souboru, ale nakonec jsem pokračovala jen se čtyřmi. Šlo mi hlavně o to, abych mohla natáčet autentické situace z jejich životů, s ostatními členy souboru to však z různých důvodů nebylo možné.

Jde o časosběrný dokument? Jak dlouho jste materiál shromažďovala?

Točili jsme necelých šest let. Přesto mi připadá označení časosběr pro Pasažéry nepřesné, protože hlavní kvalitou filmu není čas, ale autenticita. Šlo mi o to, poznat život protagonistů tak, abych autenticky zaznamenala zlomové situace jejich života v okamžiku, kdy se právě dějí. To je dost komplikovaná metoda, zvlášť když máte problém svoje hrdiny vůbec najít. Díky tomu jsem si uvědomila, že každá situace má výpovědní hodnotu, pokud si jí všimnete a dokážete ji zaznamenat. Můžete té situaci pomoct třeba otázkou, ale musíte přesně rozumět tomu, co se v životech vašich protagonistů odehrává a plně se soustředit na přítomný okamžik.

Řešila jste, co všechno ještě můžete sdílet s diváky, a co už ne?

Ano, natočili jsme záběry, které se ve filmu nakonec neobjeví. Se střihači filmu jsme měli na paměti, že musíme každému z našich hrdinů zachovat lidskou důstojnost. Nejsilnější a nejdojemnější scénu, kterou jsem kdy natočila, je scéna na pohřbu. Syn se loučí s mrtvým otcem. Je to poslední okamžik v jeho životě, kdy ho uvidí. Ať už ten otec udělal v životě cokoli, jeho syn mu odpouští. Všechno, co se v té scéně odehrává, je velmi přirozené, řekla bych, až symbolické a patří k životu. Navíc ta scéna přináší i naději. Rodina je pohromadě. Jsou tu děti. Přála bych si, aby tato dojemná scéna vzbudila v divácích hlavně soucit.

Změnili „Pasažéři“ váš pohled na život?

Pochopila jsem, že i když jsme si všichni rovni, jakožto lidské bytosti, není možné dosáhnout sociální spravedlnosti mezi námi. Přesto si každý člověk zaslouží pozornost a respekt. Snažím se k ostatním lidem přistupovat jako k sobě rovným, bez ohledu na jejich sociální původ, etnicitu, náboženství nebo vzdělání. Uvědomila jsem si, jak moc nás ovlivňuje naše dětství. Pokud dítě nedostane v dětství bezpečí, lásku a hranice, složitě si buduje sebevědomí, citovou rovnováhu a vztah k ostatním lidem i sám k sobě. Náprava v dospělosti už může být velmi složitá.