Fenomén Underground

Na východ od ráje

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 2  
Sdílet
| Poslat odkaz

Josef „Pepino“ Frič

Klikněte pro větší obrázek

Kovorytec, výtvarník, fotograf a příležitostný hudebník Josef „Pepino“ Frič se narodil v roce 1954 Josefovi a Libuši Fričových v Čáslavi. Měl ještě o dva roky mladšího bratra Libora a o čtyři roky mladší sestru Dášu. Otec (ač nekomunista) byl rázným důstojníkem ČSLA, matka dělnicí. Vzhledem k otcovu povolání se tak rodina často stěhovala, dle toho, kde a v které posádce ho bylo zapotřebí.

Proto tedy malý Pepa začal chodit do ZDŠ v Brně, kam se rodina na přelomu 50. a 60. let přestěhovala. Jelikož doma vše podléhalo otcovu vojenskému drilu, bylo pochopitelné, že se během puberty jako nejstarší ze sourozenců vzepřel a začal se bouřit. V osmašedesátém co mladistvý teenager pobíhal po Brně a křídou po zdech maloval klasické nápisy „Dubček“, „Svoboda“ nebo „Idíte damoj!“ O rok později se rodina Fričova přestěhovala do Havlíčkova Brodu, kde bydlela v lampasáckém činžáku na sídlišti VÚ, a Josef začal studovat střední umprumku v blízké Světlé nad Sázavou. Jeho rebelství ale pokračovalo – nechal si narůst delší vlasy, a to nejen kvůli tomu, že to bylo mezi mladými v módě: věděl, že to stoprocentně naštve otce, což se ukázalo jako správný předpoklad. Navíc mu učarovalo kouzlo písniček Karla Kryla (což otci také nebylo po chuti) a samozřejmě poslouchal anglo-americký rock, z něhož ho nejvíce zaujal kytarista Jimi Hendrix – na Karlovi a Jimim v podstatě začínal. Na začátku normalizace, ještě v době studií, měl jeho vzdor i vcelku očekávanou pointu.

„Otec, tehdy major, měl kotoučový magnetofon a pásky s nahrávkami pro vojáky a nějakými svými oblíbenými písněmi,“ říká dnes Josefova sestra Dáša „Jesika“ Franeková. „Ale Pepa si na něm občas pouštěl i svoje věci. Jednou vzal otec magneťák na posádku a v domnění, že je na něm jeho pásek, pustil ho na nějaké schůzi vysokých důstojnických pohlavárů. Jaké bylo překvapení všech, když se z magneťáku ozval Karel Kryl! Otce málem ranilo, okamžitě mu hrozila degradace a odchod z armády, což ale nakonec ustál. Jelikož se ale pořád s Pepou hádal ohledně dlouhých vlasů, tohle byla ta poslední kapka – vyhodil ho z bytu.“ Matka sice tiše protestovala, ale věděla, že je to marné: otcovo vojenské slovo bylo poslední a neměnné. Pepa tak přespával ve Světlé u svého kamaráda, jemuž se říkalo Běloch.

V roce 1973 musel Josef narukovat na dvě léta do zeleného – na vojně dělal lapiducha.

Když se v pětasedmdesátém vrátil do civilu, začal pracovat ve sklárnách Bohemia ve Světlé nad Sázavou. Stále se kamarádil s Bělochem a také s o něco starším světelským Přemkem Doležalem, sběratelem muziky s kvantem desek a nahrávek. Často jezdil do HB, kde se stýkal zejména se sestrou Dášou a jejím manželem Pavlem Franekem. Někdy ve druhé polovině sedmdesátých let se Josef seznámil s paní Olinou, která bydlela ve stejném brodském činžáku jako jeho rodiče, a začali spolu žít.

Důležitým rokem byl ten jedenaosmdesátý – Pepa kdesi v hospodě potkal o šest let mladšího Karla „Kadlose“ Nováka, havlbroďáka, makajícího přes týden v Praze. Ten se zrovna vrátil z dvouleté základní voj. služby, a coby ostříhaná mánička rychle toužil po nějakém rockovém povyražení. Oba si okamžitě kápli do noty – Josef pak navíc Kadlose napojil na světelského Přemka. „A to byl fakt magor sběratel. Ten měl tu muziku úplně všude!“ vzpomíná Kadlos. Začala obvyklá výměna kvalitních nahrávek, zejména kapel R.I.O. a amerického a evropského undergroundu (Art Bears, Henry Cow, Univers Zero, Residents, Pere Ubu, Throbbing Gristle, Magma), a českého podzemí (Plastic People, DG 307, Beryoza Underschmidt Band, Odvážní Bobříci atd.), správné literatury (např. Na cestě, Přelet přes kukaččí hnízdo) a společné ježdění na bigbíty (třeba na Extempore – „Krokodlak“, na festival V Lipnici n.S. ´82). Jezdilo se i do pražské Krče na baráček, v němž sídlila Jazzová sekce, jíž byl Kadlos členem – díky němu se Pepa dostával k všem materiálům JS. Pravděpodobně někdy v té době také získal svoji máničkovskou přezdívku „Pepino“, i když je to s ní poněkud neujasněné: samozřejmě, že mu spousta lidí říkala Pepino, ale bylo dost těch, pro které byl domácký Pepíček, jiní, zejména ti mladší, mu říkali prostě Josefe.

Klikněte pro větší obrázek

V létě ´82 seznámil v brodské Národní kavárně Kadlos Pepina se začínajícím muzikantem a textařem Petrem „Hrabošem“ Hrabalikem. Trojice si hned ve všem naprosto sedla – v hudbě, v literatuře, ve filmech, v názorech na politické klima – a pocítila nutnost setkávat se nadále: za místo sedánků si pragmaticky zvolila hostinec U Hnáta, neboť ležel v průsečíku jejích brodských bydlišť. A jelikož všichni tři jeli v alternativním rocku (viz výše), založili alternativní a undergroundovou skupinu Maama; tady je ale třeba říci, že výraz „skupina“ byl v podstatě spíše záminkou k tomu potkávat se, nahrávat a pařit. Na začátku třiaosmdesátého byl zakoupen vůz, stará zrezivělá Škoda 1202, kterou abonenti případných jízd museli vylepit eprozinem, aby vůbec držela pohromadě. „Vůz plně žijící axemi“ byl tak díky tomu nazván „Lepidlo“ a onoho roku mnohokrát brodským houním posloužil. Ty zatím jezdily po podzemních akcích nebo neoficiálních koncertech – mj. Střítež u Jihlavy (Quintet MF, WC Band), Praha – Újezd (Marno Union, Dvouletá fáma), Olomouc-Černovír (Marno Union, Elektrická svině), Vamberk – bytový máničkovský mejdan atd. Posléze se k Maamě připojili saxofonista Jiří „Koutňák“ Koutný s manželkou Martou a mladá básnířka Alžběta Česká. Přidruženými přáteli pak byli třeba básník Martin Šmíd, výtvarník a fotograf Petr „Zé Táborský“, žďárský fotograf Richard „Loupežník“John nebo vymetač hospod a zábav Jiří Švéd“ Špicl, občas ke Hnátovi dorazil i Běloch ze Světlé.

Během roku 1983 seznámil Hraboš členy Maamy s partou teenagerů, kteří měli kapelu Křečový Žíly, přibyli i někteří členové skupiny Gumovej knedlík, a najednou ono společenství scházející se U Hnáta čítalo téměř dvacet hlav. A Pepino jakožto nejstarší byl všemi pocitově chápán coby neformální „ředitel HB undergroundu“.

On sám se v HB opět nastěhoval do bytu k rodičům – měl tam svůj pokoj s magičem a nahrávkami, a jeho otec už na nějaké prudy rezignoval. Je ale fakt, že Kadlos do Pepy neustále hučel, aby za ním šel do Prahy. K čemuž nakonec někdy na začátku roku 1984 došlo, a Pepino se ubytoval u něj v bytě, v ulici Ke Klimentce. Bohužel to ale bylo zrovna v době, kdy už měl Kadlos po svatbě a narodilo se mu dítě. Situace se postupně stávala neúnosnou, až byl posléze Pepino odejit; naštěstí měl v držení již drahnou dobu od dalšího společného kámoše Jindřicha „Fosgena“ Svobody klíče od místnosti v máničkovském domečku v ulici U Plynárny, který patřil „Abbému“ Zerzáňovi. Tím pádem se vztahy zase vyčistily. Pepino s Kadlosem, Fosgenem, ale třeba i fotografem Štěpánem Stejskalem vyráželi na bigbíty a do pražských hospod, zejména se chodilo do Chodské restaurace na Újezdě, později byly známé úterky na Domově, což byl hostinec na Kajetánce. V pátek se šlo buď k Růžovýmu Sadu na Jiřák a půlnočním vlakem jezdilo do HB, anebo – což bylo mnohem častější – byl sraz v pátek odpoledne ve čtvrt na pět na nádraží Praha-Střed, počkalo se, až dorazí Hraboš z Liberce, nasedlo se na vlak a frčelo do HB. O půl osmé už všichni seděli U Hnáta a kuli pikle. Co dělat, nebo kam jet na nějakou akci. Jelikož všem připadalo, že ony akce je třeba nějak zaznamenat, stal se Pepino jedním z fotografů, kteří na nich fotili.

Mezitím Maama „vyrobila“ své první nahrávky: na podzim ´83 v přírodě natočenou „Live At Jewish Cemetery“, v prosinci téhož roku ve vršovickém kulturáku zrealizovanou „In HB-Vršovice“, na jaře ´84 pak „Home Studio“, která se připravovala pomocí několika magneťáků právě u Pepina v bytě a kde se pracovalo s přednatočenými pásky. Zároveň Pepino a také Koutňák nějaký čas zkoušeli s Křečovejma Žílama – Frič obsluhoval podladěnou kytaru zvanou „kačena“, Jirka saxofon. S KŽ si oba zahráli na první akci, kterou si brodský underground sám zorganizoval: byla nazvána „Pod tou strážní věží“ a konala se v květnu ´84 na paloučku u řeky Šlapanky pod známým baráčkem, v kterém Žíly trénovaly a prolévaly hlavy alkoholem. Byla to první a zároveň poslední účast Pepina v ansámblu – přece jenom byl především grafik a kovorytec. Což byla ostatně i činnost, jíž se v hlavním městě živil – na poště v Praze-Holešovicích vyrejval do kovu razítka.

Poté se udělaly ještě další „věže“, v létě na paloučku a v prosinci ´84 na baráčku. Zde si brodského androšského společenství „konečně“ všimlo i bdělé oko StB a začalo zvát máničky na výslechy. Prvním pozvaným byl samozřejmě „ředitel HB-undergroundu“ Pepino. Přesto od začátku pětaosmdesátého následovaly další akce, jak v Havlíčkově Brodě, tak i mimo: výborný byl například dubnový baráček, kde KŽ natočily svůj divoký živák, ale třeba i mini-fest, který zorganizovaly moravské houně z Uničova a Oskavy na vrchu Třemešek. Tam Pepino, podoben schvácenému medvědovi, klopýtaje do vrchu a popadaje dech, nasupeně vykřikoval: „Poslední sezóna! Poslední sezóna!“

Zásadními se pro společenství od Hnáta ukázaly dvě domácí akce „Pod tou strážní věží“ v lomu za řekou Šlapankou, v podstatě naproti baráčku. Na té první, v červnu ´85, si Pepino zahostoval na baskytaru s pražskou skupinou Vojenská Divize MV, na té další v září, nazvané honosně „Underground Festival Of Music“ se výrazně podílel na organizaci. Tehdy v lomu hrálo cca 8 kapel a dorazilo tam asi 250 mániček z celé republiky. Takže průser a další výslechy na StB. Od podzimu pětaosmdesátého byla navíc brodská komunita oslabena několika odchody na vojnu či do Prahy a v samotném HB začalo být tak nějak mrtvo.

Klikněte pro větší obrázek

V roce 1986 Pepino na akce ještě jezdil, ale z výše uvedených důvodů už méně; za zmínku stojí hudební setkání v Libině, „Májovka“ u Přelouče, a „Antirockfest“ v Oskavě u Janka Soldána. Zato se děly věci v Praze. Kadlos zrovna pracoval na OPBH a díky tomu se přestěhoval s rodinou do Holešovic do ulice U Studánky. A právě přes něj pak Pepino získal byt poblíž, v Heřmanově ulici. Po určitých úpravách se v něm vcelku zabydlel, a jelikož se v osmdesátém sedmém někteří z brodských přátel vraceli z vojen a utíkali do Prahy, pořádal u sebe pod krycím názvem „Pepínovy večeře“ normální, notně veselé mejdany. Sám na ně také mimo Prahu vyrážel, ale stále méně – částečně za to mohla i jeho lenost. Občas zajel do Hořic za bratry Krementáky, jednou se na popud Hraboše objevil i na třídenní chlastačce v Liberci.

Mezitím ale Pepina čekaly změny v osobním životě – na inzerát se seznámil s paní Marcelou z Přerova, která měla už malou dcerku Markétu, a toužila odejít do Prahy. Po zhruba roční známosti se v březnu 1989 vzali. To téměř utlumilo jeho aktivity; občas se objevoval ve vinohradské hospodě U Jirásků, kde havlbrodská ekipa našla v letech 1988–1989 svůj azyl (tzv. čtvrtky U Jirásků).

Po roce 1990 šel Pepino na volnou nohu a společně s Bělochem založili ve Světlé svoji kovoryteckou firmu. Problém byl v tom, že hlavní vklad do podnikání dodal Pepino, avšak jak říká Kadlos, „Běloch mu pomaloučku polehoučku přebíral zákazníky. A to ještě dělal na Pepínovejch mašinách.“ Posléze se stalo to, co bylo nabíledni – Běloch Pepina vypekl. Trhnul se od něj, přebral mu zákazníky, nadto tam došlo k odvezení nástrojů a mašin. Pepinovi zbyla prázdná světelská dílna, holé ruce a navíc se mu v Praze narodil syn Pepa (1992) – musel se tedy nějak starat. Na akcích se objevoval sporadicky (například oslava čtyřicátin v Nové Vsi u Světlé nad Sázavou, 1994), občas zašel do hospody s Hrabošem, Štěpánem nebo Kadlosem, ale času měl míň a míň. Začal pracovat doma v Heřmance, přičemž se znova stavěl na nohy. Pronajmul si dokonce sklad kdesi v Karlíně-Libni, koupil nové, dost drahé mašiny. Bohužel v roce 2002 došlo ke známým pražským povodním… „No, v podstatě přišel skoro o všechno, kromě toho, co měl doma,“ míní Kadlos. „Vím, že to byly věci, který mu zplesnivěly: drahý šmirgly a ostatní. Oni ti majitelé mu to, že to bylo zaplavený, řekli až pozdě – když už se s tím nedalo nic dělat…“

Pepino se dostal psychicky dost na dno, pustil dílnu ve Světlé, pracoval doma, snažil se uživit rodinu, dokonce se vrhl i na počítačovou grafiku. Ale přestože věci, které fotil a generoval, měly svou uměleckou kvalitu, nedokázal je prodat.

Josef „Pepino“ Frič zemřel na infarkt v roce 2007 ve svých pouhých padesáti třech letech.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu