Fenomén Underground

Na východ od ráje

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 2  
Sdílet
| Poslat odkaz

Miloš „Rudolf“ Mildes

Klikněte pro větší obrázekBásník, prozaik, textař, hudební skladatel a organizátor undergroundových akcí Miloš Rudolf Mildes se narodil v Pardubicích v roce 1961. Má o tři roky mladšího bratra Pavla a o čtrnáct let mladší sestry Miroslavu a Martinu, dvojčata. Zpočátku žil v Kojicích u Chvaletic – jeho matka Blanka Rudolfová totiž pracovala v Tesle Přelouč, a protože od podniku získala byt, bydlela s jeho bratrem v Přelouči. Miloš tak vyrůstal u kojčické babičky a její dcery Aleny.

Na základku chodil Miloš od roku 1968 do Telčic (později přejmenovaných na Chvaletice) a učil se velmi dobře. V roce 1970, když mu bylo skoro 9 let, chtěl vstoupit do Junáka, ale ještě toho roku soudruzi skauting zakázali. Což jej nepotěšilo, hltal totiž Rychlé šípy, z nichž ho ovšem nejvíce zaujal ohoz tajemného Široka – černý plášť a bílá smrtková maska. Zároveň ho v té době fascinovalyi dlouhé vlasy, což vycházelo i z faktu, že miloval filmy s Vinnetuem a s Indiány, které u nás tehdy běžely v kinech.

Už od nejranějšího dětství na něj měla velký vliv teta Alena, která byla jen o 8 let starší než on – hluboce prožívala éru hippies, stýkala se s máničkami a sháněla rockové nahrávky. Vzhledem k tomu, že matka pracovala v Tesle, měli doma kvalitní gramec i magnetofon, takže se pořád nahrávalo. Miloš k tomu dodává: „Mě tenkrát víc oslovovali ty tvrdší kapely, první desky Led Zeppelin, Uriah Heep a především Black Sabbath. Ti mě fest omráčili. Už jako smradovi se mi zabořili do duše a těch jejich pět šest desek mě svírá dodnes.“ Obdivoval starší kluky – Aleniny kámoše –, kteří se, vlasatí, producírovali v sepraných džínových ohozech. Alena mu tedy koupila hippiesovské kalhoty – flekaté manšestráky do zvonu a důchodky, aby mohl sekat machra. Jenže sotva už začal pokukovat po holkách, byl v roce 1972 odstěhován za matkou do Přelouče. i tam fungovala máničkovská parta starších houní, jenže Miloš byl pro ně přece jen až příliš mlád, a tak se musel spokojil s klukama s devítky – mohl je ohromit nahrávkami, které měl doma na páskách. Těmi kluky byli například Ivan Exner (budoucí výtvarník), Petr Tvrdík a Mirek Hendrich. Společně poslouchali muziku a vyráběli trička s potisky západních kapel. Přezdívku Mildes vyfasoval ve čtvrté třídě, když na školním výletě před Orlíkem jako frajer kupoval cigarety, a ve výloze stánku spolužák spatřil krabičku cigaret Milde Sorte. Přezdívce se pochopitelně nebránil. Od roku 1974 začal jezdit o víkendech na černé burzy LP desek do Prahy na Letnou. V týdnu se pak v Přelouči alba šmelila a nahrávala.

Jelikož Mildes obdivoval cokoli, co bylo vyrobeno na elektriku (jeho koníčkem bylo kupříkladu stavět modely elektrických vláčků), nastoupil v roce 1977 do učení v rámci Tesly Přelouč. V téže době pak viděl bolševický propagandistický dokument „Atentát na kulturu“. Dnes k tomu říká: „Takto zprostředkovaně jsem viděl živýho Ivana Martina Jirouse alias Magora, Pavla Zajíčka, Mejlu Hlavsu, Jaroslava Kukala, zkrátka opravdický máničky, který si nehrály pouze na rockery, ale žily víc duchovníma hodnotama… i přes obrazovku z těch dehonestovaných bytostí vyzařovala taková energie, že jsem jim to věřil. Kecy o skrytých zbraních zlýho imperialismu působily naprosto jalově.“ Je vidět, že bolševická propaganda na něj nezabrala, což vlastně ani nemohla: „Mě totiž nikdy nepřitahovala normovaná spořádanost a stádní poslušnost a průměrnost. Hlavně ta průměrnost mi byla vždycky nejvíc odporná.“ Nicméně ačkoliv ho undergroundové houně zaujaly, stále se pohyboval trochu někde jinde – prioritou pro něj byly zejména nahrávky anglo-amerických kapel, tancovačky s bigbítem a romantické mordování holek.

Na konci roku 1980 narukoval na vojnu v Žatci, konkrétně na letiště v Minicích k protivzdušné obraně. Aby se vyhnul cvičením na „buzerplace“, absolvoval několik kursů – byl radista, dálnopisec, naučil se psát na stroji, byl chemik, a dobře mu to i střílelo. Ale jelikož tam soudruhům ve zbrani, záklaďákům i praporčíkům, půjčoval pásky se západním bigbítem a vyšší šarže si toho všimly, byl převelen do Brna a do Rebešovic. i tam se přihlásil do kursu – mechanika radiových stanic. A o víkendech chodil na bigbítové zábavy.

Klikněte pro větší obrázekNa konci roku 1982 se vrátil do civilu a začal pracovat v podniku Tesla Přelouč. V tom čase také začal psát texty a básně. Díky svým kvalitním nahrávkám a vědomostem o kapelách, zaujal místního muzikanta Ladislava Petruse, který měl tancovačkovou kapelu Deficit. Mildes mu dodával hardrockové kusy a Petrus mu na oplátku dal několik hodin na kytaru. V roce 1983 Mildes s Deficitem také zažil svůj první útok policejních složek na návštěvníky hudební akce v Kuněticích (měla tam hrát taky androšská kapela Gutalax) – následně bylo několik lidí odsouzeno nepodmíněně. Od té doby začal hodně poslouchat Svobodnou Evropu a shánět nahrávky undergroundových kapel. Zajímal se i o samizdaty, o ilegální indexovou literaturu, byl pod silným vlivem přeloučského máničkovského guru Vladimíra „Walise“ Války. Sám některé publikace přepisoval na psacím stroji, například Bondyho Invalidní sourozence – právě pod vlivem tohoto textu se pokoušel i o vlastní prózu. V tom samém čase začal jezdit do hospod, kde se scházeli androši – do Kolína Na Rychtu a do Pardubic k Zelený žábě. Ale tím hlavním impulsem k úplnému ponoru do undergroundu bylo setkání s českoskalickou houní Richardem „Kempesem“ Kudrnáčem, který Miloše vzal mezi skalické máničky. Dúležitá byla i následná akce ve Zbečníku, která se konala v únoru ´84 a byla koncipována jako oslava Kempesových narozenin. Odehráli pouze českoskalická Prasečí farma a Karel „Cára“ Novotný, ale pak už přijeli policjati a akci násilně rozehnali. „Myslím, že bylo celkem devět obviněných, padly tresty podle obvyklých paragrafů, výtržnictví a maření výkonu, ani Kempesovi nebylo platný, že se znal osobně s fotkou Franka Zappy. Stanislav Pitaš vyfasoval osm měsíců natvrdo. Ale ten to měl přislíbený už před touhle akcí.“

Když Gumu Pitaše pustili z kriminálu, začal k němu Miloš jezdit na komunitní barák do Šonova u Broumova. Jednou tam uviděl hrát Mikoláše Chadimu a zahořel touhou založit si svůj vlastní band. Od Ladislava Cermana z Prasečí farmy koupil kytaru, od Jaroslava Böhma baskytaru, koupil i bicí, saxofon, už mu chyběli jen…muzikanti.

V roce 1985 dal výpověď v přeloučské Tesle, a protože měl našpórováno, nikam nenastoupil a pár měsíců žil v České Skalici. Jelikož tlak policie sílil – přeloučští příslušníci VB tlačili zejména na jeho matku – od roku 1986 se nastěhoval do Chvaletic. Bydlel v bytě u své příští tchýně. Se svým kádrovým profilem nakonec sehnal přes strýce práci jako elektrikář v tamní loděnici, v rámci ČSPLO. V té době už měl roční dceru Kristýnu, s její matkou se oženil v roce 1987.

Když se zase vrátíme o dvě léta nazpátek, tedy do pětaosmdesátého, proběhla kousek od Přelouče akce, která na příštích pár let udala směr Mildesovu dalšímu směřování. Šlo o první Májovku, androšskou akci, kterou zorganizoval Petr „Pazďa“ Janda. Bylo to na chalupě rodičů Pravouše Pilnýho, který hrál na klarinet. Na akci zahrál opět Cára Novotný, Heřman Chromý s Vladimírem Líbalem tam provozovali divadlo, a co bylo hlavní – akce se obešla bez asistence policie.

A právě s Pravoušem v tom samém roce postavil Miloš svou první kapelu Potkali se u Kolína Band – zkoušeli na již zmíněné chalupě. Vlastně to nebyla kapela, nýbrž opravdový band, tvořilo ho 13 muzikantů. Ovšem zakrátko tenhle band vzal za své – tolik lidí nebylo snadné zvládat ani hudebně, ani organizačně. Zůstalo pouze šest statečných a nový název kapely zněl Central Dementia Orchestra. Zkoušeli v hospodě v Labských Chrčicích, ale uvědomělej hospodskej je po půl roce vyhodil. Nakonec se přes Pašinku u Kolína přesunuli do školy v Přelouči, a tato kapela již s názvem Druhá verze vydržela už dva roky. Její první sestava byla následující: Miloš Rudolf Mildes (kytara) Standa Svoboda (baskytara), Láďa Mach (bicí) a Martin „Paprsek“ Šrajbr (zpěv, kytara) plus dechová sekce. V první fázi bylo vytvořeno 12 delších skladeb, přičemž Mildes dodával nejen hudební podklady, ale i texty. Poté pod vlivem antiky vytvořil rozsáhlý text, který nakonec celý vložil do jedné jediné skladby, jejíž délka se protáhla na tři čtvrtě hodiny. Druhá verze hrála na různých neoficiálních akcích a poměrně často (např. v Hrádku u Nechanic, ve Stojicích, v Křepicích,v Praze Na Barborce nebo v Chvaleticích). Rozpadla se v roce 1989 a zbyly po ní dvě nahrávky: „Ad Infinitum“ a „Apologie“, obě z roku 1987.

Klikněte pro větší obrázekMildes ale nejen hrál, ale některé akce i organizoval. Kupříkladu s Pazďou Jandou a pardubickým Lumírem „Zilvarem“ Sokolem společně připravili druhou – a velmi dobře navštívenou – Májovku, která se konala v červnu ´86. Zahrály tam například kapely V. K. N., Prasečí farma, Duševní otřes, Hudební hluch, Mr. Shadows, Oscar Band, Závodnička 5, É Ucho Debil Accord Band a Potkali se u Kolína Band. V červnu 1987 spoluuspořádal ve Chvaleticích „Hry velmi dobré vůle“, což byl klasický androšský průnik sportu (konkrétně volejbalu) a bigbítu (kapely V.K.N., Kmitací adaptér, Druhá verze, Unterwelt, Nic band, Druhá směna v kovošrotu, Masomlejn, To a Bez Band). A v listopadu ´87 se podílel na výtečné androšské akci v Pašince u Kolína, která byla opět kryta jako svatební veselice (hráli tu mj. hořický Odpad, Druhá verze a Hudební hluch a Houpací křeslo z Hradce Králové).

Po rozpadu Druhé verze Mildes vydal samizdatově svoji básnickou sbírku „Tisíce kopretin“ a následně vytvořil novou kapelu Diverze, v níž hrál na saxofon. Nacvičila asi 7 kousků tvrdší provenience, ale odehrála jen dva koncerty – v Pardubicích u Kulatý báby a v roce 1990 na Woodstocku v České Skalici. Čímž jsme se dostali do období změny režimu.

Mildes byl od konce 80. let členem HOSu (Hnutí za občanskou svobodu) a poté podepsal Chartu a účastnil se většiny demonstrací, které v Praze probíhaly. Za existence Druhé verze se potajmu dostal k školnímu cyklostylu a tisknul všechny možné dokumenty, co byly potřeba. Dobu přelomu komentuje takto: „V těch prvních bouřlivých dnech jsme společně s Jaroslavem Forštem, Františkem Bumbálkem a Cárou pořádali před schodama budovy Občanský záložny večerní mítinky, kde jsme promlouvali k lidem, který se přestali bát, který se přestali bát ukazovat na veřejnosti, kterým nebylo jedno co se děje, komentovali jsme vývoj a situaci, ve který se společnost tehdy nacházela, dopoledne jsem na loděnici ve Chvaleticích fungoval ve stávkovým výboru a řečnil k dělníkům a pracující inteligenci. Ale protože nás politika zajímala míň než kultura, chtěli jsme založit Artforum, nebo něco podobnýho, vyjeli jsme si do Prahy k Borkovi Holečkovi, kde už byl i Karel Srp, měl přece velkou praxi z Jazzový sekce, ale moudřejší jsme se nevrátili, protože Karel Srp byl totiž čerstvě propuštěnej z kriminálu, takže sám nestíhal. Sice jsme to Artforum založili, ale zanedbávali. Mně osobně se totiž stýskalo po živým hraní, poznal jsem, že se v Přelouči žádná revoluce provést nedá, že nejsou lidi, že se na pozice stranický nomenklatury cpou osoby, který sice v KSČ nebyly, ale bylo s nimi počítáno jako s kádry, poněvadž většina z nich byla členy jiných socialistických organizací, přinejmenším třeba SSM nebo Svazarmu nebo kýho čerta. Prostě fraška. Po zhruba dvou měsících jsem se z toho hektickýho přeorganizovávání oklepal, vychladnul jsem a naskočil do kapely Mrtvej knihtiskař.“

V této kapele měl výrazně mladší spoluhráče, což bylo výhodné zejména proto, že bezvýhradně přijímali jeho texty. Kytaru již opustil – v Mrtvým knihtiskaři hrál na saxofon a na klávesy Za největší úspěch považoval společný koncert s Půlnocí v Náchodě. Mezitím vydal své další dvě sbírky básní: „Albína Pectoris“ (1991) a „Zmrvená“ (1992).

V roce 1993 se Mildesovi rozpadlo první manželství – v té době se živil jako stánkový prodejce – a přestěhoval se do Pardubic. Tam pracoval jako výčepák v různých hospodách a nakonec skončil jako provozní a manažér u Zilvara v jeho klubu Žlutý pes (1995 až 2000), přičemž na hraní v kapele už neměl čas. Z té doby pocházejí básnické sbírky „Jobova tinktura“ (1994), „Zlatý voči“ (1996) a „Trochu prasáren z Mildesových kasáren“ (1998). V roce millenia se odstěhoval zpátky do Přelouče, v roce následujícím byl správcem horské chaty na Černé hoře v Krkonoších, přičemž se podruhé oženil, v roce 2002 byl pak zaměstnán jako vedoucí prodejny a v letech 2003 až 2006 provozoval vlastní pohostinství, respektive měl v pronájmu dvě hospody. V tom čase se stačil podruhé rozvést (2004). Ukončil hostinskou činnost a nastoupil jako řidič a děvečka pro všechno v provozním oddělení v pardubické nemocnici. Od roku 2007 se živí jako montážní dělník, a zůstává jím až dodnes. Na konci devadesátých let začal stylem DIY vydávat i své prózy. První byla „Žlutá v undergroundu“, kterou psal průběžně už od konce 80. let, pak následovala další pod názvem „Hlavně neumřít včas“ (2001), v poslední době pak vyšla „Žlutá v ponorce“ (2010).

V současné době Miloš „Mildes“ Rudolf žije v Přelouči. A stále píše.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu