Fenomén Underground

…ty vole, seš plukovníkem

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 10  
Sdílet
| Poslat odkaz

Písničkář, literát a fotograf Slávek Kaplan se narodil v roce 1960 v Ústí nad Labem. Má starší sestru Věru. ZDŠ absolvoval v letech 1966 až 1975.

V první polovině 70. let chodil tři roky do loutkohereckého kroužku v rámci LŠU, později hrál ochotnické divadlo – tehdy mu přišlo přirozené, že po základce půjde studovat herectví na konzervatoř. Už někdy ve svých třinácti začal po vzoru západních rockových skupin nosit dlouhé vlasy, přibližně v roce 1974 začal hrát na kytaru a jak říká: „žádný vzor jsem neměl, jen jsem chtěl vyjádřit své pocity“. O rok později se začal partou ze základky scházet na Hvězdě v Klíšském parku, kam se chodilo hrát na kytary. A protože ho začaly zajímat slečny, o prázdninách vyjel na svůj první čundr do Doks u Máchova jezera, kde jich bývalo bezpočet. Vlasatci, kteří se tam k tomuto účelu stahovali z celého severu, se koncentrovali v nálevně blízko nádraží, zvané Sportka.

Doma v Ústí začal Slávek docházet do máničkovské hospody Hnáta, a to ponejvíce s o rok starším nejlepším kamarádem, jímž byl hároš Milan „Fugas“ Pankráz. O víkendech se pak chodilo na čaje na bigbítové kapely (Víčka, Formani atd.), které většinou hrály převzaté songy. To Slávkovi nevadilo, spíš naopak – měl rád klasicky anglo-americký rock, např. Rolling Stones, Deep Purple, Pink Floyd, Jethro Tull, Boba Dylana a další

Po skončení ZDŠ se ovšem nedal na herectví – na podzim 1975 nastoupil do učiliště ČSPLO v Děčíně, kde se začal učit lodním mechanikem. Ale štvalo ho to nesmírně: „Vychovatel mi tam na konci prváku ustřihl kus vlasů, tak už jsem tam nepřišel.“ Po odchodu u učňáku ho v létě 76 na čundru v Doksech poprvé sbalili a na fízlárně zmlátili policajti, což se mělo do budoucna ještě mockrát opakovat. Poté se asi tři měsíce učil pekařem, ale opět ho to nebavilo. Následně roznášel noviny, aby nakonec cca od roku 1977 pracoval v geodézii jako figurant. To bylo povolání, které mu naopak vyhovovalo: pracovní doba byla krátká a plat vcelku slušný. V tom roce zažil několik policejních pogromů – kupříkladu na „dočesné“ v Žatci museli policajti jeho i ostatní vlasatce zmlátit a odvézt celkem třikrát, protože máničky se vždycky vrátily. Další policejní provokace nakonec skončila soudem a Kaplan dostal za výtržnictví podmínečný trest jeden týden na rok.

Klikněte pro větší obrázekKvůli blížící se základní vojenské službě spáchal demonstrativní sebevraždu prášky – chtěl to hrát klasicky na blázinec (nejlépe na blízké Horní Beřkovice). V roce 1978 šel na věc podobně, jen zvolil jiný způsob – ač nebyl žádný feťák a pil jenom pil pivo, kvůli nálezu v moči do sebe před návštěvou lékaře vždy hodil triphenidyl neboli „trifáč“ či „tryskáč“, což byl v podstatě silný tuzemský halucinogen. Bohužel, dle toho se k němu pak v blázinci chovali – málem ho zničili vysokými dávkami plegomazinu. Naštěstí s ním byli v léčebně i jeho kamarádi Fugas a písničkář Jindra Tomeš (oba taktéž z důvodu získání modré knížky).

V tom čase začal Slávek psát svoje první autorské písničky – zaprvé se začal zajímat o beatnictví (četl Kerouaka), a zadruhé poznal, že na kluky s kytarou letěj holky (jeho prvním songem byla písnička „Můj život náhle končí“). Zároveň omezil návštěvy Hnáty, neboť kvůli vojně tam proběhlo několik demonstrativních podfikávaček, a začal chodit do dalších hospod, například do Studánky (v Ústí to nebylo tak vyhraněné jako třeba v Teplicích, kde zásadní máničkovskou knajpou byl zejména Vyšehrad neboli „Věšák“). Nicméně Hnáta přesto zasáhla do jeho života, neboť se v ní seznámil se zásadními slečnami: Naďou Cachovou, která se znala s lidmi okolo Plastic People, a její kamarádkami Riou a konečně Janou, s níž začal chodit a později se stala jeho ženou. No a v onom roce 1978 konečně dostal vysněnou modrou knížku, která ho zbavovala základní vojenské služby.

Osmasedmdesátý byl pro Slávka vůbec přelomový – začal pracovat jako kulisák v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. A to bylo zaměstnání, které ho dosud bavilo vůbec nejvíc – pohyboval se v oboru, kterému se chtěl jako kluk věnovat, a navíc se tam seznámil s výbornými lidmi, kupříkladu se starším kulisákem Bynďou Roubalem. I Slávek byl v divadle oblíben a kvůli dlouhému háru mu přezdívali Indián. Přibývaly také songy do jeho písničkářského portfolia (oblíbený byl třeba „Smolíček pacholíček“). V běžném životě se ovšem věci příliš neměnily – coby máničku Kaplana klasicky občas rafli policajti a na fízlárně mu dali do držky.

Na jaře 79 se poprvé octl na komunitním baráku v Nové Vísce, kam ho s jeho dívkou Janou vzala Naďa Cachová – toho dne byl na programu koncert DG 307. Tehdy ho Franta Stárek Čuňas vyzval, že by mohl zahrát na folkovém festivalu, který měl na Vísce proběhnout o měsíc později – a on nakonec kývl. Písničkář Charlie Soukup ho pak s Janou vzal přespat na barák do Řepčic, kde bydlel se svou ženou a manžely Parkánovými – Slávek tak objevil další máničkovskou komunitu, kam později často zajížděl.

V dubnu si pak skutečně zahrál na II. folkovým festivalu na Nové Vísce, kromě něj tam ještě vystoupili Charlie Soukup, Sváťa Karásek, Milan „Fricek“ Frič, Petr Kluzák, Jim Čert, Petr Švestka, Josef „Bobeš“ Rössler a další (akce se nahrávala a později ve Vídni vyšla kazeta z tohoto koncertu). V tom samém měsíci Slávek společně s Fugasem podepsali Chartu 77. Ve své knize „A přeji dobré ráno…“ k tomu píše: „Změnilo se akorát to, že jsme byli častěji na fízlárně a místo kriminálky nás teď vyslýchali estébáci a měli jsme častěji domovní prohlídky. Vlastně se změnilo víc. Začali jsme víc jezdit na koncerty, na baráky, já začal víc psát písničky, hráli jsme divadlo a místo hospody jsme se scházeli u Bobra v Šaldovce.“ Co se týče výslechů, StB si dávala pozor, aby ho fyzicky nenapadala: „Říkali – to víš, že jo, my tě zmlátíme a zejtra to bude na Svobodné Evropě!“

Kaplan začal jezdit na baráky: nejčastěji do Řepčic k Parkánovým a Soukupovým – hlavně pomáhat s prací a pak se veselit. Večer se hrálo na kytary, dělaly filosofické přednášky, básnické večery a podobně. V květnu 79 se konečně předvedl i jako herec: u kněze (a režiséra) Josefa Kordíka na faře v Libčevsi si zahrál v představení Wildeovy „Salome“ roli Mladého Syřana (ve hře se objevili i Charlie Soukup, Olina Rychtářová, Naďa Cachová, Milan Hodek, Marie Soukupová, Veronika Němcová Zdeněk Buk, Jindřich Tomeš, Petr Švestka).

A konečně rok 1979 naposled: Slávek se oženil s Janou, narodil se jim i syn Jakub, ale v manželství to neklapalo.

Klikněte pro větší obrázekV březnu 80 svědčil Kaplan na svatbě Miroslava Vaňka a hrál své písně i na posvatebním soukromém posezení v hospodě Ryjicích, kde je hráli i Charlie Soukup a Jindra „Vajda“ Tomeš. Byl to onen inkriminovaný večírek, který později vyústil v obvinění ze zpívání vulgárních a protistátních písní, jež skončilo pálkami natvrdo pro Soukupa a Tomeše. Slávek naštěstí obvinění unikl. V tomtéž roce vystoupil na další větší hudební akci, kterou organizoval dolnokounický Petr „Mauglí“ Kadlec na baráku Homolových v Pomezí u Poličky.

Na přelomu let 1980 a 81 došlo k dalším soudům s jeho přáteli (okruh lidí okolo písničkáře Švestky kvůli pěstování marihuany atd.) s možností zavřít i některé vlasaté svědky (Tomeš prchl policajtům přímo ze soudní budovy a později emigroval). A rozjela se severočeská mediální kampaň proti chartistům – a tedy i proti jemu samotnému. Přesto se snažil jezdit a hrát, jako třeba na komunitním baráku ve Skalici u Hrochova Týnce, který vlastnili Milan „Fricek“ Frič a Miroslav „Hurvínek“ Polák. V listopadu 81, prakticky ve stejné době, kdy poznal svou druhou budoucí manželku Ivanu, tragicky zahynul jeho největší kámoš Fugas po pádu z okna.

V roce 1982 odešli Slávek s Ivanou z Ústí nad Labem do Nového Oldřichova. Jako chartista to měl samozřejmě těžké, neboť ho nikde nechtěli zaměstnat. Následně se tedy ve třiaosmdesátém oba přestěhovali do Vysokého Mýta (města, ze kterého Ivana pocházela) a Slávek pak několik let pracoval jako číšník, konkrétně v Pelinách v Chocni. V tom čase už měla rodina dvě děti. Vystoupení s kytarou písničkář absolvoval už jen málo, kupříkladu v roce 1985 si zahrál na akci v Chlumci nad Cidlinou. V šestaosmdesátém v Mýtě skončil a s rodinou zamířil do Bílé Třemešné u Dvora Králové, kde krátce získal místo školníka. Poté pracoval na pile, ale ani tam to dlouho nevydrželo. V roce 1987 se tedy Slávek i s manželkou Ivanou a dětmi Adélou, Honzou a Matějem vrátili zpět do Ústí nad Labem. Tam nejprve krátce pracoval jako číšník, poté měl na vesnici krámek s potravinami a posléze prodával gramodesky v oddělení hudby v obchodním domě Labe – mezi vinyly a kazetami vydržel až do sametové revoluce.

V listopadu 89 Kaplan jako vedoucí oddělení gramodesek v OD začal zvát lidi na první ústecké shromáždění (ta se začala konat nejen v Praze, ale i v dalších městech). Celé to bylo velmi nesmělé, lidé měli přece jenom obavy, nikdo nevěděl, co se děje. Slávek se bál, že nakonec nikdo nepřijde, a pokud ano, lidé se budou ostýchat něco říci. Připravil si tedy řeč a vyrazil na náměstí. Tam již čekaly davy, ale nikdo netušil, co dělat. Kaplan si tedy zapůjčil megafon a přednesl připravenou řeč – jelikož ještě nevěděl o vzniku Občanského fóra, přednesl ji za chartisty. Poté vyzval demonstrující k pochodu městem. Posléze se potkal s lidmi z Činoheráku, s kterými se domluvil na večer v divadle. A tam se místo představení diskutovalo s diváky a následně zvolilo ústecké Občanské fórum, pro něž pak Slávek pracoval do konce prosince. Na začátku roku 1990 začala občanská komise prověřovat příslušníky StB a VB a jelikož do toho nechtěl nikdo jít (všichni se estébáků báli), Kaplan předsednictví v občanské komisi vzal, ač mu později chodily výhružné dopisy a dostával výhrůžné telefonáty.

V březnu 90 ho kontaktoval jeden jeho starý známý. Kaplan to líčí v knize „A přeji dobré ráno…“: „V březnu mi zavolal Čuňas, že když dělám předsedu občanské komise, jestli nechci dělat ředitele ÚOÚD (Ústav na ochranu ústavy a demokracie – pozn. aut.), a s kterými lidmi se stýkám. Smál jsem se tomu, že určitě já půjdu k policii, ale v dubnu jsem mu slíbil, že to vezmu, protože mě přemlouvali i lidi v Ústí. Nevěděl jsem skoro nic o tom, kam lezu, pouze z osobní zkušenosti v prověrkách jsem se dozvěděl něco o kontrašpionáži…“ Stal se kapitánem Kaplanem a u BIS (Bezpečností informační služby) vydržel dalších 7 let.

Klikněte pro větší obrázekV roce 1996 se Slávek rozešel s manželkou Ivanou, a následující rok skončil v BIS. Poté, od osmadevadesátého pracoval jako obchodní asistent ve Warner Bros, následně měl divadelní klub v divadle Rokoko, pak dělal dva roky redaktora v erotických časopisech („Sex kontakt magazín“, „Sex rande“ a „Leo čtení“), vrátil se k číšnictví, a posléze měl obchod s chovatelskými potřebami. V roce 2004 mu vyšla částečně biografická kniha „A přeji dobré ráno…“, o rok později přispěl povídkami do knižního sborníku „Nevěry“. V letech 2004 – 2008 pracoval opět jako číšník v pražské kavárně Kavárně Kabinet. V roce 2009 mu Čuňas zavolal, jestli by si po 30 letech nezahrál zase na folkovém festivalu, z čehož se nakonec vyklubalo hraní na Trutnov Open Air Festivalu – na což Slávek pochopitelně kývl. A v tomtéž roce (2009) se potřetí oženil – s Michaelou Franclovou, s níž má dvě děti, Aničku a Tobiáše.

Od roku 2014 dodnes se věnuje dekorativní a umělecké fotografii, což ho jako koníček naplňuje nejvíce.

Nyní žije Slávek Kaplan s manželkou Michaelou a dvěma dětmi v Nižboru ve Středních Čechách.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu