Fenomén Underground

Šmidrové v Křížovnické škole

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 3  
Sdílet
| Poslat odkaz

Jan Steklík

„Ono se to asi dělá tak nějak samo. Já jenom akorát pohybuju tou rukou.“ (Jan Steklík v dokumentu ČT „Zblízka“)

Klikněte pro větší obrázekKreslíř, malíř, performer, kolážista a vizuální básník Jan Steklík se narodil v roce 1938 v Ústí nad Orlicí. Bohužel, jeho rodiče se na začátku války rozvedli, takže žil pouze s matkou a prarodiči. Už odmala si kreslil (koleje a vláčky), do první třídy ZŠ ale nenastoupil, neboť zuřila válka a ve škole se nacházel lazaret. Na základku tak začal chodit až po válce, ovšem jeho přístup k učivu byl poněkud laxní – jak o sobě tvrdí, „nebyl jsem školní typ“.

V polovině padesátých let začal v Ústí studovat Střední průmyslovou školu textilní, která fungovala něco jako textilní „umprumka“. Ale nedokončil ji, v jednom rozhovorů zmiňuje proč: „Měl jsem tam průser. První malér vlastně byl, že tam byl kamarád, co mu táta emigroval do Vídně a posílal mu gramofonový desky, dekadentní s americkým jazzem. My jsme dělali kulturní pořad, před vyučováním jsme ve školním rozhlase hráli ty jazzové desky. Ředitel se šéfem KSČ nebo ideologem té školy mě pozvali na kobereček a dostal jsem trojku z mravů, pak se to přehrnulo a já tam přestal chodit.“

O to intenzivněji se zabýval vlastní výtvarnou tvorbou, o níž o mnoho let později kurátorka Adriana Primusová napsala: „Abstraktní subtilně lyrické práce, pro něž bylo východiskem kubistické zacházení s tvary a plochou, pozvolna přešly k informelně temným strukturám. Pod vlivem estetiky informelu dále tvořil koláže a dekoláže specifickou technikou vypalovaného papíru nesoucí záznam prožívané reality. V propalovaných kolážích zůstaly zbytky cigaret, celofán, gáza, mezi tím proniká kresba.“ Jelikož byla ale doba taková, že člověk, aby nepadl do spárů policie, musel být někde zaměstnán, začal Honza na přelomu padesátých a šedesátých let pracovat v Pardubicích v propagaci. Což bylo docela dobré místo – za prvé se tu potkávala spousta lidí vyhozených z uměleckých škol v Praze, místní básníci (Petr Kabeš, Jiří Pištora), a jezdili sem i další mladíci se zájmem o výtvarné umění (Antonín Tomalík, Ivan Jirous). A za druhé, práce nebylo mnoho, takže mladí výtvarníci měli čas na své vlastní věci.

Zároveň začal Steklík jezdit do Prahy, kde se v roce 1960 v ateliéru Jana Koblasy vůbec poprvé setkal s výtvarníkem Karlem Neprašem, svým pozdějším dlouholetým kamarádem. Oba měli dar přitahovat k sobě nejrůznější výtvarné (a jiné umělecké) existence, většinou se pohybující na žánrovém okraji – v podstatě se kolem nich a s nimi zcela volně vytvářelo celé nekonvenční umělecké hnutí. Posléze – to už byl Steklík v Praze – byla vymyšlena Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, která spatřila světlosvěta patrně v roce 1963, na jednom z pravidelných „sezení“ zakládajících členů, v dnes již neexistující hospodě U Křížovníků na Starém Městě v Praze. I když dle Nepraše to nebylo vymyšleno přímo v hospodě, ale během cesty do ní, přičemž Steklík vymyslel instituci – „Když chodíme k těm Křížovníkům, tak jsme jako Křížovnická škola…“ a Nepraš přidal dodatek: „…Čistého humoru bez vtipu.“ Načež se vzájemně jmenovali řediteli této.

Klikněte pro větší obrázekJednalo se o zcela volné sdružení, jež se snažilo propojovat realitu všedního dne s uměním, přičemž realita všedního dne se v podstatě za všech okolností odehrávala po hospodách nižších cenových skupin, a nejlépe pak U Křížovníků. Veškerým těmto hospodským výtvarným (básnickým, hudebním) aktivitám u piva se říkalo „křížovničení“. Ke společenství se postupem let kromě obou pánů ředitelů přidali ještě Neprašova žena, výtvarnice Naďa Plíšková (ředitelka SKKŠ neboli „slepé koleje Křížovnické školy“), malíři Rudolf Němec, Olaf Hanel, Zbyšek Sion, Karel Dvořák, Otakar Slavík, Zdeněk Beran, Antonín Tomalík, konceptualista, spisovatel, básník a mystifikátor Eugen Brikcius, Duňa Brikciusová, budoucí kunsthistorici Ivan Jirous (měl funkci „ministra vnitra“) a jeho žena Věra Jirousová, fotografka Helena Pospíšilová, esejista a historik Josef Kroutvor, hudebník Vratislav Brabenec, básníci Petr „Peťák“ Lampl, Vladimír Burda, prozaik Jiří Daníček, básník a filmový kritik Andrej Stankovič, překladatel Jaroslav Kořán, filosof Jiří Němec, psycholožka Dana Němcová, mim Boris Hybner, kanadská sekce neboli literární badatelé Paul Wilson a Don Sparing a někteří další.

Křížovnická škola byla hlavně nevysychající studnicí nápadů – ztřeštěných, bláznivých a hlavně humorných. Většinou ale zůstávalo jen u nich, jak říká Steklík: „V Křižovnické škole bylo vždy víc projektů než realizací. Těch bylo vlastně minimálně. Buď na to nebyl čas nebo se vymyslel zase další nápad.“

Někdy ve druhé polovině 60. let se Honza shodou okolností dostal do Brna, což mělo svůj určitý vývoj. Už v roce 1961 Steklík společně s Neprašem a Pavlem Falou zrealizovali v Divadle na Zábradlí výstavku kresbiček na téma autostopu, na níž byl mj. přítomen i brněnský estetik a literární vědec a kritik Oleg Sus. O rok později Honzovi poslal dopis, že chce vydávat časopis s názvem „Host do domu“, a po něm by chtěl, aby se postaral o výtvarnou stránku. Po určité době, konkrétně v roce 1965 Steklík ilustroval básníku Skácelovi knihu krátkých publicistických próz „Jedenáctý bílý kůň“. Následně začal spolupracovat s brněnským časopisem Věda a život. Pak najednou v tom Brně zůstal a naopak dojížděl do hospod pražských. V tom čase nejvíce pařil s kanadským literárním badatelem Paulem Wilsonem, který v sedmašedesátém přijel do Brna – hned ho samozřejmě začal tahat do Prahy ke Křížovníkům. Přitom byl Steklík neustále tvůrčí – například v cyklu koláží a kreseb „Para musica“ vyjádřil svůj vztah k hudbě (líbily se mu zejména věci Johna Cageho), snažil se tvořit konceptuálně, později pracoval s papírem a vytvářel „Odstřihovánky“, „Zamalovánky“ či „Nastřihovánky. Od začátku 60. let se jeho díla objevovala na různých společných výstavách mladých autorů, v roce 1967 poprvé vystavoval společně s Neprašem – ředitelské duo se prezentovalo výstavou „Sen o Natašce“ v Moravském muzeu v Brně a v klubu Dominik v Plzni, o rok později byla tyto výstava ke zhlédnutí v Domě umělců v Hradci Králové. V osmašedesátém také proběhla první společná výstava výtvarníků Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu – a to na hradě v Lipnici nad Sázavou poblíž Havlíčkova Brodu. S Neprašem pak měl společnou výstavu v Domě umění v Brně (1969)

Klikněte pro větší obrázekV roce 1970 skončil Host do domu a jelikož byla Steklíkovi ukončena spolupráce s časopisem Věda a život, opět vrátil do Prahy. V tom roce vytvořil svůj nejznámější land-artový projekt, tzv. „Letiště pod mraky“ (1970), kdy s přáteli rozprostřel na louku u hradu Lemberk obrovské kusy balícího papíru, které měly symbolizovat mraky. Poté tyto dal na hromadu a zapálil – vzniklo tak propojení dýmu s opravdovými mraky. Akce byla zdokumentována a zaznamenána v knize Klause Groha „NO. L – Aktuelle Kunst In Osteuropa“, která ukazuje umění východní a střední Evropy v 70.letech. Ovšem většinu času se Honza s kumpánem Karlem Neprašem stejně věnovali po hospodách (tehdy v hospodě U Svitáků, kam se KŠ přesunula) hlavně křížovničení – zejména drobným výtvarným žertíkům: Steklík kupříkladu vzal v hospodě účtenku, přes její roh nakreslil černou čáru, což nazval „Smutek bílého papíru“. Později to za pomocí Josefa Kroutvora pojal landartové: vyšli do zimní krajiny, v níž přes sněhovou pláň natáhli černý pás. Steklík výsledek nazval „Smutek bílého sněhu“. Ekologické téma zahrnovaly akce „Ošetřování stromů“ a „Ošetřování jezera“ (obě 1970). Na zámku Lemberk zase Honza provedl akci „Ňadrovečeře s Outi Heiskanen“ (1970). V tom čase chodil se Švédkou jménem Marianne. Zároveň se také přes „Magora“ Jirouse a Paula Wilsona dostal k undergroundu, začal chodit na koncerty Plastic People a navštěvovat sezení a večírky v Ječné v bytě rodiny Němcových – diskuse s Jiřím Němcem dodnes považuje za velmi přínosné. V tom čase ve spolupráci s androši a KŠ vznikaly landartové projekty jako třeba „Geometrie na vodě“, kdy byly do řeky vhazovány různé (plovoucí) geometrické útvary – čtverec, obdélník, trojúhelník, kruh…Nebo roce 1971 na akci Křížovnické školy (Steklík, Nepraš, Brikcius, Wilson, Jirous) vytvořil vymyslel artefakt „Vánoční ryba z hovězího“. S fotografkou Helenou Wilsonovou pak vytvořili „Křižovnický kalendář“ (1972), což bylo společné focení každý poslední den v měsíci v hospodě U Svitáků, jež tím ukazovalo na opravdu častou přítomnost členů KŠ v tomto zařízení.

Jirous o Honzovi napsal: „Jan Steklík – proteovská a šaškovská postava, pro svoji nezařaditelnost věčný outsider českého výtvarného života.“

V sedmdesátých letech byl Steklík mezi těmi umělci, které režim velmi neměl rád, mj. dostal vyhazov ze Svazu výtvarných umělců. Proto měl v republice jen tři autorské výstavy: „Ňadrovečeře“ v Oblastní galerii v Liberci (1970), „Hry“ v Minigalerii VÚVL v Brně (1977), „Kresby, hry“. OKS Blansko (1978). V rámci společných výstav se jeho práce objevily kupříkladu v Sydney, St,. Catharines (Kanada), ve Florencii, Buenos Aires, Wroclawi nebo v Tokiu. Na společenské uznání ale kašlal, beztak mu bylo nejlépe v hospodě u piva. V tom čase se centrem KŠ stala hospoda U Zlatého soudku, poblíž Národní třídy (zde také vznikla populární hra „Fando, nezlob se“, během níž se místo figurek skákalo po ploše s frťany). Pracoval v propagaci, krátce pak u Geofyziky, to bylo u androšů velmi oblíbené zaměstnání. V roce 1973 se stal hráčem na triangl ve Snu noci svatojánské bandu, nově vytvořené kapele Křížovnické školy, kterou dal dohromady Karel Nepraš (housle, zpěv); vedle nich v bandu působili ještě plastik Vráťa Brabenec (klarinet, zpěv), sochař Míla Hájek (housle), výtvarník Milan Čech (buben), Ivan Jirous a Peťák Lampl (činely). SNSB sloučil hospodskou dechovku se skladbami vážné hudby, a výsledek vyzněl přesně tak srandovně, jako ostatně všechny projekty KŠ. Soubor se samozřejmě zúčastňoval akcí KŠ (pověstné výletní akce Olafa Hanela, 1973–74, mj. „Buzení blanických rytířů“) i undergroundu (Soukup´s Marriage na parníku, 1973, a l. festival 2. kultury v Postupicích, 1974).

V tom čase začal Honza vytvářet jemné lyrické kresby, humorná razítka, otisky, hry, do nichž zapojoval své přátele. Ale už to nějak přestávalo být ono. Společenská atmosféra zhoustla. V pustotě druhé poloviny 70. let se hospodské společenství KŠ v podstatě rozložilo. Všichni jako by odešli do ústraní, žilo a tvořilo se skrytě. Bylo po procesech s lidmi okolo Plastiků, přišla Charta 77, estébáci měli pré.

Klikněte pro větší obrázekV 80. letech se Steklík pohyboval zejména v Brně, kupříkladu začal opět spolupracoval s časopisem Věda a život, od roku 1986 pak s časopisem Veronica (časopisem pro ochranu přírody a krajiny). Ani během osmdesátek to z pochopitelných důvodů nebylo s jeho samostatnými výstavami nějak valné – bylo jich jen o polovinu víc než v předchozí dekádě – „Jan Steklík“ v JKZM ve Valašském Meziříčí a Vsetíně (1982), „Střihy“, Výstavní siň na Půdě, Český Těšín (1982), „Střihy, razítka, hry, činnosti“, Malá galerie VŠV v Brně (1982), s Neprašem „Žena ve výtvarném umění“, ÚMCH, Praha (1985), dále „Steklíkář“, Kulturní klub Rakvice (1987), „Jan Steklík“ Kabinet grafiky, Brno (1987-88), „Hry“, galerie v předsálí, Blansko (1989).

Po roce 1989 žil Honza Steklík tak jako předtím, jen se opět začal pohybovat na trase Praha – Brno. Politika ho nezajímala. V roce 1990 ilustroval básnickou sbírku Michala Jůzy „Jednotlivé básně“, ve dvaadevadesátém vyšla jeho obrázková knížka „Ňadrovky“ (tak nějak ve stylu „ňadra stokrát jinak“). V devadesátých letech měl několik výstav v Praze, v Leedsu (UK) (tam to byly populární „ňádrovky), ve Zlíně, v Brně, Ústí nad Orlicí, ve Vysokém Mýtě. Hodně byl prezentován v rámci společných výstav: ve spojení s Neprašem nebo Křížovnickou školou to byly například výstavy ve Středočeské galerii v Praze (1991-92), Galerii mod. umění v Hradci Králové, v Domě umění v Ostravě, kabinetu grafiky v Olomouci (všechny 1992), v roce 1994 ve Špálově galerii v Praze, v galerii v Blansku, či ve VS Masné krámy v Plzni. Ve druhé půli devadesátek to byly výstavy v Galerii Ve dvoře ve Veselí n. M. a v galerii Ještěr v Čs. Třebové (obě 1998). Ve spojení s Neprašem nebo dalšími umělci se Stehlíkova díla ocitla i v zahraničí: v belgickém Monsu (Museé des Beaux Arts, 1993), v roce 1994 výstava „Minisalon“ v USA, konkrétně v Cincinnati (Contemporary Arts Center), New Yorku (Courtyard Gallery), Hollywoodu-Florida (Art and Culture Centre), o rok později tatáž výstava v Albuquerque (Jonson Gallery), Chicagu (Chicago Cultural Center), Indianapolis (Museum Of Art), v roce 1996 třeba v St. Petersburgu (Museum Of Fine Arts) a dalších čtyřech amerických městech. V roce 1997 „Minisalon“ nakonec zakotvil na Pražském hradě. Později putoval do Belgie či do Indonésie.

V roce 1996 zrealizoval s výtvarníkem Marianem Pallou „trapný“ happening „Prádelna“. V roce 1998 byl o Steklíkovi natočen dokument ČT „Jan Steklík“ z cyklu „Zblízka“. K. Nepraš v něm o Honzovi říká: „Jemnost, jasnost, jednoduchost, přesnost. Přesně ví, co udělá. Nedere se to nikam za žádnou cenu…“ Výtvarník, básník a mystifikátor Eugen Brikcius mluví o umělci podobně, i když zmiňuje jednu výjimku: „Velmi subtilní filigránství. Filigránství, které se v podstatě neodděluje od hospodského stolu. Až na jedno období – land-artu –, kde věci, které filigránsky stvořil u stolu, promítal do krajiny.“

Po roce 2000 měl další výstavy doma i v zahraničí – v tomto ohledu často spolupracoval německou výtvarnicí Annegret Heinl (například na společné výstavě s Neprašem a Benem Pattersonem v Kolíně nad Rýnem v Kunstkeller Klingelpütz, 2001 – jediná zahraniční, jíž se Steklík osobně zúčastnil). Jeho práce se objevily kupříkladu na výstavách v Paříží, Berlíně, Vídni…V roce 2015 proběhla výstava „Nepraš & Steklík Navzájem“ v pražském Topičově salonu.

Jan Steklík má ateliér ve svém rodném Ústí nad Orlicí, malý ateliér v Brně a stále se pohybuje v trojúhelníku Praha – Brno – Ústí nad Orlicí.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2012 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu