Příliš mladá noc

Rozhovor s režisérem Olmem Omerzu

Vystudoval jste pražskou FAMU, ale narodil jste se ve Slovinsku. Jaká byla vaše cesta do Čech?

Do České republiky jsem přišel studovat. Český film měl velký vliv jak na jugoslávskou, tak i slovinskou kinematografii. Ve Slovinsku a předtím v Jugoslávii jsou generace filmařů, kteří na FAMU studovali. Ještě před tímto studiem jsem měl možnost dobře se seznámit s českou kinematografií. Otec měl doma videokazety s krátkými filmy Jana Švankmajera, s nimiž jsem vyrůstal. Ve slovinském kině Kinoteka byly uváděny české filmy nové vlny šedesátých let, mimo jiné také kompletní retrospektiva Věry Chytilové, jejíž filmy na mě udělaly velký dojem.

Film Příliš mladá noc je o setkání a zvláštním protnutí světa dětí a dospělých a o křehkých hranicích vztahů, sexuality a dospívání. Co vás na tomto tématu tak fascinovalo a co bylo impulsem pro jeho filmové zpracování?

Ve filmu je skryté ještě jedno téma, které mi připadá důležité, a sice téma o sestavování, umělém vytváření rodiny. Byl jsem fascinován situací, kdy Kateřina v jednom okamžiku jako blamáž na policisty z náhodných hostů vytvoří rodinu – rozdělí role a čeká na Davida, svého milence, který ji v tomto náhodném vztahu opouští. Idea umělého vytvoření rodiny dosáhne vrchol v Kateřinině destrukci. Je poslední utopickou myšlenkou, kterou si může dopřát před tím, než se zhroutí.
Před natáčením si napíšu nějaké tematické refrény, které se během procesu vzniku filmu snažím dodržovat a zachovávat. Říkám jim refrény proto, že se musí opakovat v různých situacích filmu, jiným způsobem se neprojeví. Například to, že každý dětský typ má svého dospělého představitele, dospělé „alter ego“. Paralely mezi dětskými a dospělými typy nám tak umožňují dojít k závěru, jaké bude každé z dětí, když vyroste. Chtěl jsem, aby děti ve filmu zůstaly neurčené, jakýmsi způsobem nezničitelné, jako praví hrdinové dobrodružství, kteří se před ničím nezastaví. Pijí, zamilovávají se, zvrací a už jen svou přítomností na zábavě podrývají tu lživou suverénnost světa dospělých.

Váš film Příliš mladá noc má jakoby impresionistickou náladu, zároveň nenuceně plyne a nevyhýbá se ani lehce sarkastickým momentům, podobně jako třeba skandinávské filmy. Jaký typ kinematografie je vám osobně nejbližší?

Mám několik oblíbených autorů a filmů, ke kterým se často vracím, jako jsou Jean Eustache, Terence Davies, Maurice Pialat. Jejich společným jmenovatelem je, že posunují hranice realismu a ruší konvence psychologického filmu. Psychologie se ve filmech používá příliš didakticky, racionálně, jednotlivé typy pak ztratí svou tajemnost, která je podstatná. Ve filmech chci dosáhnout atmosféry bezčasí, v němž jsou hrdinové odtržení od zbytku světa a tam jsou nám divákům vystaveni na pospas. Také bezčasí ve filmu Příliš mladá noc je zakotvené v realismu, ale hodně se mu vymyká.

Situace ve filmu Příliš mladá noc jsou velmi autentické – se všemi roztomile trapnými a nejistými momenty a přešlapy, kterých se hlavní hrdinové dopouštějí. Jak jste této atmosféry docílil?

Film vznikl podle původního scénáře Bruno Hájka, který jsme pak ještě s Jakubem Felcmanem přepracovali do finální podoby filmu. Ve filmu jsem chtěl dosáhnout autentické atmosféry. S kameramanem Lukášem Milotou jsme hodně přemýšleli o tom, jestli natočit film v panelovém bytě nebo ve studiu. Zda se ve studiu ztratí ryzí atmosféra, která se jinak odráží mezi čtyřmi stěnami v bytě? A do jaké míry je důležité realistické ztvárnění skutečnosti v takovém filmu? Na konci převládal pocit atmosféry bezčasí, která vychází z toho, že časově se příběh odehrává den po Novém roce a v noci, kdy ve městě není živáčka. Panelový byt jsme postavili ve studiu. Abychom se ještě více přiblížili reálným pocitům, nechali jsme postavit i strop s tím, že Lukáš Milota se vědomě vzdal dodatečného osvětlení. Použil pouze světlo z reálných svítidel, která se nachází v bytě, a tak dosáhl autentické atmosféry panelákového interiéru.

Na filmu jste pracoval s českými herci, v českém prostředí, vy sám jste původně ze Slovinska. Jak se vám vůbec režíruje v jiném než rodném jazyce, jaká je to zkušenost režírovat hned svůj první celovečerní film v jiné než rodné řeči?

Rozdíl mezi režírováním v mateřském a cizím jazyce vidím především v hlasu a mimice, kterou vyjadřuje hercova tvář. Všiml jsem si, že když režíruji ve slovinštině, často se soustředím na intonaci, výslovnost, na hercův hlas. V těch nejvíce stresujících chvílích natáčení, kdy už není čas a obraz se musí natočit rychleji, se často záměrně nedívám na herce, jak hraje. Soustředím se jen na jeho hlas, skrze něj poznám, jestli hraje dobře nebo ne. Asi jsem trochu pověrčivý, ale mám pocit, že bych svým nervózním pohledem mohl v takovémto rozhodném okamžiku splést herce během jeho práce. Když režíruji v češtině, je to naopak. Jelikož jsem v cizím jazyce méně suverénní než v mateřském, pozoruji během hraní nejvíce hercův výraz ve tváři, gestikulaci a řeč těla, která odkryje i ty nejskrytější úmysly člověka. To mi umožňuje rozlišit, kdy je scéna dobře zahraná a kdy ne.

Jak jste vybíral představitele hlavních rolí, zvláště pak dětí, které působí naprosto věrohodně a profesionálně? Jak se vám s nimi pracovalo?

Hledal jsem děti, které by byly vzhledem podobné dospělým mužským představitelům. Organizovali jsme konkurzy, hledali děti ve školách, pěveckých sborech, dramatických kroužcích.

Když jsme našli Vojtěcha Machutu, který ve filmu hraje Balušku, učinil jsem konečné rozhodnutí, že děti nebudou psychologickými postavami, ale že to budou spíše děti se svým autentickým výrazem a že je budu „mechanicky“ postrkovat po „scéně“. Vojtěch Machuta se svým neuvěřitelným výrazem ve tváři, který je jednou emočně spojen s událostmi a jindy ne, už sám o sobě tu a tam působí odcizeně. Jan Vaši, který ve filmu hraje Řezáče, má za sebou několik menších rolí. Dospělé muže ve filmu hrají Martin Pechlát a Jiří Černý, členové souboru divadla Komedie, které jsem často navštěvoval. Natálii Řehořovou, která hraje Kateřinu, jsem poprvé viděl ve filmu Philippa Grandrieuxa Jezero (Un lac) s tím, že jsem nevěděl, že je Češka. Ten film byl také mimo jiné oceněn na festivalu v Benátkách. Teprve později jsem se náhodou dozvěděl, že ta mladá herečka ve francouzském filmu je ve skutečnosti Češka.

Film se odehrává v určitém bezčasí, v prostředí, které vlastně není přímo určeno, může být kdekoli v Evropě. Myslíte si, že tento fakt a navíc téma dětství, dospívání a dospělosti ho činí srozumitelným i za hranicemi naší země? Byl to záměr?

Nevím, jestli jsou právě bezčasí a téma dospívání důvody k širšímu chápání filmu. Myslím, že důvod, aby film vyvolal zájem také v zahraničí, není jen ve volbě tématu, které by mělo být podle některých názorů co nejvíce nadnárodní. Filmy, které zobrazují témata, která jsou na první pohled poněkud lokálního rázu, budou pro cizí oči zajímavé, pokud budou ve filmu ukázané autenticky. Určitě jsem ale předem nepřemýšlel a netaktizoval s výběrem tématu – to by špatně dopadlo. Bez ohledu na to, že film obsahuje několik choulostivých scén, jsem zkusil provázat dětský svět s dospělým a téma sexuality ukázat subtilně, ale pohledem, který odkrývá zranění a bolest, jež si hrdinové nepřipouštějí.

Na čem nyní aktuálně pracujete, co vás momentálně zaměstnává a jaké máte další plány?

S Jiřím Konečným, který je producent filmu Příliš mladá noc, připravuji film s pracovním názvem Rodinný film. V Rodinném filmu si pohrávám s myšlenkou neútulnosti v rodinné buňce, zároveň si ale přeju znovu „vytvořit rodinu“. Zajímá mě, co se stane, když z „rodinné hry“ odstraníme krále a královnu. Kteří členové rodiny se stanou hlavními aktéry? Jak si přerozdělí role a jak se přitom přenese odpovědnost na osoby mimo rodinu. V chystaném filmu se vedle příběhu soustředím na otázku, která je předmětem klasické dramaturgie. Ptám se na proměnu hrdinovy pozice na začátku a na konci příběhu. Mění se člověk ve skutečnosti? Je schopný prožít tzv. vnitřní přeměnu? Myslím, že se člověk nemůže ve skutečnosti uvnitř změnit. Vrchol, jakého může dosáhnout, je (sebe)poznání, které mu umožní, aby se znovu vypořádal s událostmi, které jej zasáhly a ovlivnily v minulosti.

Jak vás potěšila skutečnost, že byl váš film vybrán do sekce Forum na Berlinale a byl jediným českým filmem na letošním ročníku?

Velmi. Úspěch je vždycky jakési potvrzení a zpětná vazba za dlouhotrvající proces vzniku filmu. V Berlíně se k pěti plánovaným festivalovým projekcím přidala ještě šestá, jelikož vedení festivalu zařadilo film do projektu Berlinale Goes Kiez. Jde o výběr z přibližně patnácti filmů všech sekcí, které jsou představeny v berlínských kinech mimo oficiální festivalové projekce. Každému vybranému filmu se určuje tzv. patron, známý berlínský filmový tvůrce, který představuje film publiku. V minulých ročnících tuto roli vykonávali např. Wim Wenders nebo Tom Tykver. Film Příliš mladá noc prezentoval filmový producent Peter Rommel, dlouholetý producent úspěšného německého režiséra Andrease Dresena, který bodoval svými filmy (Láska na grilu, Sedmé nebe) nejen na Berlinale, ale i v Cannes.