Špinavé ulice

Americký režisér Martin Scorsese (nar. 17.11.1942, Flushing, Queens, New York) vyrůstal jako syn sicilského přistěhovalce v manhattanské čtvrti Little Italy. Časté nemoci ho vydělovaly z dětského kolektivu, takže po skončení základní školy vstoupil do semináře s úmyslem stát se knězem. Po roce byl vyloučen a začal se věnovat filmu, jenž byl od dětství jeho vášní a jejž později vystudoval na Newyorské univerzitě (1964). Upoutal pozornost už svými krátkými filmy, zejména oceněným Velkým holením, a několik let zůstal na univerzitě jako pedagog. V té době také vznikla s použitím autobiografických motivů jeho celovečerní prvotina Kdopak to klepe na moje dveře (1968). Scorseseho první významný film Špinavé ulice (1973) sice komerčně propadl, ale výrazně upozornil na jeho schopnost realisticky postihnout vývoj filmových postav, na jeho svébytný vizuální styl a v neposlední řadě na herectví jeho oblíbených představitelů Harveyho Keitela a Roberta De Nira. Další umělcova tvorba je přehlídkou toho nejzajímavějšího, co ve Spojených státech vzniklo (mj. Alice tu už nebydlí – 1974, Taxikář – 1976, dok. Poslední valčík – 1978, Poslední pokušení Krista – 1988, Mafiáni – 1990, Gangy New Yorku – 2002, Hugo a jeho velký objev – 2011). Za vrchol jeho díla bývá odborníky považován černobíle natočený životopis boxera Jakea LaMotty Zuřící býk (1980), který vynesl De Nirovi hereckého Oscara a v anketě předních filmových kritiků byl označen za nejlepší americké filmové dílo 80. let, ovšem v hodnocení jeho kolegů je to drsné drama z bostonského podsvětí Skrytá identita (2006), za něž po několika neúspěšných pokusech konečně dostal svého režijního Oscara. Pracuje až na výjimky v Hollywoodu, ale dokázal si v jeho rámci zachovat potřebnou tvůrčí svobodu a natáčet více či méně osobní filmy. Aktivně pomáhá při zachovávání filmového dědictví minulosti a mezi kolegy je uznáván pro encyklopedické znalosti starých amerických filmů. Svého vlivu také využívá jako producent snímků jiných tvůrců.

Špinavé ulice (1973), vykazující řadu autobiografických rysů a odehrávající se ve Scorseseho domovské čtvrti, patří ke stěžejním dílům tzv. Nového Hollywoodu, nesourodého ale vlivného hnutí převážně mladých amerických filmařů (ještě např. Coppola, Spielberg, Lucas, Altman, Ashby), kteří rozhodujícím způsobem přetvořili slavnou továrnu na sny ke svému obrazu. Hrdiny snímku jsou dva kamarádi, Charlie (Harvey Keitel) a Johnny Boy (Robert De Niro), předurčení svým zázemím k životu drobných podvodníků na ulicích Little Italy. Nic na tom nemůže změnit ani katolická výchova, ani případná snaha se nějakým způsobem z daného koloběhu vymanit. Film měl premiéru na začátku října 1973 v rámci Newyorského filmového festivalu a hlasitě upozornil nejen na příchod zaníceného a talentovaného tvůrce, ale i na oba hlavní herce. Ani velice pochvalné recenze tehdejších předních kritiků (zejména Pauline Kaelové) však nepomohly snímku, aby si mohl najít své diváky. Konvenční distribuční model studia Warner Brothers ho odsoudil k brzkému zapomnění. Přes některá výroční ocenění (Cena newyorských filmových kritiků za vedlejší výkon pro De Nira, nominace na Cenu Cechu amerických scenáristů pro Scorseseho a jeho častého spolupracovníka Mardika Martina) byl film náležitě doceněn až s časovým odstupem, zejména když Scorsese s Taxikářem vyhrál Zlatou palmu na MFF v Cannes. V roce 1997 byly Špinavé ulice zařazeny do Národního filmového registru při Knihovně kongresu.