Vše, co známe – čas, prostor i hmota – je odsouzeno k zániku. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V současnosti se astronomové domnívají, že vesmír skončí svou existenci v podobě kosmické ohnivé koule. Tato apokalyptická teorie je popisována jako „velký křach“. Co tedy může při takovém jevu nastat? Veškerá látka ve vesmíru, galaxie a hvězdy v nich se budou pohybovat zpět k sobě a vesmír se začne zmenšovat. Objekty kolem nás se budou navzájem srážet. Galaxie se budou přibližovat a hvězdy se navzájem zničí. Teplota bude nezadržitelně růst až do okamžiku, kdy se začnou rozpadat samotné atomy. A nakonec náš vesmír zkolabuje do podoby mikroskopického bodu.

Velký křach, nebo Ragnarok?

Velký křach (foto: Ævar Arnfjörð Bjarmason, zdroj: Wikimedia) Píše se rok 20 miliard našeho letopočtu a s vesmírem je to opravdu špatné. Od svého explozivního zrodu se rozpínal do nekonečného neznáma. Pokud byste žili v této vzdálené budoucnosti a podívali se vzhůru k obloze, viděli byste, že galaxie obrátily směr svého pohybu a ze všech směrů se blíží k té naší. Katastrofa je neodvratná. Vesmír kolabuje a všechno, co známe, přestane existovat. Život je odsouzen k zániku. Ostatní galaxie se řítí směrem k nám a nakonec se s námi srazí. Viděli bychom hvězdy, jak se k nám přibližují ze všech směrů. Galaxie začnou kolidovat a hvězdy v nich se začnou srážet. Také planety se budou srážet nebo budou pohlceny hvězdami. Teplota začne nezadržitelně růst. Nakonec budou oceány vřít a horniny tát. Teplota vesmíru postupně dosáhne nesmírné hodnoty. Veškerý život zanikne. Bude spálen! Vesmír skončí svou existenci v podobě kosmické ohnivé koule.

To je vize Apokalypsy podle teorie známé jako Velký křach. Co nastane při Velkém křachu? Veškerá látka ve vesmíru, galaxie a hvězdy v nich, se budou pohybovat zpět k sobě a vesmír se bude zmenšovat. Všechny objekty se budou navzájem stále více přibližovat. V současnosti náš vesmír stále expanduje a každý den jsou vzdálenosti mezi galaxiemi větší a větší. Je mezi nimi stále více prostoru. Během Velkého křachu se ale bude dít opak. Prostor mezi objekty se bude zmenšovat. Jako když tuto halu zaplní lidé. Čím je jich více, tím je méně a méně volného prostoru. Začnou se strkat, i když se snaží navzájem vyhnout. Všechno se zahřívá a systém má čím dál více energie. Na malém prostoru dochází ke stále většímu množství událostí. A přesně totéž se ve vesmíru stane podle teorie Velkého křachu.

Veškeré objekty kolem nás se budou čím dál častěji navzájem srážet. Galaxie se budou přibližovat, hvězdy se navzájem ničí. Celý systém se bude zahřívat, stejně jako přeplněná hala, ve které se všichni snaží navzájem vyhnout. Jak proces bude pokračovat, teplota vesmíru bude stále růst – až do okamžiku, kdy se začnou rozpadat samotné atomy. Nakonec náš vesmír zkolabuje do podoby mikroskopického bodu. Skončí to hmotou, tvořenou jen těmi nejzákladnějšími částicemi. A ty se za vysoké teploty budou pohybovat opravdu velmi rychle. Pro život jak jej známe, nebude záchrany.

Ragnarok na stropní malbě od Otto Gussmanna (foto: Thomas Guffler, zdroj: Wikimedia) Vesmír však nakonec nemusí shořet tímto spalujícím žárem. Existují dvě paradigmata popisující konec vesmíru. První z nich předpovídá, že vesmír skončí v ohni. To je v podstatě křesťanské pojetí konce světa: Oheň a síra, a druhý příchod. Severské národy však mají ve svých pohanských bájích jinou představu, které říkají Ragnarok. Soumrak bohů, doprovázený obrovskou sněhovou bouří, která zahalí celý vesmír. Na nebesích vzplane mohutný zápas, a dokonce sami bohové, Odin, Thor i další pomalu, jeden po druhém, zemřou. Všichni, dokonce i bohové, zahynou velkým mrazem. Velký křach tedy připomíná křesťanskou představu konce světa, věda však nezavrhuje ani teorii, podle které může vesmír skončit v mrazu. Vše závistí na tom, jestli moment hybnosti rozpínání vesmíru překoná gravitační přitažlivost hmoty.

Velké rozervání

Ale ani Velký křach nemusí být konec všeho. Pokud vesmír zkolabuje, tak by logicky mohl následovat další Velký třesk, další období expanze. Ta opět potrvá nějakou dobu a opět přejde v kolaps. Takže zde máme možnost, že je vesmír ve skutečnosti cyklický. Opakovaně expanduje a opět kolabuje. Ale co když není dostatek hmoty, která by svou gravitací rozpínání zastavila? Ve vesmíru není dostatek hmoty, aby zastavila jeho expanzi. Proto bude pokračovat v rozpínání. I tak by se však rychlost expanze měla snižovat. Pozorování však ukazují něco zcela jiného a šokujícího. Rychlost rozpínání se naopak zvyšuje! Zdá se, že vesmír ztratil kontrolu nad svou expanzí. Její tempo se zvyšuje. Vesmír opět prochází fází inflačního rozpínání. To je možnost, kterou nikdo neočekával. Zdá se, že vesmír je předurčen k věčnému rozpínání. To znamená, že vzdálené galaxie se budou od nás vzdalovat, až je vůbec neuvidíme. Budou příliš daleko. Až budoucí generace neuvidí galaxie, vzdalující se jednu od druhé, úplně ztratí představu o minulosti vesmíru. Zapomenou, že byl kdysi nějaký Velký třesk. Budou si myslet, že jedinou strukturou ve vesmíru je naše Galaxie. A že zbytek vesmíru je v podstatě prázdný, bez hvězd.

Další vědecká teorie předpokládá, že tato expanze bude probíhat ještě rychleji. Předpokládejme, že repulsivní síla v prostoru stoupá s jeho objemem. Může nakonec vzrůst natolik, že postupně roztrhá i kupy galaxií, následně samotné galaxie a i hvězdy se začnou pohybovat od sebe. Gravitace už tyto struktury neudrží pohromadě. Budou roztrhány i planetární systémy, jednotlivé hvězdy a planety, a nakonec i lidé. Samotné atomy, ze kterých jsme postaveni, budou roztrhány. Říkáme tomu Big Rip – Velké rozervání. Většina vědců této teorii ale příliš nevěří! Ale i když rychlost expanze nikdy nedosáhne této úrovně, budoucnost našeho vesmíru stále není nijak růžová. Teplota vesmíru bude neustále klesat a vesmír bude stále temnější. Slabé záření emitované hvězdami se bude rozptylovat do stále rozlehlejšího prostoru, takže vesmír bude čím dál chladnější a opravdu temný. Bude to smutné místo.

Kosmická doba ledová

Dnes se vědci domnívají, že vesmír samotný skončí spíše v chladu než v ohni. Myslí si, že spíše zanikne ve velkém mrazu, tak jak předpovídají severské legendy, než Armageddonem Velkého křachu. Jestli bude vesmír pokračovat ve svém současném vývoji, směřujeme neodvratně ke kosmické době ledové, ve které se vytratí i sluneční světlo. Za nějakých 100 bilionů roků budou případné poslední zbytky lidské civilizace, žijící ve vzdáleném temném koutu naší galaxie, nuceny se s touto situací vyrovnat. Budou se choulit kolem poslední svítící hvězdy v galaxii. A i ta brzy zhasne. Mléčná dráha, která dostala své jméno díky třpytivému pásu hvězd, už nebude rozeznatelná. Slabě zářící uhlíky temných hvězdných jader, nic víc nezbude z dříve nádherného nočního pohledu.

Jedním z účinných nástrojů, které k predikci vývoje vesmíru vědci používají, jsou zákony termodynamiky. První zákon říká, že celkové množství energie je konstantní. Jinými slovy, nemůžete vytvořit něco z ničeho. Nic není zadarmo. Znamená to, že v celém systému se hmota a energie nemůže ani vytvořit, ani ztratit. Mohou se pouze přeměňovat do jiné podoby, ale součet je vždy stejný. Jestliže tedy celkové množství energie a hmoty zůstává stejné, mohlo by z toho vyplývat, že vesmír bude mít navždycky energii a bude existovat věčně. Druhý termodynamický zákon však tuto možnost vyvrací. Říká, že celková neuspořádanost systému, takzvaná entropie, se vždy jen zvyšuje. Jinými slovy: věci rezavějí, rozkládají se, všechno stárne, případně se rozpadá či hnije. V tomto smyslu je druhý termodynamický zákon něco jako příkaz k popravě pro samotný vesmír. Protože kvůli druhému zákonu musí všechno jednou skončit. Všudypřítomná zásoba energie ve vesmíru se nevyhnutelně rozptýlí. Stane se chaotickou a stále méně využitelnou. Každá hvězda na obloze jednoho dne prostě vyhasne, stejně jako žhnoucí kus dřevěného uhlí.

Takto může vypadat Země za 5–7 miliard let, až se Slunce stane červeným obrem (foto: Fsgregs, wikimedia.org) Ve hvězdě je to jaderná energie. Jádra atomů se spolu srážejí a slučováním vytvářejí nová jádra. Přitom přeměňují malé množství hmoty do podoby zářivé energie, kterou vidíme a cítíme. A stejný proces probíhá ve všech hvězdách ve vesmíru. Fúzí spalují vodík na hélium a díky tomu vodíku postupně ubývá. Popel obsahuje menší množství energie, a proto je také obtížnější jej spálit. Jinak řečeno, při jeho dalším hoření se uvolňuje stále menší množství energie. A to je nejspíš úděl i našeho Slunce. Jak stárne, nafukuje se a stále více se zahřívá. Země se opeče jako bramborový lupínek. Oceány se vyvaří, rostliny a živočichové zahynou. Slunce bude produkovat tak obrovské množství světla a energie, že se začnou odpařovat i horniny. Bude to pro Zemi příšerná smrt. Všude ve vesmíru musejí hvězdy podobné našemu Slunci čelit stejnému osudu. Dochází jim palivo. Nafukují se a způsobují problémy planetám, které kolem nich obíhají. Takže není těžké si představit, že existuje mnoho míst ve vesmíru, kde se život vyvinul a vzkvétal, ale musel vyhasnout. A stejně jako každá hvězda musí čelit účinkům entropie, je jim vystaven i samotný vesmír. Hvězdy přirozeně zvyšují entropii vesmíru tím, že vyzařují světlo a teplo.

Nyní žijeme v poměrně stabilním období vývoje vesmíru, kdy se rodí nové hvězdy, žijí své životy a zanikají, přičemž vrátí část hmoty zpět do okolí a pomáhají vytvářet nové generace hvězd. Ale počet hvězd, vznikajících ve vesmíru, se s časem bude výrazně snižovat. A jak budou staré hvězdy spotřebovávat své palivo a dohořívat, nebude se rodit dostatek nových hvězd, které by je nahradily. Až dojde plyn pro tvorbu nových hvězd, bude to znamenat, že zaniklé hvězdy už žádná nová nenahradí. Takže i galaxie, které jsou obrovskými skupinami hvězd, s postupem času zeslábnou. Až bude vesmír nějakých sto bilionů let starý, nebudou už existovat žádné svítící hvězdy. Vesmír bude chladným a temným místem. Jak bude vesmír stárnout, život závislý na paprscích Slunce začne velmi rychle vymírat. Bude stále méně a méně zdrojů, poskytujících životadárnou energii.

Červený trpaslík SO25300.5+165258, vzdálený asi 7,8 světelných let od Slunce (foto: NASA/Walt Feimer, zdroj: Wikimedia) Zdálo by se, že ty nejhmotnější hvězdy, tedy ty s největším množstvím paliva, vydrží zářit nejdéle. Ve skutečnosti je tomu ale obráceně. Čím více paliva hvězda má, tím rychleji je spálí. Poslední paprsky světla vyzáří ve vesmíru červení trpaslíci. Tyto miniaturní hvězdy mají desetkrát menší hmotnost než Slunce a jejich teplota je o tisíce stupňů nižší. Červení trpaslíci hospodaří s palivem mnohem úsporněji. I když na počátku obsahují méně hmoty, jejich život bude o poznání delší než našeho Slunce. Typický červený trpaslík může zářit až 14 bilionů let. To je tisíckrát déle, než je současný věk vesmíru. Nakonec však i tyto šetrné hvězdy začnou vyhasínat. Až bude naše galaxie deset bilionů let stará, zbude v ní pouze několik posledních červených trpaslíků. Pokud nějaké civilizace do té doby přežijí, začnou se shlukovat kolem těchto zbývajících zdrojů energie. Pokusí se tak prodloužit dobu své existence. Červení trpaslíci se mohou stát oázami života v obrovské nehostinné poušti vesmíru. Ale planeta, která by chtěla získat ze svého červeného trpaslíka stejné množství energie, jako dostává Země od Slunce, musela by jej obíhat v tak malé vzdálenosti, že by jí jeden oběh trval jen šest pozemských dní. Obloha na takové planetě by byla spíše světle červená než modrá. Červení trpaslíci totiž vydávají tak málo modrého světla, že nemohou vytvořit tak hezky modrou oblohu, jakou máme na Zemi. Ale nic v tomto vesmíru nebude teplejší a jasnější. Přijde doba, kdy v galaxii zbude jen několik zářících červených trpaslíků. Nakonec budou jen tři, dva, jeden. A i ten zhasne.

Kosmický kalendář

Život na Zemi v 21. století se odehrává ve vesmíru, ve kterém uběhlo sotva 14 miliard let od počátku jeho existence – od Velkého třesku. To ale není žádný věk ve srovnání s tím, jak dlouhý život vesmír ještě čeká. Pokud bychom existenci vesmíru porovnali s životem člověka, je vesmír stále dítětem. Snaha o uchopení času, který už uplynul, i věků, které teprve mají přijít, vám může přivodit závrať. Abychom získali alespoň nějakou představu o časových měřítcích kosmu, řekněme, že současný věk vesmíru, čtrnáct miliard let, bude představovat jeden rok. Říkejme tomu kosmický kalendář. Takže Velký třesk nastal na Nový rok 1. ledna. V tomto měřítku naše galaxie vznikla koncem ledna a Sluneční soustava se vytvořila začátkem srpna. O něco později, ale stále v srpnu, vznikl i život na Zemi. Lidé se však vyvinuli teprve během 31. prosince. Samozřejmě se tímto způsobem můžeme podívat i do budoucnosti. Koncem ledna následujícího roku se Země stane neobyvatelnou a zhruba v květnu zanikne Slunce. Ve vesmíru jsou však některé málo hmotné hvězdy, které budou existovat ještě v roce 10 000 tohoto kosmického kalendáře. Takže potrvá 10 000krát déle, než je současný věk vesmíru, dokud nevyhasnou i ty nejdéle žijící hvězdy. Ale co bude potom? Pokud uvažujeme o té nejvzdálenější budoucnosti, jsou to doslova nepředstavitelná časová měřítka. Čas měříme v trilionech a kvadrilionech let a vše se stává tak neskutečným, že je potřeba vytvořit úplně nový koncept, abychom s těmito měřítky mohli vůbec pracovat.

Vědci proto vytvořili ideu kosmologických dekád. Každá následující dekáda je desetkrát delší než ta předchozí. Můžete si to představit jako jakési schodiště. Ale ne to běžné. V tomto případě je každý další schod desetkrát vyšší. Takže po tomto schodišti můžete postupovat stále dál do vyšších a vyšších kosmologických dekád. V současnosti žijeme v desáté kosmologické dekádě. V tomto měřítku je desátá kosmologická dekáda desetkrát delší než součet všech předchozích dekád, které už od Velkého třesku uplynuly. Typickými znaky desáté kosmologické dekády jsou jasně zářící hvězdy, počátek vývoje života a inteligence na povrchu planet. Dalším důležitým znakem tohoto období je rovněž počátek zrychlené expanze vesmíru. Během trvání této dekády se nám všechny ostatní galaxie ztratí z dohledu a hvězdy začnou vyhasínat, aniž by byly nahrazeny jinými. V závěru této éry bude v galaxii existovat asi padesát svítících hvězd. Bude to poslední záchvěv existence světa tohoto typu – s planetami a s dalšími objekty, které jsou nám běžně známé. A jak bude vesmír vstupovat do dalších a dalších dekád, všechny hvězdy vyhasnou a nastane nový neznámý svět.

Bílí trpaslíci

Bílý trpaslík (foto: Sephirohq, zdroj: Wikimedia) Pokud byste se ve dvacáté až třicáté kosmologické dekádě podívali na noční oblohu, byla by úplně temná. A kdybyste měli možnost pozorovat vesmír v infračerveném záření, které má pro lidský zrak příliš dlouhou vlnovou délku, viděli byste oblohu posetou mrtvými hvězdami. Bude to éra úpadku. A v této éře se už všechny nejhmotnější hvězdy zhroutí do podoby černých děr. Temnotu vesmíru bude narušovat jen žhavý popel z o něco méně hmotných hvězd. Stále totiž bude ještě emitovat záření. Tyto mrtvé hvězdy, tento popel, označujeme termínem bílí trpaslíci. A jsou opravdu podivní. Hmota poloviny Slunce, asi 160 000 Zemí, je v nich napěchovaná do objemu jedné Země. Je to opravdu velmi hustá látka. Trochu neobvyklý popel, to jistě. Budou jako žhavé uhlíky v ohni. Už nebudou vytvářet energii prostřednictvím termojaderné fúze. Jak ale tito bílí trpaslíci chladnou, stále produkují mnoho megawattů energie. Je to však nesrovnatelně méně, miliardkrát méně, než v současnosti produkuje Slunce. Takže pokud máte pocit, že dnes máme energetickou krizi, tak krize v éře úpadku bude opravdu mnohem vážnější. Přesto však je množství energie produkované těmito mrtvými hvězdami mnohem vyšší než současné nároky naší civilizace.

Když si představíme, že by lidská civilizace přežila až do éry úpadku, mohli by naši potomci čerpat energii právě z bílých trpaslíků. Lidstvo však asi nebude schopné postavit na jejich povrchu energetické základny, podobné ropným plošinám, ukotveným na dně oceánu. Gravitace bílého trpaslíka je neskutečně silná. Prostě by vás rozmačkala. Aby civilizace přežila, bude muset vybudovat elektrárny na oběžné dráze hvězdy. Pravděpodobně budou zachycovat energii bílého trpaslíka kolektory, které budou obíhat na oběžné dráze. Zachycená energie bude uskladněna, dopravena na potřebné místo a použita. I denní světlo bude však potřeba nahradit umělým. Na obloze nebudou svítit hvězdy. Ani Měsíc. Ani Slunce. Prostě budou obíhat kolem obrovského množství mrtvé hmoty. Tato mrtvá tmavá hmota však bude v éře úpadku tvořit větší část všech galaxií. V éře úpadku bude galaxii tvořit asi sto miliard mrtvých hvězd, obíhajících vzájemně kolem sebe v obřím eliptickém útvaru. Čas od času se některé z nich srazí. Jiné budou vymrštěny ven z galaxie, která tak bude ztrácet hmotu. Galaxie se bude v určitém smyslu pomalu vypařovat. Bílí trpaslíci a další zbylá hmota v galaxiích se stanou kořistí černých děr. Galaxie bude zkrátka tvořena stále menším množstvím objektů. A z valné většiny to budou černé díry. Vše, co nebude pohlceno miliony černých děr, toulajících se vesmírem, se začne rozpadat stářím.

Éra černých děr

A to je další příklad obecného procesu, který vede k růstu celkové neuspořádanosti vesmíru. Opět zde platí druhý termodynamický zákon. Všechny struktury, všechny hvězdy se v asi 40. kosmologické dekádě prostě vypaří. Většina dříve vzniklých objektů – hvězdy i planety – se vytratí. A samotná éra úpadku se začne chýlit ke konci. Ten nastane asi v 60. kosmologické dekádě nebo o něco později. Obloha bude neuvěřitelně chladná a temná. Vesmírem budou znít poslední dozvuky slabého rádiového záření a gravitačních vln. Bude to éra černých děr. Pokračující expanze vesmíru dosáhne hranice. Zbude v něm jen nepředstavitelně nízké množství energie a všechen pohyb se až neuvěřitelně zpomalí. I čas samotný začne pozbývat smyslu. Oproti polovině éry černých děr se i éra úpadku zdá být obdobím chvíli po Velkém třesku.

Černá díra (foto: Ute Kraus, zdroj: Wikimedia) Mohl by v tomto prostředí existovat ještě nějaký život? V té době už nebudou žádní lidé, protože už nebudou existovat protony. Je však možné si představit určité neskutečně pomalu žijící entity. Možná vzniknou opravdu podivné formy života. Pokud budou žít dostatečně pomalu. Myšlenka jim zabere bilion let a bilion roků jim potrvá, než se rozmyslí, co si dají k večeři. Všechno bude hrozně pomalé a bude se to odehrávat za teploty blízké absolutní nule. Zpomalené časové měřítko éry černých děr je možné přirovnat tak trochu k růstu rostlin. Z pohledu člověka zaujatého minutami, hodinami a dny, se život rostlin může zdát jako zamrzlý v čase. Zdá se, že se neděje absolutně nic. Vypadají úplně staticky. Když však zrychlíme chod času, spatříme aktivitu. Rostou a pohybují listy v reakci na polohu Slunce. Každá rostlina je v neustálém pohybu, ale celá jejich existence se odehrává v časovém měřítku, s jakým nemáme v běžném životě zkušenosti.

V éře černých děr bude docházet k opravdové události pouze tehdy, když se setkají dvě černé díry. Tato událost je pro člověka neviditelná, kolize dvou monster však bude tak velká, že rozechvěje časoprostor. Je to trochu jako když hodíte do klidné vody velký kámen. Vznikne série mohutných vln a za krátkou dobu se odehraje velmi mnoho jevů. Ty se ale rychle uklidní, vlny utichnou a opět se vrátí dokonale rovná vodní hladina. Ale i pro vládce éry černých děr čas běží. Mohli byste si myslet, že budou existovat navždy. Ale ani ony nežijí navěky. Pomalu, velmi pomalu se v průběhu času vypařují. Černé díry v dnešním vesmíru rostou díky pohlcování okolní hmoty. V daleké budoucnosti by se mohlo stát, že bude k dispozici málo okolní hmoty. Tím se proces vypařování stane dominantním nad pohlcováním látky. Takže jejich vypařování bude ve velmi starém vesmíru mnohem rychlejší. Vypařující se černá díra na rozdíl od planet neodchází jen tak, ale s mohutným třeskem. A to proto, že když jí dochází palivo, chová se naprosto opačně, než napovídá naše intuice.

Jsou dvě strategie, kterých se můžete držet. Můžete jen zlehka šlapat na pedál plynu, snažit se palivem šetřit a pomalu dojet k nejbližší pumpě. Druhá strategie je pro netrpělivé. Sešlápnete pedál plynu až na podlahu a zkoušíte k pumpě dojet co nejrychleji. Doufáte, že k ní dojedete dřív, než vám dojde palivo. A černé díry si zvolily tu druhou variantu. A na rozdíl od auta, černá díra, když jí nakonec palivo dojde, exploduje. V poslední sekundě, když bude černá díra uvolňovat energii ekvivalentní megatunám megatun trinitrotoluenu, vznikne mnoho rozmanitých částic, které nebyly ke spatření po mnoho kosmologických dekád. Vzniknou a vyzáří se v podobě grandiózního ohňostroje, doprovázejícího zánik černé díry. Po myriádách let se už vypařily i ty nejhmotnější černé díry, a to, co zbylo, je obrovský vesmír, který je téměř úplně prázdný. Vesmír vstupuje do temné éry. Po uplynutí více než sta kosmologických dekád bude vesmír asi v polovině temné éry, kdy už nebude existovat nic z toho, co jsme znali. Nejen monumenty lidské pošetilosti, ale i samotné atomy se rozpadají. Ani černé díry v tomto období už nebudou moci existovat.

Pohledem kvantové fyziky

Feynmanův diagramu kazující záření gluonu ve chvíli, kdy jsou ničeny elektrony a pozitrony (foto: Joel Holdsworth, zdroj: Wikimedia) Jestliže vesmír bude expandovat navždy, může se stát, že z něj zbude jen kaše virtuálních náhodných částic. Ale z tohoto popela možná vzejde řada překvapení. Pokud v daleké budoucnosti převládne chaos nad pořádkem, náš kdysi zářící horký vesmír upadne do mrazivé kosmické doby ledové. Ale i tak může stále skrývat jistý potenciál. Alespoň podle kvantové mechaniky, která popisuje svět na té nejelementárnější úrovni. Podle kvantové fyziky ani vakuum, které pokládáme za prázdné, ve skutečnosti prázdné není. Kvantová teorie totiž umožňuje s jistou pravděpodobností existenci čehokoli. Jinak řečeno. Vesmír hraje riskantní hru na náhodu. A kvantová teorie hledá vysvětlení chování částic ve vesmíru, kde je všechno možné. Vesmír jako by neustále míchal balíček karet, obsahující každý stavební kámen naší reality. Každé množství částic se podle kvantové teorie pole neustále znovu a znovu uspořádává. Pro nás to vypadá jako náhodný sled fluktuací. Kvantová teorie nedokáže předpovědět výsledek míchání částic, ale může určit pravděpodobnost každého výsledku.

Když se něco děje v nekonečném počtu opakování, pak i ty nejméně pravděpodobné události mohou skutečně nastat. Za normálních okolností, když mícháte balíček karet, je výsledkem náhodná sekvence. Stejně tak částice na kvantové úrovni obvykle netvoří pravidelná uspořádání. Když však máte dost času, může nastat každá z kvantových fluktuací. I ty, které se zdají být nemožné. Pokud existujete věčně a mícháte karty stále dokola a dokola, mohou opravdu nastat i zcela nepravděpodobné varianty. A některá z těchto náhodných nepravděpodobných fluktuací může naprosto změnit strukturu prostoru samotného. Prázdný prostor se v jistém smyslu podobá vodě, a to tím, že se může vyskytovat v různých skupenstvích – fázích. Ta může být v podobě páry, v pevném skupenství nebo jako kapalina. Prostor kolem nás je v každém okamžiku v určitém fyzikálním stavu. Může však dojít k fázovému přechodu, při kterém se jeho fyzikální stav změní v jiný. Některá z náhodných fluktuací tedy může vést ke spuštění fázového přechodu.

Takže pokud by něco takového nastalo v určitém místě vesmíru, došlo by ke vzniku bubliny, a ta by se postupně šířila prostorem, podobně jako se inkoust šíří ve sklenici vody. Stejně jako inkoust změní vlastnosti vody, může fázový přechod od základů změnit povahu vesmíru. Po průchodu této bubliny mohou platit úplně jiné fyzikální zákony. Mohou se změnit hmotnosti částic nebo jejich náboj. Chemie, jak ji známe, by po takovém fázovém přechodu mohla vypadat úplně jinak. A to znamená, že by najednou existovaly úplně nové způsoby, jak uspořádat všechny částice, ze kterých jsme složeni. A to by bylo, jako by se vše ve vesmíru stalo atomovou bombou. Vesmír by se přeformoval za uvolnění energie a každá částice, každý atom i struktura ve vesmíru by explodovaly. Takový typ přechodu nemůže přežít žádná složitá struktura. Zůstane jen chaos. Nic kromě částic, které se navzájem náhodně srážejí. Ale taková náhodná kvantová fluktuace může být i bublinou naděje.

Teoretičtí fyzikové naznačují, že některé z těchto fluktuací mohou přivodit vznik téměř samostatných oblastí prostoru, dimenzí, které se odvětví od naší a dají vzniknout novému vesmíru. Možná že právě taková fluktuace způsobila Velký třesk a dala vznik našemu vesmíru. Možná, že náš vesmír, přesto, že má průměr přes deset miliard světelných let, je jen malým vesmírem, který se oddělil od mnohem většího. Existuje také možnost, že vesmírů je velké množství. Možná vzešlých z toho našeho, a ty mohou mít vlastní osud, buď nekonečnou expanzi, nebo zpětný kolaps. A pokud existují jiné vesmíry, pak by snad budoucí civilizace nemusely čelit nezvratnému rozsudku smrti. Můžeme se domnívat, že za biliony trilionů let, až vesmír opravdu ochladne a bude na pokraji smrti, budou inteligentní bytosti natolik rozvinuté, že budou moci soustředit do jednoho bodu tolik energie, že otevřou bubliny, malé mýdlové bubliny, brány do jiných vesmírů, kde je tepleji, a kde budou moci začít znovu. Ať už však naši následovníci získají technologii k opuštění vesmíru, nevyhnou se tím faktu, že i ten, jako všechno, nakonec skončí. Zatímco věda zápasí s otázkami, jak vesmír zanikne, lidstvo si musí poradit s otázkou, jak přežít. To nejdůležitější je náš život. Užijme si jej bez ohledu na osud vesmíru!

Originální názevCosmic Apocalypse
Stopáž42 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument