Patří mezi nejdramatičtější události ve vesmíru. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Kosmické srážky patří mezi nejdramatičtější události ve vesmíru. Gravitace řídí pohyb veškeré hmoty celého vesmíru – od sdružování malých zrnek prachu po srážky mohutných objektů vysokými rychlostmi. Srážejí se všechna tělesa i objekty – komety, planety, hvězdy, černé díry i galaxie. Ale přestože jsou to tak ničivé jevy, právě jim vděčíme za svou existenci.

Kolizní rodiny

Srovnání velikostí, zleva: Mars, Merkur, Měsíc, Pluto a Haumea (foto: Paul Stansifer, 84user, NASA, Celestia, JPL/Caltech, wikimedia.org) Darin Ragozzin zkoumá následky jedné dávné kolize, která se odehrála na pomezí Sluneční soustavy. Jeho pozornost zaujalo šedé šišaté těleso, které je pozůstatkem dávné prudké srážky dvou obrovských objektů, z nichž ten větší měl rozměry Pluta. Těleso, které zbylo, nese jméno havajské bohyně Haumea a je členem kolizní rodiny, která obíhá za dráhou planety Neptun. Kolizní rodiny jsou skupiny objektů, které mají podobný tvar a rozměry. Protože pocházejí ze stejného tělesa, jejich oběžné dráhy kolem Slunce tvoří těsný shluk. Tělesa pocházející z jednoho objektu by měla být ze stejného materiálu, takže studiem jejich složení se můžeme dozvědět, zda mají stejný původ.

Před miliardami let byla Haumea a další členové této rodiny součástí velkého tělesa o průměru více než 1500 kilometrů. Tento ohromný objekt se nacházel v Kuiperově pásu, oblasti vnější Sluneční soustavy, kde jsou tělesa, jež se nestala planetami. Tehdy dávno se Kuiperův pás hemžil nejrůznějšími objekty. Ledem pokrytá hora se nakonec srazila s dalším tělesem poloviční velikosti rychlostí odhadovanou na téměř 5000 kilometrů za hodinu a při srážce se uvolnila energie srovnatelná s deseti miliardami atomových bomb. Kolize rovněž katapultovala velké kamenné a ledové trosky – od objektů o průměrech kolem 400 kilometrů až po nepatrná tělíska. Všechny tyto zbytky jsou nyní členy kolizní rodiny, přičemž Haumea je největší z nich.

Haumea a její měsíc Namaka (foto: Arnaugir, wikimedia.org) Dráhy střepů ze zasažených hliněných holubů jsou velmi podobné drahám, po kterých se pohybují členové kolizní rodiny. Po zásahu se úlomky rozletí, ale během pádu k zemi se pohybují po téměř stejné dráze. Srážka roztočila Haumeu jako káču. Kolem své osy se otočí jednou za čtyři hodiny. Objekt dostal zásah z boku a roztočil se. A protože rotuje tak rychle, protáhl se a získal tvar ragbyového míče. S tím rozdílem, že spíše připomíná míč, ze kterého upustíte vzduch a stlačíte ho na jednom konci. Haumea je nejrychleji rotujícím velkým tělesem ve Sluneční soustavě, jejichž rotaci známe.

Také astronom Mike Brown spolupracuje na podrobném průzkumu Haumey – největší a nejjasnější trpasličí planety v Kuiperově pásu. Je jasná, je veliká a je také velmi lesklá. Jeho tým si myslí, že když došlo ke srážce, většina ledu byla odmrštěna a nakonec se na povrchu utvořila tenká vrstva téměř čistého ledu. Srážka nevytvořila jenom Haumeu a její rodinu, ale dala také vzniknout dvěma jejím měsícům. Asi deset procent objektů Kuiperova pásu má měsíc. Ale ze všech těles, které vědci sledovali, jich jen několik má více než jeden měsíc. Infračervené teleskopy určí velikost těchto objektů na základě měření tepla, které vydávají. Třebaže Haumea je stokrát větší než druhý největší člen rodiny, celá tato skupina těles si zachovává podobné dráhy. Úlomky zůstávají pohromadě a následují se na svých drahách kolem Slunce.

Planeta Neptun zachycená infračerveným teleskopem (foto: NASA, wikimedia.org) Astronomové mohou kolizní rodiny identifikovat studiem dráhových charakteristik, což je například vzdálenost od Slunce či výstřednost dráhy. Když vystřelíte z brokovnice, broky se pohybují po podobných drahách, jako by letěla jedna střela. A to samé platí pro kolizní rodiny ve Sluneční soustavě, které po srážce následují dráhy podobné té, po které se pohyboval původní objekt. A na základě toho jsou schopni je rozpoznat. Vezměme si běžce, z nichž každý zůstává ve své dráze, po které běží zhruba stejnou rychlostí. Když se však po nějaké době podíváte na dráhu, může být určitý běžec na jiném místě dráhy. Totéž platí pro členy kolizní rodiny. Takže ačkoli její příslušníci nejsou srovnáni za sebou právě ve chvíli, kdy je pozorujeme, můžeme u každého z nich zjistit, že patří k ostatním, a to podle charakteristik dráhy, po které se pohybují kolem Slunce. Vědci předpokládají, že se Haumea postupem času stane účastnicí i další srážky. Gravitačně na ni totiž působí Neptun, což nakonec povede ke změně její dráhy. Během asi sta miliónů let zkříží dráhu Neptunu. A ten ji buď pošle dovnitř Sluneční soustavy, nebo ji může odmrštit k jejím hranicím.

Brankář planetární soustavy

Řetězec 21 ledových úlomků komety Shoemaker-Levy 9, dlouhý 1,1 kilometrů, vzdálený přibližně 660 milionů kilometrů od Země – asi trojnásovná vzdálenost Země od Slunce; zachyceno Hubbleovým vesmírným teleskopem 17. května 1994, kdy úlomky dopadly na Jupiter (foto: NASA, wikimedia.org) Může nastat celá řada různých scénářů. Tělesa jsou neustálými srážkami vymršťována z Kuiperova pásu a nasměrována do vnitřních částí Sluneční soustavy. A jak se ledové skály přibližují ke Slunci, mění se v komety s dlouhými ohony z ledových krystalků a prachu. Do cesty se jim však může postavit Jupiter, se kterým se mohou srazit. Nikdo se dosud nezamýšlel, co by se stalo, kdyby těleso velikosti Haumey zasáhlo Jupiter. Vědci ví jen o nepoměrně menších kometách, které na tohoto plynného obra dopadly. Hubbleův kosmický dalekohled zaznamenal v červenci 1994 dramatickou událost. Řetězec úlomků komety zvané Shoemaker-Levy 9 dopadl na Jupiter rychlostí vyšší než 200 000 kilometrů za hodinu. Při dopadu největšího úlomku se uvolnila energie ekvivalentní šesti milionům megatun trinitrotoluenu. Jupiter utrpěl během sedmi hodin přibližně dvacet zásahů. Jednotlivé dopady zanechaly na povrchu planety jizvy – upomínky na dramatickou událost.

Don Yeomans z Laboratoře proudového pohonu NASA, který srážku této komety analyzoval, říká, že srážka komety Shoemaker-Levy 9 veřejnosti i vědecké komunitě ukázala, že k takovým kosmickým kolizím čas od času dochází a že energie při nich uvolněná je nesmírná. Kdyby stejná kometa zasáhla Zemi, byla by to katastrofa. Vytvořila by obrovské krátery – největší z nich by měl kolem šedesáti kilometrů v průměru. Kterýkoli její úlomek by mohl zničit velké město a zvednout do atmosféry tolik prachu, aby na měsíce zastínil sluneční záření. Jupiter je mnohem hmotnější než všechny ostatní planety dohromady. Dostává množství zásahů, které by jinak mohly být určeny Zemi, takže velký bráška Jupiter Zemi hlídá. Jupiter slouží jako brankář planetární soustavy, ale je otázkou, zda by dokázal odklonit Haumeu, kdyby se uvolnila z Kuiperova pásu a řítila se směrem k Zemi. Je též možné, že by mohl zasáhnout podobně jako v případě komety Shoemaker-Levy 9. Haumea je však 20 000krát větší, takže by to byla nepředstavitelná exploze. Na noční obloze byste mohli pozorovat úkaz, který by byl jasnější než Měsíc v úplňku.

Ilustrace komety Shoemaker-Levy 9 blížící se k Jupiteru (foto: Don Davis, wikimedia.org) Protože kolizní rodiny je obtížné nalézt, jsou vědci nadšeni možností studia Haumey a jejích příbuzných. O kolizních rodinách v Kuiperově pásu se toho ví méně než o planetkách mezi Marsem a Jupiterem jednoduše proto, že znají méně těles z tohoto pásu. V současnosti znají v Kuiperově pásu pouze tuto kolizní rodinu. Je velmi těžké je nalézt a rozpoznat a s Haumeou a její rodinou měli velké štěstí. Nyní se snaží nalézt další kolizní rodiny, protože zde být musí. Jen nevědí, jak je všechny nalézt. Stejně jako střepy z hliněného holuba i rodina Haumey zůstává na podobných drahách. Vědci jsou schopni ji sledovat a dozvědět se víc o historii Kuiperova pásu. Jednou ze záhad je, kdy ke srážce, při níž Haumea vznikla, opravdu došlo. Podle toho, kde jsou tyto objekty nyní, se pokusili otočit běh času a vypočítat, kdy se v minulosti setkaly. Nejlepší odhady říkají, že to mohlo být na samém počátku Sluneční soustavy. Haumea a její rodina pravděpodobně vznikly během nejvíce bouřlivého období v historii Sluneční soustavy – v době, kdy byly kolize tak běžné jako hvězdy na noční obloze.

Srážky tvoří podoby vesmíru

Srovnání podoby Měsíce při pozdním těžkém bombardování a dnes (foto: Timwether, wikimedia.org) Od samotného počátku byly srážky osudem vesmíru. Daly vzniknout většině objektů našeho vesmíru a zároveň mnohé z nich zničily. Srážky vytvořily planety. Bez nich by planety nebyly. Začalo to velmi malými částicemi, které se navzájem srážely a spojovaly ve větší a větší, dokud planety pomalinku nevznikly. Srážky ale také mohou planety zničit. Planety naší Sluneční soustavy vznikly během období, zvaného těžké bombardování, jež se odehrálo před více než čtyřmi miliardami 500 miliony let. S koncem těžkého bombardování však srážky neustaly. O 600 miliónů let později došlo k dalšímu nárůstu srážek během období označovaného jako pozdní těžké bombardování. Zbloudilá tělesa, příliš malá, než aby se stala planetami, sehrála meziplanetární biliár. Srážela se a narážela do ostatních těles s ohromnou silou. Všude se řítily trosky těles, takže docházelo k dalším srážkám.

Množství kráterů na Měsíci pochází právě z tohoto raného období, kdy se Sluneční soustava stále ještě tvořila. A právě náš Měsíc nám ukazuje, jak divoké bylo toto období i zde na Zemi. Na základě měsíčních kráterů můžeme dokonce celkem přesně spočítat, jak často jsme byli zasaženi velkými objekty, řekněme 10 kilometrů v průměru. Ke konci pozdního těžkého bombardování se zde objevily planetky o průměru stovek kilometrů. Pokud zasáhly Zemi, zcela jistě byly schopny odpařit oceány a zanechat ohromné krátery. Na planetě způsobily podmínky, ve kterých nemohly existovat žádné formy života. Když před asi třemi miliardami 800 miliony roků pozdní těžké bombardování polevilo, tělesa, která se nespojila v planety, našla útočiště na pohřebištích Sluneční soustavy. V její vnější části se tyto pozůstatky sdružily v Kuiperově pásu. Uvnitř Sluneční soustavy společně obíhají v pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Podobně jako v Kuiperově pásu byly kolizní rodiny objeveny i v pásu planetek. Jsou to trosky, které pocházejí z větších objektů, jež se rozpadly při vzájemných srážkách s jiným planetoidem.

Vymření dinosaurů

Aby astronomové našli členy kolizní rodiny, hledají tělesa, která krouží ve stejné vzdálenosti od Slunce a mají stejný sklon a tvar oběžných drah. A také pokud jsou ze stejného materiálu, je to dobrý tip, že mohou pocházet ze stejného objektu. V pásu planetek vědci našli už téměř třicet kolizních rodin. Zvláště se zajímají o obří srážku, během které vznikla rodina planetky jménem Baptistina. Rozmanité úlomky pocházejí z jediného tělesa o velikosti Mount Everestu. Asi před 160 miliony let se tato obří skála srazila v pásu planetek s jiným velkým objektem. Drtivá srážka vytvořila roj menších kousků, kterých je dnes více než 136 000. Vědci odhadují, že dvacet procent těchto těles uniklo z pásu planetek a dvě procenta zasypala Zemi. Někteří tvrdí, že vymření dinosaurů způsobil právě jeden ze členů rodiny Baptistiny.

Počítačem vygenerovaná gravitační mapa kráteru u Chicxulubu (foto: NASA, wikimedia.org) Před 65 miliony let vládlo planetě množství dinosauřích druhů. Ale ze zemského povrchu je smetla katastrofická událost. Vědci postupně sestavili scénář jejich zániku. Z vesmíru se na Zemi zřítilo gigantické těleso a explodovalo blízko pobřeží mexického poloostrova Yucatán, nedaleko dnešního městečka Chicxulub. Domníváme se, že toto těleso o průměru zhruba 10 kilometrů přilétlo rychlostí skoro 20 kilometrů za sekundu, což znamená energii dopadu asi 65 milionů megatun TNT. Pro představu to je, jako kdyby bomba svržená na Hirošimu explodovala každou sekundu po dobu asi 140 let. Na světě zavládlo skutečně děsivé prostředí. Dopad planetky způsobil masové vymírání více než 75 procent druhů žijících na tehdejší Zemi. Kráter je široký zhruba 180 kilometrů, z větší části je dnes v moři. Do atmosféry byl vyvržen obrovský oblak plynů a prachu, který zastínil velkou část slunečního záření. Představte si soumrak, který trvá celé roky. Při dopadu se do atmosféry uvolnilo množství iridia, které je na Zemi vzácné, ale hojně se vyskytuje v meteoritech. Když se prach usadil, vytvořil tenkou vrstvičku iridia, která dnes po celém světě označuje v usazeninách rozhraní křídy a terciéru neboli K-T rozhraní. Odděluje věk plazů od věku savců. Nad rozhraním křídy a terciéru se už kosti dinosaurů nenacházejí. Většina vědců je přesvědčena, že je to dostatečný důkaz, že dinosauři a další druhy vymřely v důsledku dopadu planetky.

Abyste si udělali představu, co se mohlo stát na Zemi po dopadu planetky, můžete srovnat mořské systémy hluboké a mělké vody. Ve větších hloubkách je méně slunečního světla a žije tam jen málo korálů a ryb. Řada vědců ale pochybovala, že by vymírání na rozhraní křídy a terciéru způsobil dopad vesmírného tělesa. Až do objevu Meteoritického kráteru lidé nechtěli věřit, že by planetka mohla zasáhnout Zemi a způsobit takovou katastrofu. Před téměř 50 000 roky, během období pleistocénu, zasáhla Zemi planetka o průměru pouhých 50 metrů. Následná exploze silou 2,5 megatuny trinitrotoluenu vydolovala 175 milionů tun hornin z dnešní Arizonské pouště. Vytvořila díru ve tvaru obrovské mísy o průměru přes jeden kilometr, která byla nazvána Meteoritický kráter. Byly podány důkazy, že kráter je výsledkem dopadu meteoritu.

Vzorek NWA 6355 (foto: Jon Taylor, wikimedia.org) Až do 80. let minulého století nenašli vědci impaktní kráter, který by s K-T vymíráním souvisel. Objevili ale jiný důkaz. Ve vrstvě rozhraní křída-terciér nalezli velké množství iridia. Jak už jsme řekli, iridium je prvek, který často obsahují meteority. Vrstva iridia v usazeninách z doby před 65 miliony let dokazovala, že v té době muselo někam na Zemi dopadnout velké kosmické těleso. Ale i po objevu iridia někteří vědci stále ještě pochybovali, že vymírání na rozhraní křídy a terciéru způsobil dopad planetky. Až teprve v 90. letech objevila mexická ropná společnost „nezvratný důkaz“. Během vrtů na poloostrově Yucatán našla impaktní kráter o průměru 180 kilometrů ze dvou třetin pohřbený pod vodou a pod kilometrovou vrstvou vápence. Analýza hornin potvrdila, že kráter byl vytvořen vesmírným tělesem. A podobně jako v Arizoně, také v kráteru na rozhraní K-T bylo nalezeno meteoritické sklo.

Dalším z řady důležitých důkazů pro dopad v Chicxulubu byl nález meteoritických skel. Při průzkumu místa impaktu a jeho okolí, a to platí kdekoli na světě, nalezli přetavený křemen. Tohle sklo nemohlo vzniknout jinak, než během obří exploze. Tento zvláštní druh skla je nalézán pouze v místech, kde došlo k extrémně silné explozi. V současnosti už většina vědců zastává názor, že vymírání na rozhraní křídy a terciéru před 65 miliony let způsobil dopad planetky. Někteří astronomové zkoušejí zjistit, která konkrétní planetka to byla. Usazeniny z oblasti Chicxulubu odhalily, že planetka byla tvořena uhlíkatým chondritem – velmi primitivní horninou. Podobné složení má i rodina Baptistiny. Rodina Baptistiny může být hrozbou i dnes. Její členové se v pásu planetek pohybují po dráze, která obsahuje dvě gravitační okénka. To jsou oblasti, ve kterých i jemný gravitační šťouch může vyrazit těleso z jeho oběžné dráhy. Mohl by je nasměrovat do vnitřní části Sluneční soustavy, kde by se mohlo srazit se Zemí.

Střídání druhů

Astronomové rodinu Baptistiny stále sledují. Její členové sice z počátku sdíleli téměř stejné dráhy, ale postupem času je takzvaný Jarkovského efekt posunul do nebezpečné zóny. Když jsou vesmírná tělesa vystavena slunečnímu záření, po nějaké době se ohřejí. V důsledku zpožděného vyzařování tepelného záření z povrchu na jejich noční straně je jim udělen maličký impuls, jenž změní jejich dráhu. Jarkovského efekt není příliš silný, ale jeho vliv se během milionů let postupně nasčítá. Časem může tento pozvolný dráhový posun způsobit další zkázonosný zásah naší planety. Počítačové simulace ukázaly, co se stane, pokud se členové rodiny Baptistiny dostanou do rezonance s Jupiterem. Jinými slovy, k rezonanci dochází, když těleso oběhne Slunce sedmkrát za dobu dvou oběhů Jupiteru. Pokud tato zvláštní situace nastane, může být planetka vymrštěna do vnitřní Sluneční soustavy. Někteří členové kolizní rodiny Baptistiny mohou překřížit oběžnou dráhu Země a případně ji i zasáhnout. Pokud by dnes stejná planetka jako na rozhraní křídy a terciéru dopadla kdekoli na světě, zničila by lidskou civilizaci. Dokonce i kdyby se některým lidem povedlo na odlehlých místech v hladových podmínkách přežít, společnost by se zhroutila. Toto jsou události, které dokážou zničit celé civilizace. Budoucí kolize by mohly být životu na Zemi nebezpečné. Ale impakt v Chicxulubu byl pro vývoj lidstva šťastným okamžikem.

Pokud by dinosauři nevymizeli, nebylo by zde lidstvo. Savci by nezískali převahu, kdyby dinosauři měli štěstí a mohli pokračovat ve své nadvládě na Zemi, která už tehdy trvala nějakých 140 milionů let. Paleontologové tvrdí, že i dinosauři se, podobně jako savci, rozvinuli po hromadném vymírání druhů – největším v historii planety Země. Došlo k němu na rozhraní permu a triasu, tedy prvohor a druhohor. Je to tak trochu ironie osudu. Dinosauři se dostali na scénu v důsledku impaktu a opustili ji po dalším dopadu. I tehdy možná planetu zasáhlo obrovské vesmírné těleso. Před 250 miliony let v prvohorách, dlouho před vládou dinosaurů, prosperovali v oceánu i na souši nejrůznější tvorové a četné rostlinné druhy. Pokud vezmeme v úvahu, kolik rostlinných a živočišných druhů tehdy vyhynulo, bylo to jistě největší hromadné vymírání v historii planety.

Velké permské vymírání

Pangea (foto: NASA, wikimedia.org) Luann Beckerová je přesvědčena, že našla důkazy o dopadu obřího kosmického tělesa na rozhraní prvohor a druhohor na naši planetu. V tomto období byl na zeměkouli jen jeden obří kontinent zvaný Pangea, jenž byl obklopen nesmírným oceánem pojmenovaným Panthalassa. Podle Beckerové se asi desetikilometrový objekt zřítil do oceánu na jižním okraji superkontinentu, do míst, která se dnes nacházejí severozápadně od Austrálie. Kdybyste před 250 miliony let stáli na pláži, mohli byste mít skvělý výhled na zvláštní výjev. Velké kamenné těleso o rozměrech Everestu udeří do okraje kontinentu nedaleko pláže, na které stojíte. Výbuch způsobí ohromné zemětřesení, obří tsunami vymrští do atmosféry tolik prachu, že až se rozptýlí kolem planety, znemožní přístup slunečního záření k jejímu povrchu. Na několik měsíců zavládne všude téměř tma. To je dostatečně dlouho pro přerušení fotosyntézy jakožto základu potravního řetězce, což bude mít důsledky pro veškerý život. Impakt smetl ze Země téměř veškerý život, který na kontinentu a v oceánu byl. Vymírání takového rozsahu způsobilo zásadní změnu v evoluci a otevřelo cestu pro vývoj plazů. Dinosauři se mohli tak úspěšně vyvíjet jen proto, že jim katastrofická událost na rozhraní permu a triasu uvolnila cestu.

Z období přelomu prvohor a druhohor zbylo do současnosti jen nepatrné množství geologických dokladů. Na Zemi je už jen velmi málo hornin starých 250 milionů let, protože byly přetvořeny deskovou tektonikou. Beckerová je ale přesvědčena, že v severozápadní Austrálii nalezla stopy obrovského impaktního kráteru z té doby. Vymírání na přelomu prvohor a druhohor dostalo název Velké permské vymírání. Před 250 miliony let zmizelo najednou možná až 96 procent veškerých druhů. Bylo to mnohem více než během vymírání na rozhraní křídy a terciéru, jež vyhubilo dinosaury o 185 milionů let později. Příčina vymírání na hranici permu a triasu byla dlouho záhadou. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že je způsobila erupce supervulkánu v oblasti dnešní Sibiře. Jiní se domnívají, že tuto katastrofu způsobil dopad vesmírného tělesa a odhalili možný impaktní kráter pohřbený pod usazeninami u severozápadního pobřeží Austrálie. Nalezli pro tuto událost velmi dobrého kandidáta. Kráter je odpovídajícího stáří. Dnes je ale geologicky velice pozměněný. Rozhodně to už není dokonalý kruh. Dokonce jej ani moc nepřipomíná. Většina hornin z období permu byla už přetvořena nebo podlehla erozi a je pryč.

Rozhraní K-T, zhruba před 66 miliony let (foto: EuTuga, wikimedia.org) Důkazy dopadu jsou nedostatečné a velmi kontroverzní. Někteří vědci nevěří, že Beckerová nalezla impaktní kráter z rozhraní permu a triasu. Nebyl nalezen nezpochybnitelný kráter, jehož stáří by odpovídalo rozhraní permu a triasu. Objevila se tvrzení o struktuře nedaleko západního pobřeží Austrálie, ale ta není tak zřetelná jako kráter z přelomu křídy a terciéru. Není to nezvratný důkaz. Luann Beckerová se přesto domnívá, že jej nalezla. A co více, společně se svým týmem zkoumala v Antarktidě, v Austrálii, v Africe a v Japonsku místa, kde se nacházejí nejstarší horniny na světě. Tvrdí, že nalezli čtyřicet indikátorů impaktu: fragmenty hornin mimozemského původu získané z vrstev datovaných do období přelomu permu a triasu – tedy prvohor a druhohor. Nalezli úlomky trosek z tělesa, které mají složení jako mnohé meteority. Jsou to pravděpodobně trosky vymrštěné po dopadu, které se zřítily zpět na zemi a zachovaly se ve vrstvách hornin z té doby. Ve vrstvách hornin na rozhraní permu a triasu ale nebylo nalezeno iridium.

Beckerová sice nemá iridium, v horninách z Antarktidy ale nalezla chrom. A chrom je, podobně jako iridium, na Zemi vzácný a mnohem více přítomný ve vesmírných tělesech. Takže způsobil hromadné vymírání na přelomu permu a triasu dopad planetky? Možná byl jen poslední kapkou. Zdá se, že život před 250 miliony let skomíral. Planetou otřásala silná vulkanická činnost a sopečné plyny dusily atmosféru. Jednou z možností je výbuch supervulkánu v oblasti dnešní Sibiře, který uvolnil do atmosféry množství skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého a metanu, které způsobilo globálního oteplování. To všechno vedlo k hromadnému vymírání živočišných i rostlinných druhů jak na souši, tak i v oceánu. Pokud zkoumáme hromadná vymírání druhů, tak prakticky ve všech případech zjistíme ve stejné době silnou sopečnou aktivitu. Všechna, včetně toho na rozhraní křídy a terciéru, úzce souvisejí se sopečnými erupcemi. K vyhynutí mohlo dojít tak jako tak, ale v této těžké době dopadla na Zemi planetka a všechno dovršila. Takže to byla kombinace nepříznivých okolností.

Ilustrace dopadu meteoritu na Zemi (foto: NASA, wikimedia.org) Beckerová se domnívá, že sopečná činnost sama o sobě nemohla způsobit vymírání na rozhraní permu a triasu. A dodává, že má důkazy, aby to prokázala, protože nalezli mnohé geologické stopy, které se považují za jasné indikátory impaktu. Například na různých místech v Austrálii a v Antarktidě objevili meteoritické sklo. To ke svému vzniku potřebuje teploty a tlaky, jež jsou daleko za hranicí všech geologických dějů na Zemi. Rozhodně by nevzniklo během sopečného výbuchu. Muselo jít o neobyčejně silný náraz. Tyto přímé důkazy jsou tak dobré, jak se to v tomto oboru obvykle požaduje. Vědci ale stále diskutují, zda vymírání na přelomu permu a triasu před 250 miliony roků mohl spustit dopad planetky. Ty ale rozhodně nejsou jedinými kosmickými objekty, které se srážek účastní. Ve skutečnosti je celá naše Mléčná dráha v současnosti zapojena do hromadné kosmické srážky.

Galaktické srážky

K takovýmto kosmickým srážkám dochází vždy, když se galaxie k sobě příliš přiblíží. Galaxie na sebe navzájem působí gravitační silou. Srážejí se, splývají a vzájemně se trhají. Dělo se to, děje se to dodnes a bude tomu tak navždycky. Michelle Thalerová ví, jak mohou být galaktické srážky dramatické, zvláště, je-li v nich zapojeno více galaxií. Právě v tuto chvíli sleduje Spitzerův kosmický dalekohled NASA hromadnou srážku: čtyři velmi hmotné galaxie se srážejí ve vzdálenosti asi pěti miliard světelných roků od Země. Všechny se navzájem přibližují rychlostmi milionů kilometrů za hodinu. Je to zatím absolutně největší srážka galaxií. Většinu galaktických srážek si můžete představit jako malá osobní auta, která se srazila na dálnici. Ale v tomto případě je možné sledovat čtyři osmnáctikolové kamióny při čelní srážce. Z galaxií budou během ní rozptýleny miliardy hvězd. Tato gigantická srážka stále probíhá. Až jednou skončí, tyto čtyři galaxie se smíchají v jedinou, obří monstrum desetkrát hmotnější než naše Mléčná dráha. Bude to jedna z největších galaxií v celém vesmíru. A to je pouze jedna z řady mnohonásobných srážek galaxií. Mléčná dráha nakonec splyne se sousední galaxií v Andromedě, což by mohla být také hodně dramatická kolize. Ale už v současnosti probíhá srážka naší galaxie se dvěma menšími galaxiemi. Dvě relativně malé galaxie se právě nyní srážejí s Mléčnou dráhou. Jedna z nich je trpasličí galaxie, kterou vidíme v souhvězdí Střelce, druhá je trpasličí galaxie ve Velkém psu. Ta druhá je velmi zajímavá, protože byla vtažena do Mléčné dráhy a při oběhu kolem centra Mléčné dráhy roztrhána. Proudy hvězd obíhají společně, což jsou pozůstatky této malé galaxie, jež byla rozdrobena.

Kulová hvězdokupa M 107 (foto: NASA, wikimedia.org) Galaktických srážek se účastní miliardy hvězd. Mohou se ale také srazit tyto hvězdy? Prostor mezi hvězdami v galaxiích je obrovský. Pokud bychom si Slunce představili jako basketbalový míč a položili jej v Los Angeles, nejbližší hvězda by byla v New Yorku. Mezi hvězdami je tolik volného prostoru, že jsou hvězdné srážky vzácné. Srážky hvězd jsou vzácné, ale přesto k nim dochází v hustých kupách, ve kterých hvězdy vznikají. Ve hvězdokupách se některé hvězdy zdají být mnohem hmotnější a mladší a také rychleji rotují než ostatní hvězdy, které se zrodily společně s nimi. Těmto zdánlivě mladým hvězdám říkáme modří pobudové. Astronomové je nacházejí v neobvykle hustých skupinách hvězd zvaných kulové hvězdokupy. Zdají se být mladší a stárnou pomaleji než ostatní hvězdy v kupě. Je velmi pravděpodobné, že vznikly splynutím dvou hvězd. Když se dvě hvězdy přibližují, roztáčejí se navzájem vlastní gravitací. Výsledkem je velmi rychle rotující velká a jasná hvězda.

Srážky hvězd nejsou jako jemné galaktické kolize. Mohou být hodně ničivé. Hvězdy se přibližují a pohybují se stále rychleji. Nakonec rychlostmi až milionů kilometrů za hodinu. Jak se k sobě přibližují, začnou si navzájem odtrhávat části hmoty. Hvězdné srážky jsou velice divoké. Když dojde k přesunu dostatečného množství hmoty, oběžné dráhy hvězd se zmenší a obě hvězdy se k sobě stále blíží a blíží, až splynou, přičemž buď vznikne jedna obří hvězda, nebo se zhroutí do neutronové hvězdy či černé díry. Ať už se jedná o splynutí hvězd či galaxií nebo o dopady komet či planetek, ke kosmickým srážkám bude docházet, dokud bude vesmír existovat. Získáním znalostí o těchto jevech můžeme dosáhnout lepšího pochopení původu vesmíru a možná i předpovědět jeho budoucnost. Kosmické srážky byly důležitým faktorem formujícím evoluci planety. Země by bez nich neexistovala. Sloučeniny nezbytné pro vznik života se zde objevily jako výsledek těchto kolizí. Takže to byl důležitý činitel ve vývoji života na této planetě.

Originální názevCosmic Collisions
Stopáž42 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument