Na řadu otázek hledají astronomové odpověď stále bezvýsledně. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Je možné cestovat v čase? Co se stalo s protějškem běžné hmoty – s antihmotou? Jak se z Marsu ztratila voda? A co bylo před Velkým třeskem? To jsou některé z otázek, na které hledá lidstvo odpověď. V našem neustále se měnícím vesmíru budou vždy nevysvětlené záhady vymykající se našim snahám o jejich pochopení. A navíc – kdykoliv najdeme odpověď na nějakou z nich, téměř vždy s sebou přinese další otázky.

Opakované vymírání druhů

Yukatánský poloostrov (foto: NASA) Jedna z mnoha velkých nevysvětlených záhad našeho vesmíru má pro nás –obyvatele planety Země – mimořádnou důležitost. Dochází na naší planetě pravidelně každých 26 milionů let k hromadnému vymírání druhů? A pokud ano, co je způsobuje? Po miliony let byla naše planeta bombardována projektily z vesmíru. A následky byly katastrofální. K jednomu takovému impaktu došlo před 65 miliony let v oblasti Yukatánského poloostrova nedaleko dnešního městečka Chixculub. Způsobil vyhynutí dinosaurů. Nebylo to ale ani zdaleka první vymírání druhů na planetě Zemi. A zřejmě ani poslední. Nebylo to ani nejmohutnější vymírání druhů. To se odehrálo už v permu. Tehdy vymřelo 95 procent druhů obývajících oceány a 80 procent druhů na souši. K epizodám hromadného vymírání druhů tedy dochází opakovaně. Někteří vědci se domnívají, že tato období smrti a zmaru přicházejí pravidelně. Paleontologické výzkumy ukazují, že období hromadných vymírání živočišných a rostlinných druhů nepřicházejí náhodně. Nastávají s železnou pravidelností každých 26 milionů let. To je velmi zvláštní a je potřeba najít pro to vysvětlení.

Astrofyzik Richard Muller věří, že vysvětlením pro tyto periodické katastrofy je existence červené trpasličí hvězdy, která by se měla skrývat někde na okraji Sluneční soustavy. Tuto hvězdu nazývá příznačně Nemesis, což byla řecká bohyně osudové msty za zpupnost. Podle jeho teorie je Nemesis neobjevenou souputnicí našeho Slunce. Pohybuje se ve vzdálenosti mezi jedním až třemi světelnými roky od středu Sluneční soustavy po protáhlé eliptické dráze. Každých 26 milionů let prochází Nemesis nejbližším bodem své dráhy ke Slunci a přitom prolétá Oortovým oblakem – systémem bilionů kometárních jader obklopujícím Sluneční soustavu. A tehdy do řádu Sluneční soustavy vnáší chaos. Když Nemesis prochází hustou oblastí Oortova oblaku, naruší oběžné dráhy milionů komet. Richard Muller tvrdí, že gravitační působení této malé hvězdy nasměruje miliony komet z Oortova oblaku na cestu do středu Sluneční soustavy. Téměř nevyhnutelně se některé na své cestě setkají se Zemí. Důsledkem mohou být mohutné impakty, způsobující vymírání mnoha živočišných druhů.

Ale tvrzení, že naše Slunce má neobjeveného souputníka, je přinejmenším kontroverzní. Většina vědců je totiž přesvědčena, že Slunce je osamocené a žádného souputníka nemá. Ve vesmíru jsou však dvojhvězdy i vícenásobné hvězdné systémy zcela běžné. Většina hvězd v galaxii je vázána ve dvojhvězdných či trojhvězdných systémech. Takže myšlenka, že Slunce by mohlo být hlavní složkou dvojhvězdy, není z tohoto pohledu nijak bláznivá. Je to zajímavá otázka. I kdyby Slunce skutečně mělo souputníka, astronomové dosud nepozorovali žádnou dvojhvězdu, ve které by složky obíhaly tak daleko od sebe, jak by se podle Mullerovy teorie měla nacházet Nemesis. Mullerovi by se proto hodil důkaz, že Nemesis je reálná.

Messier 17 v mlhovině Omega, pořízeno sondou 2Mass (foto: NASA) V roce 1997 zahájila americká NASA program, který byl schopen tuto záhadu vyřešit. Projekt 2Mass – Two Micron All Sky Survey – využívá dvojici dalekohledů pro infračervenou oblast spektra, které pročesávají oblohu a hledají dosud neznámé hvězdy. Specializuje se na těžko objevitelné objekty v naší galaxii a v její blízkosti. Dosud pořídil přes dva miliony snímků. Pokud by tam někde byla Nemesis, měl by ji najít. Nic připomínající Mullerovu hvězdu smrti však objeveno nebylo. Muller však nebyl nijak překvapen, že 2Mass Nemesis neobjevil. Při vzdálenosti asi jeden světelný rok, v jaké by se měla nacházet při oběžné době 26 milionů let, bude její pohyb velmi pomalý. Je tedy možné ji snadno přehlédnout. Nemesis by také mohla být hnědým trpaslíkem. Tyto nepodařené hvězdy jsou mnohem menší než červení trpaslíci. Na protáhlé eliptické dráze by hnědý trpaslík zůstával po většinu času daleko mimo dohled astronomů. Pokud je to tento případ, mohla Nemesis uniknout i bystrému zraku přehlídky 2Mass. Richard Muller slibuje, že bude v hledání pokračovat a dokonce plánuje novou, ještě detailnější přehlídku. Stále věří, že je jen otázkou času, než bude Nemesis objevena.

Cestování v čase

Albert Einstein Jedním z nevysvětlených tajemství vesmíru, a možná tím nejvyzývavějším a nejspornějším, je otázka, jestli je možné cestovat v čase. Můžeme cestovat nazpět v čase a změnit tak náš osud? To je jedna z nejvýznamnějších otázek. Autorem vědecké hypotézy nebyl nikdo jiný než Albert Einstein. Einsteinova teorie pracuje s myšlenkou, že prostor a čas jsou spojeny. Tvoří časoprostor, který je možné pokládat za jakousi trojrozměrnou pavučinu. Ve své obecné teorii relativity Einstein ukázal, že hmotné objekty – planety, hvězdy nebo černé díry – zakřivují strukturu prostoru a času. Dokázal, že gravitace, síla, která nás přitahuje k Zemi a drží planety na oběžné dráze kolem Slunce, je v podstatě pouze důsledkem tohoto zakřivení. Pokud vytvoříte dostatečně silné gravitační pole, které zakřiví časoprostor do smyčky, mohli byste snad vytvořit tunel, umožňující pohyb v čase dopředu i zpět.

Černé díry, hmotné pozůstatky ještě hmotnějších hvězd, mají téměř nepřekonatelnou gravitaci a jejím prostřednictvím deformují prostor i čas. Einsteinova nejslavnější rovnice – E=mc2 ukazuje, že hmota a energie jsou pouze různé formy téhož. Takže podle této teorie by i světlo, které představuje energii, mělo být schopné zakřivit prostor a čas. Stejně jako to dělají hmotné objekty. Vědci se domnívali, že gravitaci vytváří hmota. Ale ukazuje se, že podle Einsteinovy teorie může i světlo vytvářet gravitaci. Jinými slovy, pokud gravitace může ovlivňovat chod času a světlo může vytvářet gravitaci, pak může i světlo ovlivňovat čas, říká Ron Mallett, který postavil model, jenž demonstruje jeho myšlenku, že rotující laserový svazek může vytvořit světelný tunel, který zakřivuje prostor a čas.

Používá čtyři protínající se laserové paprsky. Oblast mezi světelnými sloupci reprezentuje zakřivený prostor. Uvnitř tohoto světelného sloupce by měl být zakřiven také čas. A to by mohlo umožnit cestovat nazpět v čase. První cestovatel časem bude ale něco mnohem menšího než člověk. Bude to subatomární částice, nejspíše neutron. Vědci se nesnažíme poslat zpět v čase člověka, ale subatomární částice a informace, kterou nesou. To samo o sobě představuje obrovský skok. Představte si, že bychom byli schopni poslat zpět časem informaci, která by nás mohla varovat před katastrofami a pomohla by nám je odvrátit. Jak mohou rotující paprsky světla ovlivnit prostor a čas, si můžeme představit pomocí jednoduché analogie s šálkem kávy. Představte si, že káva v šálku je prázdný prostor a lžička je rotující svazek světla. Budeme sledovat, co se s kávou stane, když ji zamícháme. Káva se roztočí. A přesně to dělá světelný svazek v prázdném prostoru. Tento efekt můžeme pozorovat na kávě tak, že do ní vhodíme celé zrnko. Káva zrnko unáší. V případě laseru vhodíme do rotujícího svazku neutron. Jak mícháme okolní prostor, bude unášen také neutron, úplně stejně jako zrnko kávy. A teď si vzpomeňte na Einsteinovu teorii relativity, kde jsou prostor a čas spojeny! Takže zakřivení prostoru způsobí zakřivení přímého chodu času do smyčky. A podél této časové smyčky se můžeme pohybovat z minulosti do současnosti i budoucnosti a zpět.

Stroj času z filmu Návrat do budoucnosti (foto: Nightscream, wikimedia.org) Sci-fi zobrazuje stroje času jako zařízení, umožňující neomezené cestování časem do budoucna i zpět. Mallett ale upozorňuje, že cestovatel může putovat časem zpět pouze do okamžiku, kdy byl stroj poprvé spuštěn. Jinými slovy, když zapnete přístroj dnes a necháte jej zapnutý sto let, pak někdo za sto let bude moci cestovat zpátky do historie, ale maximálně do okamžiku zapnutí přístroje. Nemůže cestovat dále, neboť zařízení ještě neexistovalo a je to právě ten přístroj, který efekt vytváří. Předtím nebyla žádná možnost, jak byste se mohli opět materializovat. Teoreticky by vyspělá mimozemská civilizace mohla mít stroj času, který byl zapnut před tisíci lety. Mohli bychom využít jejich stroj času k návštěvě naší minulosti. Pokud totiž objevili cestování časem řekněme před deseti tisíci lety, má jejich zařízení stále stejná omezení. Ale my můžeme jejich přístroj použít a navštívit například starý Egypt nebo Řím. Mallett se nyní snaží postavit svůj stroj času. Samotné zahájení projektu bude stát čtvrt milionu dolarů. Peníze však nejsou jedinou překážkou, na kterou narazí fyzik, který se odváží hrát si s cestami v čase. Existuje totiž také řada paradoxů, které by mohly cestování v čase znemožnit. Například slavný paradox dědečka.

Představte si, že se vydáte nazpět v čase a zabijete svého vlastního dědečka ještě před tím, než se setkal s vaší babičkou. Díky tomu se nikdy nemůžete narodit a ani se nemůžete vrátit v čase. Vzniká nekonečná smyčka možného a nemožného. Stalo se to, nebo nestalo? Mallett věří, že podle nejnovějších poznatků teoretické fyziky tyto paradoxy nepředstavují žádný problém. Mnozí fyzikové dnes uznávají těžko představitelnou ideu, že náš vesmír je pouze jedním z mnoha paralelních vesmírů. Takže při cestování časem ve skutečnosti možná vstupujete do paralelního vesmíru, ve kterém můžete události změnit, aniž byste ovlivnili vesmír, ze kterého přicházíte. Věříme, že řeka času může mít své víry, díky kterým se můžete vrátit v čase a spatřit své rodiče dříve, než jste se narodili. Řeka času se dokonce může větvit a vy můžete ovlivnit minulost a vytvořit tak alternativní historii. Jsou to všechno jen teorie, které ale stojí ve středu zájmu moderní fyziky.

Antihmota

Takto by mohla vypadat raketa poháněná antihmotou (foto: NASA) Když vesmír vznikal, byl složen nejen z obyčejné hmoty, která dnes utváří vše kolem nás. Vědci se domnívají, že obsahoval také téměř stejné množství antihmoty – protějšku hmoty s opačnými vlastnostmi. Na počátku se vesmír skládal z hmoty a antihmoty. A zdá se, že každá částice má svou antičástici. Zní to trochu bláznivě, ale je to tak. Antihmota – to zní jako z nějakého vědecko-fantastického románu. Ale co to vlastně je ta záhadná antihmota? A kam se všechna poděla? Antihmota je na první pohled stejná jako hmota. Rozdíl je hlavně v tom, že stejné částice mají opačný elektrický náboj. Obyčejná hmota se skládá z atomů, které jsou složeny ze subatomárních částic. Například protonů s kladným nábojem a elektronů s nábojem záporným. Částice antihmoty mají stejnou hmotnost, ale opačný náboj. Proton je částice v jádře všech atomů s kladným nábojem. Antiproton je částice se záporným nábojem, která má stejnou hmotnost. V našem vesmíru se protiklady přitahují, a proto se přitahují i částice a antičástice. Vypadá to jako dokonalý vztah, ale jakmile se hmota a antihmota setkají, vždycky to dopadne stejně. Navzájem anihilují.

Představte si dvě kosmické lodě, které se pohybují vesmírem na kolizním kurzu. Jedna je z obyčejné hmoty. Tu druhou ale vytvořila mimozemská civilizace z antihmoty. Srážka těchto lodí bude mimořádná, ale nezůstanou po ní žádné trosky, které byste mohli zkoumat. Hmota a antihmota anihilují. Ale energie se neztratí. Přemění se v jinou formu. Do podoby fotonů gama záření s vysokou energií. A množství energie ukryté i v malém množství látky je neuvěřitelné. Když k sobě přiblížíte hmotu a antihmotu, dojde k explozi. Ve skutečnosti je anihilace hmoty a antihmoty jedním z největších zdrojů energie ve vesmíru.

Když na počátku vesmíru existovalo zhruba stejné množství hmoty a antihmoty, kam se všechna antihmota poděla? Kam se podíváme, vidíme obyčejnou hmotu. Antihmota není nikde. Pouze velmi malé množství přichází ze středu naší galaxie. Proč je náš vesmír téměř zcela tvořen hmotou a nikde není pozorovatelné větší množství antihmoty? To je záhada, kterou se asi nikdy nepodaří úplně vyřešit. Ale přesto vědci stále hledají uspokojivou odpověď. Jednou z možností je, že na začátku existovalo jen o trochu víc hmoty než antihmoty. Po vzájemné anihilaci částic a antičástic nakonec zbylo jen malé množství obyčejné hmoty, která je památkou na počáteční bitvu mezi hmotou a antihmotou. Na miliardu antiprotonů připadala miliarda a jeden proton. Dvě miliardy částic spolu anihilovaly a zůstal jediný proton. A ten zbytek, to jsme my. Jsme památkou na toto ohromné uvolnění energie při vzájemných kolizích částic hmoty a antihmoty na počátku vesmíru. Ani nejmodernější teorie nedokážou vysvětlit asymetrii mezi hmotou a antihmotou. Ale naštěstí existuje, jinak bychom tady nebyli.

Tomograf (foto: S. Russek/NIST, wikimedia.org) Přestože se zdá, že hmota vytváří vše, co vidíme kolem nás, mohou existovat vzdálené galaxie nebo celé oblasti vesmíru, kde je naopak dominantní antihmota? Tak jako ta naše je z hmoty? A pokud ano a pokud by se galaxie z hmoty a antihmoty měly srazit, anihilovaly by a uvolnily ohromné množství záření a energie. I když to vypadá podivně, vědci se naučili vyrábět malá množství antihmoty v laboratorních urychlovačích. Využívá se pro lékařské účely. Částice antihmoty, vzniklé radioaktivním rozpadem látky injektované do těla, umožňují vytvářet obraz mozku prostřednictvím pozitronové emisní tomografie. Většinou si lidé ani neuvědomují, že když jdou do nemocnice na tomografii, je jim do těla vpraven zdroj antihmoty. Ale je to pozitronová tomografie a pozitrony jsou antielektrony. Ve speciální látce dochází k emisi pozitronů, které velmi rychle anihilují s nejbližšími elektrony. Vzniknou fotony gama záření, které vycházejí z těla a je možné je můžeme detekovat. Tato látka se koncentruje v místech, kde v mozku probíhá nějaká mentální aktivita. A lékaři jsou schopni detekovat v tomto místě nárůst pozitronové radiace. Mouhou skenovat mozek a získat informace o procesu myšlení. I když antihmota umožnila odhalit řadu tajemství našeho mozku, odhalení tajemství antihmoty náš mozek teprve čeká. Vědci neví, proč je vesmír nyní tvořen převážně z hmoty. Ale už v řešení této otázky značně pokročili. Stejně jako mnohá další tajemství našeho neustále se měnícího vesmíru i pravda o antihmotě pro tuto chvíli zůstává skryta.

Proč zmizela z Marsu voda?

Jižní polární čepička Marsu (foto: NASA) Planeta Mars a tajemství šly vždy ruku v ruce. Ale ta největší skutečná záhada Marsu nemá nic společného s mimozemskými bytostmi. Vědecké výzkumy ukazují, že Mars byl v minulosti mnohem víc podobný Zemi. V hojném množství se zde vyskytovala klíčová ingredience umožňující existenci života – voda. Na Marsu bylo hodně vody. Byly objeveny důkazy existence dávných toků a v atmosféře planety detekovány stopy vodní páry. Jsou tam útvary, které připomínají údolí řek nebo záplavové roviny. Kdysi to bývala tropická planeta s oceány a moři. Všechna voda ale zmizela. Ale jak se mohla všechna voda z Marsu prostě ztratit? A proč zmizela? To jsou záhady, které by vědci rádi vyřešili.

Geologické stopy získané pomocí družic i přístrojů na povrchu Marsu naznačují, že před třemi a půl miliardami let se vodní povrch této planety dramaticky změnil. Planeta s kdysi mírným klimatem se stala chladným suchým místem a voda se vytratila. Ale to, že víme, kdy se voda ztratila, není odpovědí na otázku, kam se poděla a jak se to stalo. A stopy, které by nám mohly prozradit, kam se poděla, jsou už smazány. Zdá se, že původně vodní planetu změnila celá série jevů. Mars prodělal epizodu intenzivního vulkanismu, při které se na povrch vylilo obrovské množství lávy. Když se sopečná činnost konečně uklidnila, tekuté železné jádro planety ztuhlo. V důsledku toho planeta přišla o magnetické pole a také o ochrannou ozónovou vrstvu. Atmosféra planety byla ponechána napospas intenzivnímu slunečnímu větru. Po miliony let byl povrch planety vystaven slunečnímu větru. Ten postupně oslaboval zbylou atmosféru, z níž se nakonec téměř vytratila voda, která dříve dopadala na povrch v podobě deště nebo sněhu. Voda se do atmosféry dostává v podobě páry. Molekuly jsou však vystaveny ultrafialovému záření, které je rozštěpí na vodík a kyslík. Vodík, nejlehčí plyn, stoupá do horních vrstev atmosféry a je odnášen do kosmického prostoru působením slunečního větru.

Ilustrace toho, jak mohl Mars vypadat v době ledové – před 2,1 milionu až 400 tisíci lety (foto: NASA) Další teorie vysvětlující zmizení vody z povrchu Marsu bere v úvahu jevy, přicházející z okolního vesmíru. Existují důkazy, že na počátku vývoje Sluneční soustavy se Mars pohyboval po opravdu nebezpečné dráze. V období takzvaného Velkého bombardování před 3 miliardami 900 miliony let musela být planeta zasažena množstvím velkých těles, která byla schopna vyvrhnout materiál z povrchu či atmosféry z dosahu gravitačního působení planety. Představte si planetku, jejíž velikost je srovnatelná s horou. Toto těleso se pohybuje vesmírem rychlostí desítek tisíc kilometrů za hodinu. Přilétá vysokou rychlostí a narazí do povrchu. Většina hmoty se zaboří, část se změní v atmosférické plyny a část z nich se ztratí ve vesmíru.

Další odpověď na otázku, kam zmizela povrchová voda Marsu, se může skrývat hluboko uvnitř rudé planety. Určité množství vody ve směsi s oxidem uhličitým vytváří polární čepičky, které jsou až tři kilometry mocné. Většinu povrchu Marsu rovněž pokrývá věčně zmrzlá půda – permafrost. A objevují se důkazy, že pod tímto ledem voda stále teče. Většina vody na Marsu se vsákla pod povrch. Část se mohla dostat do takové hloubky, kde je už dostatečně teplo, aby tam voda mohla existovat v tekutém skupenství. Když se následně ochladilo, voda zamrzla do podoby kryosféry, tedy ledové části podpovrchových vrstev. Vrstvy blízko povrchu se ale vysušují, protože voda může půdou unikat do atmosféry v podobě páry.

Povrch Marsu zachycený sondou Curiosity (foto: NASA) Peter Smith, vědec z arizonské univerzity, se domnívá, že záhadu ztracené vody vyřešil. Je vědeckým vedoucím kosmické mise americké NASA s názvem Phoenix. Tato robotická sonda měla jediný cíl. Přistát na Marsu a najít vodu. Pomocí rádiových vln a radaru proniká pod povrch a snaží se nalézt tyto rezervoáry. Podle Smithe kalifornská rezervace Vilcox Playa nápadně připomíná to, co Phoenix nalezl pod povrchem Marsu. Přestože je povrch vyprahlý a slaný, několik centimetrů pod ním je vlhký jíl, fungující jako zásobník vody. Tato vrstva půdy udržuje při životě celý ekosystém. A když zaprší, život se objeví i na povrchu. Můžete nalézt malé kaluže, ve kterých se vyskytují žábronožky, drobní korýši, kteří období sucha přečkávají v těchto půdách ve stádiu cysty. I na Marsu by mohl být v oblastech permafrostu či v jiných, které snad periodicky rozmrzají, nějaký ekosystém, nebo by se tyto oblasti během klimatických změn mohly stát obyvatelnými pro nějaké organismy.

Před Velkým třeskem

Existuje také domněnka, že život na Zemi pochází z Marsu. Záhadná proměna této planety tak vlastně určila náš osud. Pokud je to pravda, nalezení vody na Marsu nás může nejen dovést k našim kosmickým kořenům, ale i nasměrovat do budoucnosti. Naše dnešní znalosti o vesmíru nejsou ničím proti tomu, co se teprve máme dozvědět. A mezi všemi nevysvětlenými záhadami zůstává jedna tou největší. Bylo něco před Velkým třeskem? Nebo byl tento jev skutečným začátkem všeho? A pokud ano, co bylo jiskrou, která jej zažehla? To je největší záhada vědy. Co zahájilo samotný proces stvoření?

Bod singularity (foto: Ævar Arnfjörð Bjarmason, wikimedia.org) Teorie Velkého třesku má v tomto směru značné nedostatky. Vědci jsou bezradní, pokud mají říct, co vedlo ke spuštění Velkého třesku. Velký třesk je kosmologický model vývoje vesmíru. Započal před 13 miliardami 700 miliony let – všechno v dnešním vesmíru lze vystopovat až do tohoto okamžiku. Zdá se, že na počátku existoval záhadný bod, kterému říkáme singularita. Tento bod sice skrývá mnoho otevřených otázek, je však přijatelným výchozím stavem. Vědecké přístroje jsou ale slepé, pokud jde o období před Velkým třeskem. Jestli vůbec něco takového existovalo. Singularita je jako horizont, za nějž se nikdy nemůžeme podívat. Při stvoření vzniká čas společně s prostorem a hmotou. A Velký třesk je právě tento druh události, a proto není možné hovořit o tom, co se dělo před Velkým třeskem.

Nicméně vědecké pojetí otázky, co bylo před Velkým třeskem, je něco, co neustále podněcuje myšlení těch nejlepších astrofyziků. Někteří teoretikové se domnívají, že vesmír zažívá Velký třesk opakovaně v pravidelných intervalech. Tento cyklický model předpokládá, že k Velkému třesku dochází každý bilion let. Mezitím vesmír expanduje a opět kolabuje, čímž uzrají podmínky pro další Velký třesk. Je to zajímavá možnost, která nás může spojovat s příběhem předchozího vesmíru. Konec jednoho dává vzniknout novému. Možná, že se o žádný začátek nejednalo. Pouze pokračoval ve vývoji z předchozího stavu a nikdy žádné stvoření nepotřeboval. Ve skutečnosti však můžeme být vysvětlení událostí před Velkým třeskem blíže, než jsme si mysleli.

Umělecké ztvárnění Velkého třesku (autor: Cédric Sorel, wikimedia.org) Kosmická ozvěna Velkého třesku stále zní vesmírem a může skrývat odpověď i na otázku dění před Velkým třeskem. Na stojatém vlnění je možné ukázat naše chápání vesmíru. Inflace udělila vesmíru jeden mohutný úder na samotném počátku a vzniklo stojaté vlnění. A my můžeme hledat tyto symetrické útvary v záření dnešního vesmíru. Proto vědci vyslali na oběžnou dráhu speciální družice. Pozorují záření a hledají symetrické stojaté vlny. V příštím desetiletí bude vypuštěna nová generace družic detekujících gravitační vlnění. Budou mezi sebou propojeny laserovými paprsky a každá porucha z počátků vesmíru soustavou zahoupá. A budou registrovat tyto vibrace, které pocházejí ze samotného Velkého třesku. Tyto laserové systémy budou rovněž schopné detekovat zdroj inflační energie a snad určit i mechanismus, který k Velkému třesku vedl.

I když se lidé snaží vyřešit jednu z největších záhad vesmíru, jak si mohou být jisti, že vůbec někdy budou schopni vesmír pochopit? Kdykoli najdou odpověď na nějakou otázku, téměř vždy přinese další otázky. Postupujeme tak dál a dál, některé záhady můžeme vyřešit, ale těch nevyřešených bude stále víc. V našem neustále se měnícím vesmíru budou vždy nevysvětlené záhady, unikající našim snahám o pochopení. Budeme se však stále přibližovat k odhalení nejdůležitějších tajemství, která jsou klíčem k naší minulosti a cestou do budoucnosti.

Originální názevUnexplained Mysteries
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument