Věčně nastolovaná otázka: Jsme ve vesmíru sami? Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Je to svatý grál planetárních věd. Jsme ve vesmíru sami? To je jedna z nejvýznamnějších otázek. Jsme osamělou planetou nebo existuje život i někde jinde? Odborníci pracující v průkopnickém oboru astrobiologie spojili své síly, aby poodhalili roušku tajemství života.

Život na naší planetě jako zrcadlo

Život na vzdálených planetách může existovat v mnoha podobách od mikrobů až po mořské příšery. A možná i jako kybernetické organismy – biologicko-mechanické hybridy. Jednou z možností, jak si představit mimozemšťany, je zamyslet se nad naší vlastní budoucností. Možná že budeme bytostmi spojenými se stroji.

Je pravděpodobné, že vesmír je plný života. Zatím nám ale chybí důkazy, že nejsme sami. Nezbývá nám než hledat. Planetární vědec a hudebník David Grinspoon jde v uvažování o mimozemském životě svou cestou. Zajímalo by ho, jestli mimozemšťané budou mít hudbu nebo něco takového. Hudba, to je v podstatě vlnění a rytmus, a taková je i povaha celé přírody. Jistou muzikálnost najdete už jen v prostém faktu, že vše kolem nás jsou vibrace, vlny, rytmus a modulované tóny.

Obyvatelná zóna (foto: Henrykus, wikimedia.org) Každý astrobiolog má o této vědě trochu odlišnou představu. Ale na hlavních úkolech se jistě shodnou. Chtějí najít život, kdekoliv. Ale mezitím se snaží dozvědět se co nejvíce o historii života tady na Zemi. Při hledání života ve vesmíru je hlavním úkolem astrobiologie pochopit, jak se život vyvinul tady na Zemi. Pokud tomu porozumíme, budeme mít představu, zda život mohl vzniknout i někde jinde. Země obíhá kolem Slunce v takzvané zóně života. To je pásmo, kde panují vhodné podmínky pro formy života, které nacházíme na naší planetě. Jsme právě v té správné vzdálenosti od Slunce, aby se naše oceány nevypařily. Teploty nejsou ani příliš vysoké, ani moc nízké. A atmosféra obsahuje kyslík, který umožňuje dýchání. Země je zkrátka kosmickým rájem. Jak pro jednobuněčné organismy jako jsou bakterie, tak pro velké mnohobuněčné formy života, a tedy i pro člověka.

Předpokládá se, že veškerý život na naší planetě se vyvinul z jediného jednoduchého rodu mikrobů někdy mezi třemi miliardami 400 miliony až třemi miliardami 800 miliony let. Ale kde se vzali tito mikrobi, zůstává záhadou. Jednou z možností, jak nalézt odpověď na tuto otázku, nám poskytují prastaré horniny, ve kterých mikrobi zanechali po sobě stopy. Geologie je rozhodujícím nástrojem pro pochopení původu a vývoje života na Zemi. Veškeré historické záznamy o životě jsou ukryty v horninách pod našima nohama.

Oblast Pilbarra (foto: Magnus Manske, wikimedia.org) Cesta geoložky Abigail Allwoodové za původem života ji nezavedla příliš daleko, jen na zápraží vlastního domu. V oblasti Pilbarra v západní Austrálii jsou jedny z nejstarších hornin, které na naší planetě můžeme najít. Jejich stáří je tři a půl miliardy let. V oblasti Pilbarra se zachovaly horniny pocházející z éry starších prahor. Obsahují minerální struktury, které mohly vytvořit živé organismy. Planeta Země existuje přes čtyři miliardy 600 milionů let. Většina jejího původního povrchu byla za tu dobu přetvořena působením tektonických a vulkanických pochodů i eroze. Ale extrémně mocná zemská kůra v oblasti Pilbarra pomohla horninám destruktivním geologickým silám odolat. Pilbarra nebyla deskovou tektonikou významněji ovlivněna. Vzorky původních útvarů v těchto usazených horninách jsou zde pro nás připraveny. Podobné horniny se vyskytují také v jižní Africe. Zatím se však zdá, že Pilbarra poskytuje bohatší fosilní záznamy.

Stromatolity – stopy dávného života

Stromatolity (foto: Happy Little Nomad, wikimedia.org) Abigail Allwoodová strávila více než tři roky výzkumem horninových útvarů v oblasti Pilbarra. Zvláštní pozornost věnovala neobvyklým strukturám známým jako stromatolity. To jsou biogenní útvary, které tvořily živé organismy už době před 3,5 miliardami let. Jsou to zbytky velmi starého mikrobiálního útesu. Není to však korálový útes, jak jej známe dnes, ale útes ze stromatolitů vytvořených mikroorganismy. Stromatolity jsou pevné struktury, které vznikají na dně moře. Jemné usazeniny zde živé organismy tmelí po velmi dlouhou dobu do forem kuželů, kupolí a podobných útvarů. Stromatolit sám není živý, ale je produktem činnosti živých mikrobů. Když najdeme nějaký stromatolit ve fosilních sedimentech, je to jako bychom našli stopu dávno vyhynulého živočicha. Fosilní pozůstatky samotných mikrobů chráněné uvnitř prastarých stromatolitů se podaří najít jen velmi zřídka. To ale neplatí v oblasti Pilbarra, kde byly nalezeny právě usazeniny formované činností mikroorganismů, které žily na povrchu sedimentu. K vyhodnocení vlastností okolního prostředí, ve kterém tyto organismy mohly žít v době před 3,5 miliardami let, lze použít geologické postupy. Stromatolity je možné nalézt pouze v mělkých vodách, ve větších hloubkách se vůbec nevyskytují. Tyto fosilní ekosystémy nám umožňují nahlédnout do minulosti a spatřit možná jedny z prvních předchůdců člověka. S novými metodami a postupy při interpretaci známek života si nyní můžeme být jisti, že život na Zemi existoval minimálně před třemi miliardami 430 miliony lety.

Ale mohl život na naší planetě existovat ještě dříve? Nejstarší známky života a nejstarší život, to není totéž. O první půl miliardě let vývoje planety Země nemáme žádné geologické záznamy. Celé pasáže knihy života nám prostě chybí. Odpověď na otázku, jak život vznikl, fosilie nezachovaly. Víme však zcela jistě, že my lidé jsme vznikli z prachu hvězd. Před čtyřmi miliardami 600 miliony let se z pozůstatků po explozi hvězdy vytvořily prachové částice, které se promísily s mohutným oblakem chladného plynu. Postupným slepováním prachových zrnek vznikaly větší balvany z hornin a ledu – planetky a komety. Po miliony let se tyto objekty srážely a slepovaly a daly vzniknout planetám včetně Země. Během velkého bombardování byla Země horkým a jedovatým vodním světem. Ale už v průběhu této divoké fáze vývoje planety mohl život obsadit dno oceánů v okolí hydrotermálních pramenů, které doprovázejí sopečnou činnost. Právě tady mohly chemické látky vytvořit směs aminokyselin, významných stavebních prvků živých organismů. Jednou z populárních hypotéz je vznik života v okolí hydrotermálních pramenů. Panovaly zde vhodné podmínky a hluboká voda poskytovala ochranu před dopady mimozemských těles. Mělčiny musely být v období velkého bombardování pro život velmi nepřátelským místem.

Základní stavební kameny života

Oblak ionizovaného vodíku v Galaxii v Trojúhelníku Pro astrobiologii je však klíčovou otázkou, kde vzplanula jiskra života, která změnila neživou hmotu v živoucí. Chris McKay, vědec pracující pro NASA, strávil 25 let zkoumáním původu života na Zemi i jeho hledáním jinde ve vesmíru. Existuje celá řada teorií předpokládajících, že vše potřebné pro vývoj života vzniklo tady na Zemi. Organický materiál pro první život mohly vytvořit blesky. Jiná hypotéza tvrdí, že organická hmota nutná pro vznik života byla na Zemi přinesena. Jejím zdrojem mohly být například komety či planetky dopadající na Zemi. Byl sem dopraven surový materiál, ale život vznikl až na Zemi. A ještě další možností je, že z vesmíru přišly nejen organické látky, ale i život samotný. Veškerý život na Zemi je sestaven ze základních stavebních kamenů, mezi které patří uhlík, vodík, kyslík, dusík a dvě desítky dalších prvků. Zdá se však, že těmi nejdůležitějšími látkami jsou voda a uhlík. Model biologie založený na uhlíku a vodě dobře známe. Zdá se, že je to nejlepší způsob, jak může život fungovat. Mnozí vědci se domnívají, že největší šanci na objevení mimozemského života máme, když budeme na planetách naší Sluneční soustavy hledat stopy uhlíku a vody.

Příhodná rudá planeta

Olympus Mons Merkur a Venuše se nacházejí příliš blízko Slunce a nemohou si tedy udržet vodu, ani atmosféru podobnou té zemské. Ale co čtvrtá planeta v pořadí, Mars? Existují důkazy, že planeta Mars mohla být v minulosti pro život mnohem příhodnější – teplejší, vlhčí a s hustou atmosférou. Dnešní Mars vypadá jako rudá prašná poušť. Jeho atmosféra je tak řídká, že tekutá voda na povrchu by okamžitě zamrzla a vysublimovala. Pohled na topografii Marsu však odhalí polární čepičky, hluboká údolí a sopky. Olympus Mons je největším vulkánem ve Sluneční soustavě. Mohla by tedy pod povrchem Marsu, kde jsou teploty o něco vyšší, stále existovat tekutá voda? Zkoumání nejstarších známek života na Zemi je velmi důležité také pro hledání stop života na Marsu. Mars, čtvrtá kamenná planeta Sluneční soustavy, by pod svým povrchem mohl skrývat tekutou vodu. A to je pro život dobrá zpráva. Na planetě Mars by jistě mohl existovat hydrotermální systém, protože zde jsou sopky. Také víme, že pod povrchem Marsu je stále hodně vody. Takže máme zdroj tepla i vody, a tedy vše, co mikroskopický život potřebuje.

Aby lépe pochopil geologii Marsu, zkoumá astrobiolog doktor Adrian Brown horké skvrny na planetě Zemi. Konkrétně v Národním vulkanickém parku Lassen na severu Kalifornie. Důvodem, proč ho Národní park Lassen tolik zajímá, jsou hydrotermální oblasti. Vyskytují se zde jedinečné látky. Místa se sirnými minerály, se zřejmě velmi podobají některým lokalitám na Marsu. A jelikož jsou i dnes stále aktivní, můžeme si udělat představu, jak příznivá pro život jsou. Hydrotermální prameny vznikají poblíž sopek. Teplo rozžhavené horniny uvnitř magmatického krbu hluboko v podzemí tlačí horkou vodu s rozpuštěnými minerálními látkami do puklin, kterými vystoupá až na povrch. Kolem pramene se postupně uloží množství minerálů, kterými se mikroorganismy živí. Hydrotermální pramen je přesně to místo, na jakém bychom chtěli přistát na Marsu. Taková oblast je naprosto ideální pro život. A možná dokonce pro formy života, které stály na samotném počátku. V této oblasti se voda tlačí vzhůru. Vynáší s sebou na povrch velké množství rozpuštěných minerálních látek, které jsou pro bakterie zdrojem energie. Ty následně rozptyluje a ukládá ve vrstvách v okolí.

Valles Marineris Doktor Brown se domnívá, že pokud je Mars stále vulkanicky aktivní, pak na něm existují i podobné hydrotermální oblasti. A mohou to být místa, kde jen nehluboko pod povrchem vznikl a možná stále existuje život. Při pohledu z oběžné dráhy je Mars rudou planetou. Ale pod tenkou vrstvou prachu se skrývá mnohem bohatší svět sirných minerálů, o kterých se vědci domnívají, že vznikly hydrotermální cestou. A velmi podobné minerály můžeme najít i v horninách tady v parku Lassen. V roce 2006 dorazila k planetě Mars kosmická sonda NASA – Mars Reconnaissance Orbiter. Byla vybavena zobrazovacím spektrometrem známým pod akronymem CRISM, který revolučním způsobem změnil náš pohled na Mars. Pomocí spektrální analýzy povrchu ve viditelném světle a infračerveném záření hledal důkazy dávné existence tekuté vody v údolí Valles Marineris. Je to obří komplex kaňonů na povrchu Marsu, k jehož utváření přispěla vulkanická činnost sopky Olympus Mons. Je nepravděpodobné, že by Mars byl dnes vulkanicky aktivní. Ale v období se zvýšenou aktivitou mohly v okolí obrovských vulkánů existovat mohutné hydrotermální oblasti. Mars mohl být schopen udržovat aktivní hydrotermální systém podobný tomuto a vytvořit silné vrstvy sulfátových minerálů na povrchu. Podmínky na Marsu byly v minulosti pro život příznivější. Planeta však ochladla a je příliš suchá, než aby mohla být hostitelkou života. Pokud tedy existoval na Marsu život, dnes jej na povrchu už nenajdeme. Mohl se však ukrýt v příznivějším prostředí pod ním.

Vědecká pracovnice Jennifer Heldmanová rovněž hledá stopy života na Marsu. Snaží se pochopit, jak mikroskopické organismy přežívají v extrémních prostředích tady na Zemi. Místo zkoumání vulkanických oblastí horkých skvrn se však naopak zaměřila na pátrání po životě na velmi chladných místech. V Národním vulkanickém parku Lassen zkoumá sněhové akumulace, v nichž žijí řasy. Na jaře a v létě jsou tyto vrstvy zabarveny do červena a táhnou se jimi sítě rudých vláken – a to jsou řasy. Uvnitř sněhu tedy existuje život. A tak studují fyzikální podmínky, v jakých tyto sněhové řasy žijí. Rádi by poznatky aplikovali na Marsu. Chctějí zjistit, jestli ve sněhových pokryvech Marsu panují podobné podmínky. Kosmická sonda NASA – Mars Global Surveyor – nedávno nalezla možné pozůstatky dávných vrstev sněhu na Marsu. Sněžné řasy prosperují i v drsném prostředí. Nevadí jim teploty pod nulou ani málo světla. Vypořádaly se s tvrdými životními podmínkami i s nedostatkem živin. Když jsou sněhové vrstvy na Zemi schopné udržet život, jsou toho schopné také stejné útvary na Marsu?

Sonda Phoenix K oblastem na Marsu, kde by stále mohl existovat život, patří vedle hlubokých údolí také rozsáhlé polární čepičky. 4. srpna 2007 vyslala NASA na cestu k Marsu kosmickou sondu Phoenix, která k rudé planetě doputovala v červnu 2008. Jejím úkolem byl průzkum polárních oblastí planety. Robotické rameno na palubě sondy vyhloubilo v povrchu malou strouhu. V ní pátralo po vodním ledu a organických sloučeninách, základních stavebních kamenech života. Ale i kdyby Mars měl tekutou vodu, byl někdy schopen hostit vyšší formy života? Když vědci hledají ve Sluneční soustavě život podobný tomu pozemskému, snaží se nalézt tekutou vodu a uhlík – nepostradatelné ingredience života na Zemi. Existují ale i jiné indicie?

Desková tektonika

Tektonické desky Země (foto: TFCforever, wikimedia.org) Někteří vědci se domnívají, že klíčovou roli hraje také desková tektonika. Je důležitá při podpoře biodiverzity i jako ochranný mechanismus proti hromadnému vymírání. Na Zemi vede pohyb tektonických desek k formování kontinentů. Bez souše by Země zůstala čistě vodním světem a mnoho druhů, včetně nás lidí, by se vůbec nevyvinulo. Proč tedy desková tektonika existuje na Zemi a na Marsu ne? Protože Mars je menší než Země. Jeho nitro pravděpodobně vychladlo rychleji, než se na planetě mohl vytvořit systém tektonických desek. Desková tektonika je na Zemi vrcholným recyklačním mechanismem, který neustále přetváří její povrch. Mars nic takového nikdy neměl. Desková tektonika přispívá na Zemi ke stabilitě teploty. Recykluje chemické látky a udržuje tak stabilní koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře. Na Marsu se možná velmi rychle vytvořily podmínky i pro komplexní vícebuněčný život, který ale záhy vyhynul. Planeta neměla dlouhodobý potenciál, který desková tektonika poskytuje naší Zemi.

Saturnův měsíc Titan

Měsíc Titan (foto: alan taylor, wikimedia.org) Desková tektonika může být jedním z indikátorů života. Některé indicie však naznačují, že by mohly existovat i jiné typy života. Například na jednom z měsíců, který patří „Pánu prstenců“. V roce 2004 provedla meziplanetární sonda Cassini první průlety kolem obří planety Saturn. O rok později uvolnila přistávací pouzdro Huygens, které vstoupilo do atmosféry Titanu – největšího měsíce této planety. Snímky ukázaly, že Titan má se Zemí řadu podobných znaků – například cyklické změny počasí a možná i vulkanismus. Na Titanu prší, jsou zde řeky a roční období. Chemie a meteorologie atmosféry je velmi složitá. Nebude to stejný život jako na Zemi. Ale jsou zde cykly energie a organických látek, a v takovém prostředí by jistě nějaké formy života vzkvétat mohly. Radarový průzkum povrchu odhalil jezera naplněná tekutinou. Připomínají podobné útvary na Zemi před čtyřmi miliardami let, ale tekutina v nich jsou etan a metan. Titan je opravdu velmi studený. Je tak chladný, že se na jeho povrchu nevyskytuje tekutá voda. Vodní led je zde tvrdý jako skála. Ale tekutiny zde jsou: etan a metan. Takže tam je možná i život.

Možná že život vůbec nepotřebuje tekutou vodu a vystačí si s jinou tekutinou, třeba s metanem. Teplota na povrchu Titanu se pohybuje kolem mínus 180 stupňů Celsia. Je zde ale atmosféra bohatá na dusík a organické látky, které za těchto teplot mohou být v tekutém stavu. Je tedy možné, že Titan je obyvatelným místem pro neznámé formy extremofilního života. Pro organismy, které jsou schopné přežít ve výjimečně nepříznivých podmínkách. V případě Titanu by to mohly být bakterie typu psychrophiles, které odolávají mrazivým teplotám a k výrobě energie využívají metan. Chris McKay našel bakterie rodu psychrophiles v ledem pokrytých jezerech Antarktidy. Na dně těchto jezer žije několik druhů organismů. Svou biologickou aktivitou zde vytvořily oblast se sníženým obsahem kyslíku, která je bohatá na organické látky, například metan. Jedním ze zajímavých ekosystémů Antarktidy jsou jezera trvale ukrytá pod čtyřmi metry ledu. Pod ním se však nachází tekutá voda. A když je zde voda, pak není divu, že zde žijí řasy a bakterie.

Sonda Galileo Podobně jako v Antarktidě by v jezerech na Titanu mohly přežívat extrémní formy života využívající metan. Ale Titan nemusí být jediným měsícem, schopným hostit život. V roce 2003 pořídila meziplanetární sonda NASA – Galileo – snímky Europy, měsíce Jupiteru. Po podrobné analýze všech dat se pod jeho povrchem podařilo nalézt tekutou vodu. Vědci se domnívají, že na Europě existuje oceán hluboký až osmdesát kilometrů. Byly zaznamenány také známky aktivního vulkanismu. Led tedy může roztát díky vulkanickým přívodním kanálům na oceánském dně, které navíc dodávají do vody řadu chemických látek potřebných pro život. Pod ledovou krustou je oceán tekuté vody. A možná je tam i život. Existují také nepřímé důkazy, že na Europě jsou zdroje energie. Zdá se tedy, že jsou zde všechny ingredience potřebné pro život. Ledový příkrov na Europě je velmi silný, možná až deset kilometrů. Je tedy nepravděpodobné, že by se nějaká kosmická sonda v blízké budoucnosti dokázala provrtat až do oceánu.

Nadějné exoplanety

Sluneční soustava je plná zajímavých míst. U žádného z nich nemůžeme existenci života předem vyloučit. Teprve nedávno vědci vyvinuli technologie, které jim umožňují objevovat exoplanety. Planety u cizích hvězd, ležící mimo naši Sluneční soustavu. Aby mohla být exoplaneta považována za vhodnou pro život, musí splňovat řadu kritérií. Především musí obíhat v takzvané zóně života své hvězdy, aby zde mohla existovat tekoucí voda. Slunce je ta správná hvězda. Ani příliš horká, ani příliš chladná. A my se nacházíme přesně na tom správném místě, kde se život mohl vyvinout. V roce 2009 vypustila NASA do vesmíru družici Kepler, jejímž úkolem je hledat exoplanety o velikosti Země. Přístroje na palubě měří změny intenzity světla, ke kterým dochází, když planeta přechází mezi hvězdou a družicí. Jejich prostřednictvím mohou planetu odhalit. Geoff Marcy patří k předním světovým lovcům exoplanet. Odhaduje, že jen v naší Galaxii je padesát až šedesát miliard exoplanet podobných Zemi. A nezapomeňme, že ve vesmíru jsou stovky miliard galaxií podobných té naší. Takže množství Zemi podobných exoplanet ve vesmíru je takřka nespočetné. Ale nalezení exoplanety je pro astrobiology jen první krok. V příštím desetiletí by NASA měla vypustit novou družici – Extraterestrial Planet Finder. Její vysoce citlivé kosmické teleskopy budou schopné rozpoznat, jestli exoplaneta má ve své atmosféře ty správné látky jako vodní páru, oxid uhličitý, metan a ozón – všechny nezbytné pro udržení života obdobného jako na Zemi. S takovými přístroji je možné zaznamenat světlo exoplanety, rozložit je na základní složky od modré přes zelenou, žlutou, červenou, dokonce i infračervenou a zkoumat chemické, a možná i biologické vlastnosti planety.

Kyslíková verze života

Cyanobakterie (foto: Lamiot, wikimedia.org) Před třemi miliardami 400 miliony let se veškerý život na naší planetě skládal z jednobuněčných mikroskopických forem. Jak tyto primitivní formy života absorbovaly energii ze Slunce, vytvořily si zelené barvivo zvané chlorofyl. Ten je základní složkou procesu fotosyntézy, chemického procesu, při kterém se oxid uhličitý a voda přeměňují na složitější organické látky. Přitom se uvolňuje kyslík. Jednobuněčné organismy se vyvinuly do formy cyanobakterií, jedné z prvních pozemských živoucích struktur. Cyanobakterie obohatily oceány i atmosféru o obrovské množství kyslíku. Nově vzniklý život se dále diverzifikoval a vyvinul ve vyšší mnohobuněčné formy včetně člověka. Pokud by rostliny neprodukovaly kyslík při fotosyntéze, bylo by jej v atmosféře jen málo. Rychle by se spotřeboval oxidací jiných látek při chemických reakcích v atmosféře a na povrchu. Kyslík je tady na planetě Zemi podmínkou i známkou života.

Pokud bychom zkoumali nějakou jinou planetu podobnou Zemi a našli v její atmosféře kyslík, byl by to klíčová indicie. Velmi důležitý argument pro předpoklad, že tam existuje život schopný fotosyntézy. V Amesově výzkumném středisku NASA chemička Lee Beboutová a její kolegové kultivují ve sklenících ekosystémy produkující kyslík. Jsou jako mikrobiální matrice – komplexní společenstva mikrobů, které často nacházíme na povrchu vrstev jílových a písčitých sedimentů extrémně slaných či sodných jezer. Tyto mikrobiální matrice jsou nejstaršími živoucími ekosystémy na Zemi.

Část šroubovice DNA (foto: ynse wikimedia.org) Pokud život skutečně někde v naší Galaxii či jinde existuje, bude podobný tomu pozemskému? Veškerý život na naší planetě obsahuje DNA – dlouhý řetězec molekul, který nese informace o každém organismu. Umožňuje životu duplikovat se a rozvíjet. V podstatě vytvářet strom života. Ale neexistují i jiná řešení? Je možné, že život na jiných planetách je založen na uhlíku a vodě, ale vůbec nevyužívá DNA. Možná využívá k uchování informace úplně jiné molekuly. Ale může existovat život, který nevyžaduje ani DNA, a ani uhlík či vodu? Může se stát, že naše Země je pouze tuctová planeta ve srovnání s tím, co existuje jinde. Nejen někteří astrobiologové by si však přáli blízké setkání s něčím jiným, než jsou mikrobi. S inteligentními bytostmi, které jsou možná mnohem vyspělejší než my. Hledání života ve vesmíru zasahuje mnohem dále, než na úroveň bakterií.

Vysílání pro mimozemšťany

Spořič obrazovky s výpočty SETI@home (foto: Namazu-tron, wikimedia.org) Někteří astrobiologové se sdružili do organizace, která pátrá po signálech mimozemšťanů. Projekt SETI hledá ve vesmíru inteligentní život. Ale nejen inteligentní, musí být také technicky vyspělý. Organizace SETI využívá radioteleskopy pro zachycení signálů vzdálených civilizací. Jejich pátrání je založeno na jednoduchém předpokladu. Jestliže potřebuje komunikovat lidstvo, tak i mimozemské civilizace komunikují, a tedy vysílají. Nasloucháme signálům. A to buď rádiovým vlnám, které můžeme sledovat pomocí našich antén, nebo zábleskům laserového záření. Mohli by využívat silné lasery k vysílání pulsů naším směrem. Seth Shostak, má svůj vlastní program v rádiu. Vysílá živě populárně vědecké novinky pro všechny pozemšťany – a také pro všechny vyspělé civilizace, které mají prostředky, aby naslouchaly. SETI se také snaží naslouchat signálům z vesmíru, a to od roku 1960, ale E.T. se stále neozval. A toto ticho podpořilo skeptiky.

Vesmír je starý přes 12 miliard let. Planeta Země je zde však pouze čtyři miliardy 600 milionů let. Existují tedy planety, které jsou o miliony a miliardy let starší, než ta naše. Takže pokud existuje někde jinde život, může být ve vývoji o miliardy let napřed. Kohokoli potkáme, bude pravděpodobně mnohem vyspělejší, než jsme my. Nebo přinejmenším mnohem starší než my, pokud jde o věk jejich civilizace. Pokud inteligentní civilizace někde jinde existuje, jak bude asi vypadat? Jestli ve vesmíru nalezneme inteligenci, jistě se vyvinula z úrovně biologické inteligence a přešla do stádia inteligence strojů. Myslící stroj, který je výsledkem o miliony let delší evoluce než my. Kdo ví, jak je postaven. Víme jen, že bude doopravdy chytrý. Není žádný logický důvod, proč by neměly existovat stroje z jiných světů zkoumající naši planetu. Možná vstupují do atmosféry, anebo se dokonce pokoušejí navázat s námi kontakt. Ať už najdeme stopy bakterií nebo vysoce rozvinutou civilizaci, objev života od základů změní naše vnímání vesmíru i sebe samých. Do té doby však život zůstává jednou z největších nevyřešených záhad vesmíru. Až nakonec mimozemský život doopravdy objevíme, budou to možná naprosto rozdílné typy různých způsobů kódování informací a vytváření molekul vedoucích k fenoménu života. Možná to budou stejní podivíni, jako jsme my, a bude nás bavit popovídat si o rovnicích. Ale možná se setkáme s mimozemšťany bohémy a budeme potřebovat úplně jinou formu komunikace.

Originální názevAstrobiology
Stopáž42 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument