Dvě nehostinná místa ve sluneční soustavě, která potkal zcela rozdílný osud. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Venuše a Merkur – dvě nehostinné planety, které během vývoje vesmíru potkal zcela jiný osud. První – činná a horoucí, vyrovnávající se s nejzáludnějšími silami přírody. Druhá – mrtvá planeta, rozrytá a zjizvená milióny impaktních kráterů. Obě ukazují tragický osud planet, jejichž vývoj se dal špatným směrem.

Venuše
Merkur

Konjunkce Merkuru, Venuše a Měsíce (foto: ESO/Y. Beletsky, wikimedia.org) Merkur a Venuše společně se Zemí a Marsem tvoří vnitřní Sluneční soustavu. Jupiter, Saturn, Uran a Neptun, které jsou od Slunce mnohem dál, jsou plynné planety vnější Sluneční soustavy. V průběhu čtyř miliard let nashromáždily vnitřní planety dostatek mezihvězdné hmoty, aby se staly tělesy s pevným povrchem. Proč studujeme planety? Pokud budeme chtít přežít jako druh po velmi dlouhou dobu, budeme jednou muset opustit tu naši. A tak potřebujeme vědět, co je tam venku a jaká je podstata vesmíru. Studujeme světy, které jsou exotické, ale základní zákony fyziky a chemie fungují tam i tady na Zemi stejně. Od našich příbuzných planet s pevným povrchem nás dělí milióny kilometrů, ale exkurze k Venuši a Merkuru odhaluje společnou geologickou DNA. Můžeme studovat Merkur a Venuši jako světy s jejich vlastní historií a získané poznatky poté zasadit do rámce historie naší vlastní planety.

Venuše

Líbezná sestra Země…

Socha Venuše na Cardiffském hradu (foto: Wolfgang Sauber, wikimedia.org) Venuše je šestou největší planetou ve Sluneční soustavě. V nejbližším bodě se dostává na vzdálenost 42 milionů kilometrů od Země. Jeden rok na Venuši trvá 225 pozemských dnů. Pokud byste na Zemi vážili 68 kilogramů, na Venuši by to bylo necelých 62 kg. Venuše, když obyvatelé starověkého Říma hleděli na nebe, byli okouzleni její velkolepou majestátností. Pojmenovali ji podle své poklidné bohyně lásky a krásy. Na noční obloze je tak krásná, že se toto spojení zdá být zcela na místě. Venuše má podobné složení, gravitaci, hustotu i velikost jako Země, a proto byla dlouho považována za naši sesterskou planetu. Venuše a Země mají téměř stejnou velikost. Venuše je nepatrně menší než Země, takže když si Zemi představíme jako basketbalový míč, Venuše bude jako míč na fotbal. Venuše je Zemi nejbližší sousedkou, takže po dlouhou dobu byly obě považovány za jakási planetární dvojčata. Po staletí se badatelé domnívali, že toto dvojče, podobně jako Země, je planetou pokrytou hlubokými oceány, bujnými deštnými pralesy a vládne na ní klima, jež umožňuje existenci inteligentního života.

…nebo pekelný bratranec?

Teprve na začátku kosmického věku, když jsme se k Venuši dostali a začali jsme ji zkoumat, jsme zjistili, že podmínky jsou tam zcela odlišné. Dopadlo to tak, že Venuše je spíše pekelný bratranec než krásná exotická sestra Země. Jsou to dvě velmi podobné planety, ale každá z nich se vyvinula zcela jinak. Vznikl tak zajímavý problém pro pochopení planetárního vývoje: něco jako řízený experiment – vezměme tyto dvě podobné planety, nechme je vyvíjet se po čtyři miliardy let a zjistěme, proč skončily tak odlišně.

Porovnání velikostí Venuše a Země Nejdříve prozkoumejme některé ze základních rozdílů: Venuše byla těžce zasažena dopady planetek. Jeden z nich byl natolik silný, že možná změnil smysl rotace planety. Venuše má velmi pomalou rotaci. Její rotace je navíc retrográdní, protože se otáčí opačným směrem než všechny ostatní planty. Slunce v důsledku této retrográdní rotace tam vychází na západě a zapadá na východě. Dny na Venuši jsou dlouhé. Od jednoho východu Slunce ke druhému uplynou přibližně čtyři pozemské měsíce. Ale nejsou to oběžná dráha ani dlouhé dny, co činí Venuši nesnesitelnou a neobyvatelnou. Tím je hlavně nepřátelské klima. Žhnoucí povrchová teplota 480 stupňů Celsia dělá z Venuše nejteplejší planetu celé Sluneční soustavy. Výprava cestovatelů by skončila velmi rychle. Trvalo by jen několik sekund, možná dokonce jednu sekundu, než by zemřeli upečeni k smrti. Astronaut sedící na Venuši bez skafandru by se upekl jako krocan v troubě, ve velmi výkonné troubě.

Venušin skleníkový efekt

Nemilosrdné horko je způsobeno procesem zvaným skleníkový efekt – což je shodný proces, jaký udržuje pozemské klima příjemné a plné života. Ale bližší pohled na Venuši ukazuje, že výsledkem stejného procesu nemusí být koloběh života, ale také koloběh smrti. Když se poprvé potvrdilo, že globální teplota na Zemi roste, vědci hledali možnou příčinu studiem Venuše. Množství skleníkových plynů roste, roste a roste a v důsledku toho se Země stále více otepluje. Když jsme zkoumali Venuši, řekli jsme si: „Aha! Přesně to se děje právě nyní na Zemi!“

V 90. letech minulého století vyslala NASA k Venuši kosmickou sondu Magellan, která ji po více než čtyři roky podrobně zkoumala. Kosmický výzkum nám toho řekl hodně o Zemi a našem životním prostředí. Vždyť i skleníkový efekt způsobující globální oteplování, o kterém každý hovoří, byl ve skutečnosti objeven na Venuši. Výzkum Venuše nám zřetelně osvětlil, že problém se skleníkovým efektem, který by se vymknul kontrole, by rozhodně nebyl zanedbatelný. Venuše nebyla vždy tak horká. Zpočátku byla na povrchu více podobná Zemi a oceány ztratila až v důsledku jevu, kterému říkáme překotný skleníkový efekt. Venuše je příkladem, že globální změna opravdu může nastat. Vývoj může být zpočátku velice neznatelný a obáváme se, že právě to se děje. Studium Venuše je důležité proto, že nám umožňuje srovnávat a ověřovat naše modely klimatu. Prostřednictvím počítačových modelů planetární cirkulace atmosféry je možné spočítat nárůst teploty na Zemi založený na poznatcích o množství skleníkových plynů na Venuši.

Výzkumná stanice Biosféra 2 (foto: DrStarbuck, wikimedia.org) Takže jak skleníkový efekt na Venuši funguje a proč ji tak přehřívá? Objekt Biosféra 2 byl vybudován v podhůří arizonského pohoří Santa Catalina skupinou výzkumníků, kteří chtějí zkoumat možnosti kolonizace jiných planet. Je to vlastně největší skleník na světě. Je to obří budova se skleněnými tabulemi, které propouštějí sluneční paprsky, takže je tu opravdu horko. Uvnitř budovy dochází ke známému skleníkovému efektu. Horký vzduch nemůže uniknout ani nahoru, ani do stran. Okna zachycují teplo, ohřívají budovu a poskytují rostlinám a stromům příhodné klima. Na Venuši skleníkové plyny působí v horních vrstvách atmosféry jako právě skleněné tabule. Teplo sice úplně nezachytí, ale výrazně zpomalují tempo jeho úniku. Skleníkový jev na kterékoli planetě nastává, když vrstva plynů v atmosféře propouští teplo k povrchu a brání jeho úniku zpět do vesmírného prostoru. Stejné skleníkové plyny, které se Venuši staly osudné, jsou pro život na Zemi nezbytné. Bez skleníkového efektu by průměrná teplota byla hluboko pod nulou, oceány by byly zamrzlé a nebyl by zde asi žádný život.

Magmatický krb

Venuše Proč je na Venuši tak horko? Odpověď se skrývá ve složení atmosféry. Téměř celá je tvořena oxidem uhličitým. Oxid uhličitý tvoří až 95 procent atmosféry Venuše a toto množství skleníkového plynu zadržuje úměrně tomu množství tepla. To způsobuje silný skleníkový efekt, a proto je Venuše tak rozpálená. Je to extrémní příklad globálního oteplování. Na Venuši jsou přirozeným zdrojem oxidu uhličitého a dalších plynů sopky. Tento proces studuje na Zemi Jeff Sutton na havajské sopce Kilauea. Hluboko pod povrchem zde v magmatickém krbu hoří uhlíkaté sloučeniny a tvoří se oxid uhličitý. Plyn vytváří v magmatu tlak, který se nemůže uvolnit nikam jinam, než na povrch. Plyn stoupá k povrchu, až se dostane do lávového jezera v kráteru a odtud do ovzduší. Tím se sníží jeho tlak v lávě, což umožní i ostatním plynům probublat lávou ven. Na povrchu Venuše jsou s největší pravděpodobností pukliny v lávě podobné sopouchům, kterými unikají plyny do ovzduší. Každým dnem zde z magmatického krbu uniká 8000 až 30 000 tun oxidu uhličitého, což činí 3,5 až 5 milionů tun ročně. A to je pouze jediná sopka zde na Zemi. Venuše má mnohem více aktivních sopek, a to znamená mnohem více skleníkových plynů. Veškerý oxid uhličitý se hromadí v atmosféře Venuše, a proto se stále více zahřívá.

Elektrický chaos

Není to ale jenom teplota 480 stupňů Celsia, co dělá z Venuše pekelný svět. Padesát kilometrů nad sežehlým povrchem Venuše zuří něco, proti čemu je 480 stupňů jenom studenou frontou. Odehrává se zde elektrický chaos, při kterém mohou teploty na zlomek sekundy dosáhnout 30 000 stupňů Celsia. Každý elektrický výboj nese sto milionů voltů elektrického napětí. Jak na Zemi, tak i na Venuši vzniká blesk, když se vyrovnává napětí mezi kladným a záporným nábojem. Meers Oppenheim přednáší planetární fyziku studentům bostonské univerzity. Spolu s nimi se baví experimenty v bostonském muzeu vědy. V expozici věnované bleskům jsou desetimetrové koule připraveny simulovat vznik blesků na Venuši. V těchto koulích je napětí miliónů voltů, které se musí vybít a doslova roztrhá molekuly ve vzduchu! Vzduch v koulích, podobně jako v mracích na Venuši, zamíchá s rozložením elektrického náboje atomů a molekul. Atomy z roztržených molekul se znovu skládají, přičemž vydávají světlo a tak vzniká blesk. Také kosmické částice ze vzdálených explodujících hvězd galaxie způsobují blesky. Když zasáhnou atmosféru, dojde k elektrickému výboji. Jsou to částice, které pocházejí ze vzdáleného vesmíru, a když zasáhnou atmosféru, spustí spršku nabitých částic.

Na Venuši ale vznikají pořádné blesky, které mohou být velmi intenzivní. Mohou se pohybovat kilometry a kilometry a nést obrovské množství energie. Zemi v průměru ročně zasáhnou více než tři miliardy jedno sto milionů blesků. A počet blesků, které zasáhnou povrch Venuše? Nula! Atmosférický tlak na Venuši je devadesátkrát vyšší než na Zemi, protože celková hmotnost atmosféry je mnohem větší. To brání bleskům dosáhnout povrchu. Jsou proto omezeny pouze na oblaka. Je zde prostě příliš velký odpor husté atmosféry, který brání, aby jí blesky pronikly. Výboj mezi mraky je proto mnohem snazší.

Kráter Kilauea (foto: Gillfoto, wikimedia.org) S výjimkou jejich vzhledu oblaky na Venuši nijak nepřipomínají ty pozemské. Ve skutečnosti je hlavní sloučenina, která je tvoří, dostatečně žíravá, aby popálila lidskou tkáň. Ze Země můžete občas spatřit Venuši jako jasnou hvězdu, třpytící se na ranní či večerní obloze. Není to samozřejmě stálice. Není tak jasná proto, že je nám nejbližší planetou, ale proto, že nejlépe odráží sluneční světlo. Jasné oblaky, kterými je zcela zahalena, totiž výborně odrážejí světlo. Od oblaků pokrývajících planetu se odráží 80 % slunečního záření. Ale dokonce i tato hustá pokrývka je součástí ďábelského charakteru Venuše, našeho planetárního „dvojčete“. Víme, že oblaky na Venuši obsahují kyselinu sírovou. A kyselina sírová vzniká z oxidu siřičitého unikajícího z vulkánů na povrchu. Podobně jako v případě jeho skleníkového bratrance – oxidu uhličitého – i oxid siřičitý se na povrch dostává sopečnými průduchy. Je to další z plynů, které chemik Jeff Sutton monitoruje na havajské sopce Kilauea. Oxid siřičitý je škodlivý toxický plyn, když se v nose a krku sloučí s vlhkostí, vytvoří kyselinu sírovou. Kyselina sírová je nebezpečná. Určitě se nechcete potřísnit kyselinou z baterie. Je to stejná látka, takže pobyt na Venuši asi moc příjemný není. Jak by vypadal povrch Venuše, kdyby cestovatel na tuto planetu přežil setkání se siřičitými mraky, blesky, jedovatým ovzduším a nemilosrdným horkem?

Planeta sopek, hor a kaňonů

Vulkanolog Jeff Byrnes, který pracuje v Geologické službě Spojených států, cestuje po celé zeměkouli a studuje vulkanickou aktivitu. Když si Byrnes představuje povrch Venuše, vidí tmavou, děsivou pustinu lávových polí sopky Kilauea na havajském Velkém ostrově. Je velmi výhodné studovat tuto sopku, když se chcete něco dozvědět o sopečné činnosti na povrchu Venuše. Můžeme tady studovat všechno zblízka. Můžeme odebrat vzorky a detailně je prozkoumat. Geologové tvrdí, že počet sopek na Venuši je mnohem vyšší než zhruba těch 1500 na Zemi. Někteří odhadují, že je na Venuši něco mezi sto tisícem a více než milionem sopečných útvarů. Díky tolika sopkám pokrývají lávové horniny až 70 procent povrchu Venuše tak, jako je to v okolí sopky Kilauea. Když tekutá láva zchladne, vytvoří velice tvrdou horninu. Horniny zde na Zemi jsou nejlepší analogií, když se snažíme pochopit horniny na ostatních planetách. Čediče jsou velmi podobné horninám na Venuši. Čedič je nejčastější typ lávové horniny nejen na Venuši, ale i v celé vnitřní Sluneční soustavě. Roztavené minerální látky v lávě ztuhnou ve sklo a v malé krystaly. Když láva teče po povrchu, je žhavá a je obvykle rudá. Pak se na ní rychle vytvoří stříbřitý lesk. A během několika týdnů ztmavne.

Spoka Maat Mons S výškou osmi kilometrů je Maat Mons nejvyšší sopka na Venuši. Na jejích svazích se vytvořilo několik obrovských lávových kanálů podobně jako je tomu na Kilauea, kde můžete vidět jejich strukturu. Nejen naplavené hráze po stranách, ale také jejich vnitřní strukturu. Jsou asi podobné velkým korytům zvaným „kanály“ na Venuši, které jsou ale mnohem větší. Dostatečně velké, aby vytvořily zdánlivě nekonečné kilometry kanálů napříč povrchem Venuše. Kanály na Venuši jsou asi podobně široké a hluboké jako ty Havaji, ale jsou mnohem delší, což je způsobeno specifickými podmínkami na planetě. Hustá atmosféra a vysoká teplota zpomalují chladnutí roztavené lávy a její tuhnutí. Bez přítomnosti větru a srážek, které by dále snížily její teplotu, může láva na povrchu planety doutnat mnoho měsíců po erupci, než konečně ztuhne. Kdybyste si mohli prohlédnout vrstvy na Venuši, určitě byste viděli pouze vrstvu na vrstvě, všechny relativně černé a tvořené čediči. Našli byste asi i trochu červených odstínů způsobených oxidy železa. Čedičové lávy jsou typicky skelné. Jsou dostatečně ostré, abyste se o ně mohli říznout do ruky. Mají tendenci ztuhnout po vychladnutí do podoby sopečného skla.

Maxwellova hora Kromě hlubokých kaňonů vyrytých do krajiny, propichují panorama Venuše rozeklané horské hřebeny. Nejvyšší je Maxwellova hora, která je vysoká zhruba 11 500 metrů, což je o dost víc než Mount Everest a další hory na Zemi. Zdá se tedy, že naše sesterská planeta o třídu převyšuje jeden ze sedmi přírodních divů na Zemi. Ale jak je na tom terén na Venuši ve srovnání s dalšími charakteristickými geologickými útvary na naší planetě – s kaňony? Grand Canyon v Americe je rozsáhlou roklí vymletou během 250 milionů let řekou Colorado. Když byla Coloradská plošina před milióny roky vyzdvižena, získala tím voda více energie, aby prohloubila kaňon a ohladila skály. Rozsáhlé kaňony na Venuši mohly být rovněž vyhloubeny erozí, ale určitě ne působením říčního toku. Sopečné útvary mohly erodovat kaňony plynulým prouděním nepříliš viskózního materiálu, který může pracovat podobně jako voda. Velký kaňon je pouze malou částí systému řeky Colorado, ale ani celá tato řeka není zdaleka tak dlouhá jako nejdelší kanály na Venuši.

Kdyby starověcí Římané věděli o vulkánech, kyselých oblacích, výbojích blesků, jedovatém vzduchu a spalujícím žáru, asi by naše planetární dvojče pojmenovali podle něčeho jiného než podle bohyně lásky a krásy. Je to paradox, protože Římané samozřejmě o podmínkách na Venuši nevěděli nic. A pak jsme tady o několik tisíc let později my, a když ji začneme zkoumat, zjistíme, že není tak úplně krásná. Ale co jsou nebezpečné podmínky na naší sesterské planetě Venuši ve srovnání s kosmickým běsněním na Merkuru!

Merkur

Nejmenší planeta Sluneční soustavy

Porovnání velikosti Merkuru a Země Ve vzdálenosti 78 milionů kilometrů od Země se, až kam lidské oko dohlédne, rozprostírají prachem pokryté kopce a prázdné pláně Merkuru. Je to bezbarvý svět, kde nenajdeme žádné barvy jako třeba na Marsu, na Venuši, nebo dokonce na Zemi. Doktor Robert Strom z Laboratoře pro výzkum Měsíce a planet Arizonské univerzity, už více než 35 let přední autoritou na planetární geologii, říká, že Merkur je zcela odlišný od všech ostatních planet ve Sluneční soustavě. Se vzdáleností 58 milionů kilometrů je ze všech planet Slunci nejblíže. Neznáme žádný měsíc Merkuru. Merkur nemá atmosféru. Patří mezi planety viditelné pouhým okem, ze Země je pozorovatelná jen za soumraku. S poloměrem o 60 procent menším než Země je Merkur nejmenší planetou Sluneční soustavy – příliš malou, aby se u něj vytvořilo silné gravitační pole potřebné k udržení atmosféry. Gravitace totiž závisí na hmotnosti tělesa. Čím hmotnější těleso, tím silnější gravitace. Proto je na Merkuru slabší gravitace než zde. Gravitace planety je tak slabá, že kdybyste na Zemi vážili 70 kilogramů, na Merkuru by to bylo jen 26 kilogramů.

Velikost planety má význam i z hlediska množství vnitřního tepla potřebného k udržení geologické aktivity. Vnitřní konvekční proudy, které pohánějí geologii, se zastavily a neexistuje způsob jak udržet geologickou aktivitu. Na Merkuru k tomu došlo už před dlouhou dobou, pravděpodobně méně než miliardu let po jeho vzniku. Dny, kdy planetární srdce tlouklo silnými pulsy, které produkovaly sopky a tektonické otřesy, jsou dávno pryč. Je Merkur mrtvou planetou? A co to znamená? Je v současnosti aktivní alespoň uvnitř? Pravděpodobně ne. Pravděpodobně není aktivní vůbec. Je to mrtvá planeta a je mrtvá zhruba už čtyři miliardy let. Nicméně Merkur možná nějakou aktivitu stále projevuje. Římané jej pojmenovali podle čilého boha s okřídlenými botami. Merkur byl jejich poslem.

Bez atmosféry, ale s delším dnem než rokem

Povrch Mekuru Planeta oběhne Slunce za 88 pozemských dnů. Panuje na něm tedy nejkratší rok ve Sluneční soustavě. Kolem osy se otočí jednou za 59 dní. Skutečný den, měřený mezi dvěma po sobě následujícími východy nebo západy Slunce, je ale nejdelší v celé sluneční soustavě. Jak dlouho to trvá? Kolem 180 pozemských dnů – více než půl roku. Gravitační síla Slunce vytváří uvnitř Merkuru slapové tření, které zpomaluje jeho rotaci. To znamená, že rok na Merkuru je kratší než den. A tato pomalá rotace způsobuje, že na Merkuru vládne poněkud podivné podnebí. Polokoule vystavená po šest měsíců Slunci dosahuje teploty 430 stupňů Celsia. Na druhé polokouli teplota klesá k 180 stupňům pod nulou. Strana přivrácená ke Slunci se dlouho ohřívá, zatímco odvrácená strana dlouho chladne. Navzdory blízkosti Slunci je Merkur trochu černou ovcí planetární rodiny. Obloha neustále připomíná hvězdnaté noci na Zemi. Obloha by měla být černá. Příčinou modré oblohy na Zemi je naše atmosféra. Dusík rozptyluje převážně modré světlo, a proto je obloha na Zemi modrá. Merkur nemá atmosféru, a proto je tam obloha černá. Legenda říká, že Merkur, římský bůh, vynalezl box – a tato planeta byla v nebeském ringu těžce ztrestána. Protože nemá ochrannou atmosféru, prodělal Merkur miliony dopadů meteoritů a planetek, které explodovaly na jeho povrchu. Naše atmosféra chrání Zemi před většinou vesmírných projektilů jako štít. Když malé těleso vlétne do atmosféry – obvykle rychlostí více než desetinásobku rychlosti střely z pušky – srážky s molekulami vzduchu jej odpaří. Země je chráněna před malými dopadajícími tělesy tím úžasným štítem, který nazýváme atmosférou. Malé objekty jsou během průletu ovzduším zcela zničeny dávno předtím, než dosáhnou povrchu naší planety. Na Merkuru, který postrádá ochrannou atmosféru, dopadají meteority a planetky plnou rychlostí. V důsledku toho je Merkur poset nejvíce krátery ve Sluneční soustavě. Na Merkuru neuděláte krok, aniž byste nenarazili na impaktní kráter.

V roce 1974 zmapovala sonda Mariner 10 necelou polovinu povrchu Merkuru včetně největšího kráteru ve Sluneční soustavě, jaký byl dosud prozkoumán. Mariner 10 zaznamenal i Horkou pánev, což je obrovský impaktní kráter, který má 1500 kilometrů v průměru. To je přibližně jako vzdálenost mezi Londýnem a Brnem. Vědci se domnívají, že tento kráter vyhloubila planetka s vysokým podílem železa, která měla více než 100 kilometrů v průměru. V krátké době po dopadu se seismické vlny seběhly v protilehlém bodě ležícím přesně na opačné polokouli. Seismické vlny, rázové vlny z tohoto dopadu, se setkaly na odvrácené straně planety a doslova roztřásly její povrch. Seismické otřesy vyzdvihly a rozlámaly kůru planety.

Kráter Renoir o průměru necelých 220 km Terén zde je zkrátka podivný. Je tak promíchaný a různorodý, že to nedává z hlediska většiny geologických procesů smysl. Vypadá to, jakoby nějaký obr nabral povrch na lopatku a zase ji vysypal. Už existující krátery se náhle staly vrcholy s výškou i 1,5 kilometru a průměrem základny 10 km. Změny výšky povrchu způsobené dopadem mohly být řádově kilometr či dva během několika minut, či dokonce sekund. Následkem nespočetných dopadů je Merkur zjizvený důlky a krátery. Dnes planeta vypadá jako rozbitá na padrť – planetární mrtvola. I na zemském povrchu se najdou stopy po dopadech obrovských kosmických těles. Velký Meteoritický kráter v Arizoně je jedním z nejlépe dochovaných. Tato rozsáhlá pánev uprostřed pouště poskytla geologům vodítka k pochopení, co se stane, když meteorit zasáhne povrch Merkuru. Okamžitě po nárazu se horniny na povrchu začínají tavit, částečně se vypaří a zbytky jsou vyvrženy po balistických drahách do stran. Náraz tělesa vytvořil tuto prohlubeň a rozhodil trosky na kilometry daleko. Stejná energie vymetla stěny kráteru a vyzdvihla tyto vrstvy hornin tady za mnou. Hornina se pod vlivem rázové vlny nelámala, ale chovala se spíše jako karamel.

Představme si, co by se stalo, kdyby tak obrovský objekt, jaký vytvořil Horkou pánev na Merkuru, dopadl na místo Meteoritického kráteru. Došlo by k obrovské explozi. Úlomky roztaveného materiálu by letěly kolem celé Země, až by se znovu vrátily do zemské atmosféry a způsobily by meteoritický déšť po celém světě. Rázová vlna by rozervala zemský povrch v oblasti o průměru snad 12 000 kilometrů a vytvořila tsunami s vlnami vysokými 600 metrů. Obrovské vlny tsunami by se šířily kolem Země a zaplavily by většinu světového pobřeží. Vyhladilo by to Las Vegas v Nevadě. Města Salt Lake City, San Francisco a Los Angeles by zmizela ve zlomku sekundy. Rázové vlny z dopadu by se šířily napříč zeměkoulí, tisíce kilometrů od místa dopadu. Tyto seismické vlny by se seběhly v protilehlém bodě impaktu – u pobřeží Afriky blízko Madagaskaru na dně Indického oceánu. Z oceánského dna by se náhle vynořil horský hřeben a vytvořil „podivný“ terén známý z Merkuru. Objekt takové velikosti by způsobil neuvěřitelné zemětřesení všude na Zemi. Meteoritický kráter by byl jen škrábancem na povrchu ve srovnání s ránou, která by zůstala za dopadem velikosti tělesa z Horké pánve. Vyhloubená oblast by pohltila čtvrtinu území Spojených států. Kdyby jednoho dne těleso takových rozměrů dopadlo do Arizony, zničilo by velkou část západního pobřeží Spojených států.

Led na Merkuru

Observatoř Arecibo Merkur, to je jediná planeta Sluneční soustavy zcela pokrytá krátery. Jiná taková není. A některé z kráterů uchovávají skrytá tajemství. Když se na polární oblasti Merkuru zaměřil radar observatoře Aresibo v Portoriku, nalezl něco, co vědce překvapilo. Byl to led. Jedno z nejteplejších těles Sluneční soustavy a na pólech má led! Protože je však povrch Merkuru hustě pokrytý krátery a vnitřní části kráterů v polárních oblastech jsou neustále ve stínu, tak se tam led udrží. Příčinou je vertikální poloha osy Merkuru vzhledem k oběžné rovině, takže na dno některých kráterů nikdy nedopadlo světlo a teplo ze Slunce. Na planetě však není žádný zjevný zdroj vody, což nastoluje otázku: jak se tam led dostal? Někteří vědci se domnívají, že tajemný led může pocházet z komet. Komety složené z kamení, prachu, plynů a ledu se pohybují ve vnějších částech Sluneční soustavy, kde panují nižší teploty. Leží tento led prostě jen tak na dnech kráterů ve stálém stínu? Nebo je pokryt vrstvou prachu, která jej chrání před slunečním zářením? Nevíme.

Kromě památek po dopadech z kosmu je na Merkuru ještě jeden druh kráterů. Vytvořily je přírodní síly podobné pozemským – pocházejí totiž z hlubin planetárního jádra. Bližší pohled na povrch Merkuru odhalil, že některé z jeho kráterů mohly být vytvořeny něčím jiným než meteority, kometami či planetkami. Hlavním geologickým procesem, který ovlivnil Merkur, jsou impakty. A druhým nejdůležitějším procesem, který na Merkuru působil, je vulkanická činnost. Ačkoli nevidíme žádný definitivní důkaz pro sopky na Merkuru, myslíme si, že v minulosti zde k sopečné činnosti docházelo. Odlehlá pastvina, tři hodiny jízdy severně od Phoenixu v Arizoně, může skrývat přesvědčivé pojítko k vulkanické historii Merkuru. Pahorky pokryté krátery jsou vyhaslé štíty sopek a geologové se domnívají, že podobné mohou být nalezeny i na Merkuru. Můžeme ale očekávat, že štítové sopky na Merkuru budou přece jen odlišné. V důsledku slabší gravitace na Merkuru budou štíty sopek mnohem širší a plošší. K sopečné erupci dochází, když tlak roztavené horniny čili magmatu přesáhne pevnost horniny, pod kterou se nachází. Tlak může narůstat ze dvou důvodů: příliš mnoho magmatu nebo příliš mnoho plynu. A když tlak uvnitř sopky přesáhne danou míru, je obvykle jen jedna cesta, kudy se může uvolnit. Láva se tlačí k povrchu, až najednou si prorazí cestu ven. Objeví se sopečný jícen a ohnivá fontána. Pokud je tlak dostatečně velký, může vymrštit lávu desítky metrů vysoko – tady na Zemi. Ale na Merkuru – který má velmi slabou gravitaci, může láva létat i do výše sta kilometrů.

Merkur Ač mohou být kuželovité kopce v Arizoně důsledkem stejného vulkanismu, být přímým svědkem erupce a pozorovat vznik sopky by na obou planetách byl zcela odlišný zážitek. Za prvé, bez přítomnosti atmosféry by se oblak popela, kouře a tefry nevznášel napříč krajinou. Protože Merkur nemá atmosféru, dostal by se tento materiál do vzduchoprázdna kosmického prostoru. A mnohem více by se rozdrobil. Za druhé, na Merkuru byste erupci neslyšeli. Merkur nemá atmosféru. Není tu žádné médium, které by zvuky neslo. Takže pokud jste na Merkuru a hrajete na kytaru, ukulele či klavír, neuslyšíte nic, protože zde není atmosféra, která by zvuk přenášela. Panuje zde naprosté ticho. Mariner 10 prozkoumal během svých průletů v roce 1974 pouze 45 procent povrchu Merkuru. O třicet let později vypustila NASA kosmickou sondu Messenger. 18. března 2011 se dostala na dráhu kolem Merkuru a zahájila výzkumný program, zatím plánovaný do roku 2013.

S mementem znalostí, jak drsné podmínky panují na Merkuru a na Venuši, odhaluje detailní zkoumání naší vlastní planety, jak rychle se něco dobrého může převrátit ve svůj pravý opak. Vesmír je skutečně rozsáhlý a my zde sedíme na této maličké krůpěji. Ale nejsme izolováni. Vidíme, co se odehrálo na ostatních planetách – obrovské traumatické změny a proběhly ve velice krátké době. Může se to stát i na Zemi. Obohatilo to naše poznání, kdo jsme, jak unikátní a vzácné může být ve vesmíru naše prostředí a tvorové jako my. Dozvěděli jsme se o vývoji planet, objevili jsme nové světy, napadly nás nové myšlenky a to vše nás naplňuje nadějí na světlou budoucnost.

Originální názevThe Inner Planets: Mercury & Venus
Stopáž44 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument