Pětkrát dál od Slunce než Země se nachází zmenšená obdoba sluneční soustavy. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Jupiter Pětkrát dál od Slunce než Země je zmenšená obdoba sluneční soustavy, která se skládá z více než šedesáti měsíců, obíhajících okolo ohromné plynné planety. Její planoucí barvy a tajemné horké skvrny mají sice svou krásu, ale jsou to projevy ohromných bouří a tryskového proudění. Může být Jupiter hvězdou, která dovedla tři krále do Betléma? A může jeden z jejích měsíců skrývat pod ledem život? A je možné, že naše planeta vděčí tomuto obrovskému kosmickému magnetu za své přežití?

Vzdálený a tajemný obr

Trajektorie Jupiteru Jupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 750 až 800 milionů kilometrů. Je to obrovská koule plná tajemství. Na pohled vypadá jako výtvor malíře, ale je skutečná. Na Jupiteru vládne nejdivočejší počasí ve sluneční soustavě. Atmosféra Jupiteru obsahuje 82 % vodíku a 17 % hélia. Jsou to dva nejlehčí a nejčastěji se vyskytující prvky ve vesmíru. Toto těleso má 11krát větší průměr než Země. Do Jupiteru by se vešlo tisíc zeměkoulí.

Jupiter je král sluneční soustavy. Pokud vezmeme hmotu všech planet dohromady, připadá na něj sedmdesát procent a na všechny zbývající jen třicet. Jupiter je tak největší planeta sluneční soustavy. Na noční obloze je po Měsíci a Venuši třetím nejjasnějším objektem. Rotuje okolo své osy velmi rychle. Jeden den je tam dlouhý jen necelých 10 hodin, ale planetě trvá téměř 12 let, než oběhne Slunce. 70 kilový člověk by na Jupiteru vážil 160 kilogramů. Jsou tam bouřkové oblaky tvořené ze čpavku, síry a vody.

Průzkum Jupiteru za účasti lidské posádky je proto nemožný. Je to nepřátelské místo s extrémními teplotními rozdíly. Elektromagnetické záření Jupiteru je tak silné, že by návštěvníka okamžitě zabilo. Potřebovali bychom těžkou olověnou ochranu, takže i jen dopravit člověka na Jupiter by bylo obtížným technickým úkolem. K přistání na Jupiteru nikdy nedojde. Jupiter je plynná planeta, takže tam není pevný povrch, na kterém lze přistát a chodit. Jen byste sestupovali oblaky a nakonec by vás rozdrtil tlak jeho atmosféry. Je to tedy nemožné. Ale co kdybychom tam přece jen mohli?

Doktor Andrew Ingersoll je specialista na tuto planetu a posledních deset let vyvíjí NASA velmi odolné balóny pro vynášení automatických sond. Na výlet na Jupiter byste ale potřebovali speciální balón, protože atmosféra Jupiteru je z vodíku, který je nejlehčím plynem. Héliový balón by se v něm tedy nemohl vznášet. Jediné, co ve studené atmosféře vodíku stoupá vzhůru, je teplý vodík. Takže potřebujete balón na horký vodík. A jak víme, zahřívání vodíku je hazardní podnik.

Dopad neznámého tělesa na Jupiter roku 2009 Jak se zrodil Jupiter, tato velkolepá a kolosální planeta, je dodnes hádankou. Vznik Jupiteru je největší záhada této planety. Někteří vědci se domnívají, že Jupiter je neúspěšnou hvězdou. Stejně jako Slunce měl to správné složení – vodík a hélium. Ale neměl dostatečnou hmotnost, která by uvnitř vytvořila tlak a teplotu k zážehu termojaderné reakce. Proto se stal jen planetou. Podle této teorie byl v galaxii oblak hmoty, který měl stejné složení jako Slunce. Ten se vlivem gravitace začal smršťovat. Z většiny materiálu vzniklo Slunce. Ze zbytku Jupiter a potom několik drobných pozůstatků, jako například Země. Rotující plynná koule přitahovala další materiál a postupem času stále rostla. Podobně jako ústřice přidává vrstvy perleti okolo zrnka písku, až vytvoří perlu. Plynné i pevné částice, které nebyly využity pro tvorbu Jupiteru, byly odmrštěny zpět do vesmíru.

Ochránce sluneční soustavy

Jupiter je jako kamarád, který vás chrání před hochy, kteří si na vás chtějí vylít zlost. Chytá tělesa z vesmíru a vrací je zpět. Brání jim v letu do vnitřní části sluneční soustavy, kde jsou Země, Mars, Venuše a Merkur. Jupiter vyklidil prostor od trosek, část z nich vymrštil pryč a jiné poslal do Slunce, kde byly zničeny. Díky němu mohou ostatní planety v poklidu existovat. Tento fenomén je tak dominantní, že mu možná Země dluží díky za svoji existenci. Ovlivňuje dráhy komet, meteoroidů a planetek, takže za tu dobu, co je tam, kde je, je možné říci, že chrání osudy vnitřní sluneční soustavy. Přítomnost Jupiteru je možná hlavní důvod, proč máme obyvatelnou planetu, která není bombardovaná kometami.

Kometa Shoemaker – Levy 9 blížící se k Jupiteru V červenci 1994 došlo k události, která je skvělou ukázkou síly Jupiteru. Z vesmírného prostoru se k němu přiblížila kometa s označením Shoemaker – Levy 9. Když se dostala do jeho gravitačního pole, nebylo cesty zpět. Tvrdá střela mířila přímo ke střetu s obrovskou plynnou koulí. Gravitační síla Jupiteru je tak velká, že ještě před samotnou srážkou rozdrtila jádro komety na malé kousky, které postupně vletěly do jeho atmosféry rychlostí 69 kilometrů za sekundu. Zásahy vytvořily „řetězec perel“, jak to astronomové poeticky nazvali. Když letí projektil nadzvukovou rychlostí, vznikne rázová vlna. Na místě, kam dopadl, vidíte oblaky plynů, jak vylétávají do prostoru. Jedna takováto ohnivá koule, vytvořená kolizí s atmosférou Jupiteru, vytryskla téměř 3000 km do vesmíru. Kdyby byla v dráze komety Země, následky střetu by byly katastrofální. Došlo by k podobné události, která způsobila vyhynutí dinosaurů. Energie, která se uvolnila při dopadu těchto částí komety, byla 10krát až 20krát větší, než mají všechny bomby na Zemi. Pokud by tam nebyl Jupiter, tak by ta kometa mířila do vnitřní sluneční soustavy. Možná by narazila do Země. A dovedeme si představit, jaké by to mělo následky.

Vědci se domnívají, že nálety komet na Jupiter jsou až osmtisíckrát častější, než proti Zemi. Jupiter s tělesy z vesmíru zachází nejrůznějšími způsoby. Není v tom nějaký systém. Když se k němu kometa přiblíží, nejčastěji ji přitáhne, rozdrtí a pohltí, ale pokud ji jen odkloní, může to být do Slunce, ven ze sluneční soustavy, ale i směrem k Zemi. Planeta díky své velikosti ovlivní spoustu kosmických těles, která ji míjejí. Jelikož je Jupiter nejmohutnější objekt sluneční soustavy, má i největší gravitaci. Takže dráha těles, která letí okolo, se zakřiví a jejich pohyb se zrychlí. Někdy mohou být vymrštěna ven do kosmického prostoru.

Žádný hráč frisbee se nevyrovná Jupiteru v jeho schopnosti odmrštit trosky. Dokáže je tak urychlit, že je odmršťuje rychlostí 48 kilometrů za sekundu.

Mytický Jupiter

Velká rudá skvrna Jupiterovy záhady je těžké pochopit. Uchvacují lidstvo už po tisíciletí. Lidé si už dávno všimli, že se mezi hvězdami pohybuje. Z úcty mu dali jméno nejvyššího boha v římské mytologii. Je možné, že se o Jupiteru zmiňuje i Bible. Říká se, že je to Betlémská hvězda. Samozřejmě nevíme, jestli je to pravda. A nevíme ani, jestli tou hvězdou mysleli jen jedno těleso nebo dokonce seskupení dvou či více těles. To nevíme. Astronomové takovému seskupení říkají konjunkce. Podle výpočtů se sedm let před naším letopočtem Jupiter a Saturn jevily jako jedna velká hvězda. Byly vidět na východní obloze. Galileo Galilei, otec moderní astronomie, byl první, kdo písemně zaznamenal své pozorování této planety. V roce 1610, jen 18 měsíců po vynálezu dalekohledu, jej použil k pozorování Jupiteru. V roce 1665 byl objeven Jupiterův nejúžasnější znak – jeho Velká rudá skvrna.

Je to oko obrovské bouře – takové, jakou na Zemi nenajdeme. Tato zuří už téměř 400 let. Taková porucha počasí je snem každého meteorologa. Velká rudá skvrna je skutečně obrovská. Mohli byste vzít Zemi a stejně by jí nezakryla. Je to největší bouře ve sluneční soustavě. Její ovál má rozměry až 40 000 kilometrů na 14 000 kilometrů. Na okrajích tam vane velice silný vítr, ale uprostřed je klid. Není to jako hurikán, který má oko a velmi rychlé proudy v centru. Rudá skvrna je uprostřed klidná. Kdybyste tam letěli balónem, mohl by to být i příjemný let. Museli byste se ovšem vyhnout bouřkám a turbulencím. I když byste letěli velmi rychle, vypadalo by to klidně. Rychle – to znamená 560 km v hodině. Nejrychlejší vítr, který byl kdy zaznamenán na Zemi, měl rychlost 370 km v hodině. Ale je to bouře v tom našem slova smyslu? Je to obrovský shluk oblaků, jsou tam blesky. Můžeme si jen představovat, jaké jsou tam srážky – protože tam kondenzují různé plyny. Známá Velká rudá skvrna je systém vysokého tlaku, kterému jedna otáčka kolem osy trvá deset dnů. Říkáme tomu anticyklona. Anti – protože se otáčí opačným směrem, než normální hurikán.

Velká rudá skvrna A to není jediná záhada. Hurikány, jak je známe, potřebují ke svému vzniku teplou vodu. Ale pod rudou skvrnou není žádná voda! Tento nekonečný systém čerpá energii z něčeho jiného. Ale z čeho? Velká rudá skvrna je něco jako neutichající hurikán. Je to ohromná bouře, ve které zuří vítr a šlehají blesky. Lovcům bouřek by se to líbilo. Doktor Tim Dowling z Louisvillské univerzity patří mezi ně: „Představte si rudou skvrnu jako obrovský vír čočkovitého nebo vejčitého tvaru, který stlačuje atmosféru do teplejšího nitra, kde panuje relativní klid. Kdybyste se však octli na jejím okraji, dostali byste se do nejhorší bouřky, jaké na Jupiteru zuří. Skvrna nemá tzv. oko jako hurikán a nečerpá energii z vody. Není tam vůbec oceán, nad kterým by se utvořila. Co jí tedy pohání? Podle mého názoru je to taková minisopka na Jupiteru. Je to vlastně atmosférický vulkán.“

Bouřlivá planeta

Doktor Baines si myslí, že jak teplé plyny stoupají z hloubky horkého nitra planety a snaží se uniknout, vytvářejí vír. Asi tudy uniká energie z nitra. Věda však zatím tuto otázku, a mnoho dalších, nedokáže s jistotou zodpovědět. Současné teorie neumí vysvětlit, proč je ta skvrna tak pravidelná a proč zůstává na jednom místě. A když vědci něco málo zjistili, záhada se jen prohloubila. Je to ještě zamotanější. Místo, aby se vše točilo okolo této skvrny, vidíme tam turbulence. Jsou tam i menší struktury, které vznikají a zanikají, ale ta skvrna stále existuje. A bouřky na Jupiteru se neomezují jen na rudou skvrnu.

Vrstvy oblaků plují nad planetou a celou jí zakrývají. Kdybyste se dostali do atmosféry Jupiteru, slyšeli byste velmi silné hromobití. Hromy se na Jupiteru šíří čtyřikrát rychleji, než na Zemi. Je to téměř 5000 kilometrů v hodině. Déšť čpavku, metanu a kapiček dalších plynů padá na Jupiteru dvakrát rychleji, než známe z pozemské zkušenosti. Kumuly jsou na Jupiteru více než čtyřikrát vyšší – sahají do výšky 48 kilometrů, zatímco na Zemi jen do výšky 12 kilometrů. V rudé skvrně by nešlo přežít, protože by vás šlehal vítr o rychlosti téměř 600 km v hodině. Pro srovnání – hurikán Vilma v roce 2005, ve kterém byl zaznamenán nejsilnější poryv větru, vanul nad poloostrovem Yucatán rychlostí 370 kilometrů v hodině. Ale naše počasí je ve srovnání s Jupiterem daleko klidnější. Na Jupiteru je to jedna velká bouře nepřetržitě působící jen s mírně kolísající intenzitou. Bouře je tam vlastně přirozený stav.

Trysková proudění na Jupiteru Na Jupiteru se vyskytuje i další pozoruhodný úkaz – trysková proudění, která obíhají celou planetu. Astrofyzikové začínají teprve teď rozumět, co je jejich podstatou a jak vznikla. Je tam silné východní tryskové proudění. Plyny se v něm pohybují rychlostí více než jednoho a půl fotbalového hřiště za sekundu. Trysková proudění vytvářejí asi třicítku pásů nebo zón různých šířek, které dávají Jupiteru jeho charakteristický vzhled. Pohybují se střídavě opačným směrem – některá na východ, jiná na západ. U pólů jsou mnohem menší, než ty na rovníku. V porovnání se Zemí jsou to ale i tam neuvěřitelně silné větrné proudy, které se pohybují atmosférou sem a tam. Má na ně silný vliv rotace planety. Rozdílný smysl té rotace v sousedících pruzích a pásech způsobuje, že tam není jen jeden proud, ale mnoho proudů, které se pohybují vzájemně opačnými směry. Takže nakonec to, co tam vzniká, je velmi přehnaná varianta počasí na Zemi. Tyto úžasné víry se tvoří v povrchových oblacích, kde se zóny překrývají. Vědci jsou přesvědčeni, že energie, která pohání tyto pásy, pochází z tepla z nitra planety.

Je to něco, co vídáme každý den. Když vaříte vodu na sporáku, začne bublat a bubliny stoupají k hladině. To samé se děje na Jupiteru – uvnitř jsou horké plyny a kapaliny, které vynášejí teplo k povrchu. Jsou to základní fyzikální otázky, které musíme zodpovědět. Země má jedno hlavní tryskové proudění. Pohybuje se směrem na východ. Jedno slabší se pohybuje směrem na západ. Vynásobte jejich rychlost nejméně třikrát a dostanete trysková proudění na Jupiteru. Jsou naprosto jiná, než na Zemi, ale vlastně ne! To, co známe na Zemi, by akorát na Jupiteru bylo zcela zanedbatelné.

Jupiterovy měsíce

Měsíce Io, Europa, Ganymede a Callisto Záhady Jupiteru nejsou omezeny jen na samotnou planetu. Kolem ní krouží mnoho tajemných těles. Jupiter má několik desítek měsíců, které vidíme, a také několik, které ani naší nejlepší současnou technikou vidět nemůžeme. Není pochyb, že v příštích letech objevíme další. Některé měsíce jsou velké jako planety. Jupiter je tedy středem takové malé sluneční soustavy. Díky svému ohromně silnému gravitačnímu poli přitáhl mnoho planetek. Jejich obíhání kolem něj má svůj řád, ale jsou tam i bludné měsíce pohybující se po neuzavřených drahách. Je to synchronizovaný chaos. Představte si běžce, kteří jsou ve svých drahách. Každý zůstane ve své a nesrazí se. Tak to funguje.

Každý měsíc nás něčím dokáže překvapit. Čtyři největší měsíce Jupiteru odhalil už Galilei. Jsou pojmenovány podle některých Jupiterových milenek. První důležitý měsíc je Io. Je vulkanicky velmi aktivní. Je na něm řada neustále aktivních sopek. Vybuchují a vyvrhují magma do vesmíru do vzdálenosti více než 300 kilometrů. Měsíc je protkán stovkami sopek. Základna některých je velká jako plocha Anglie. Ganymed je největší měsíc celé sluneční soustavy. Je dvakrát větší než náš Měsíc. Kalisto má nejvíce kráterů. Během své existence zažila intenzivní bombardování. Pak je tu Europa. Je to ledová královna ohnivého krále. Její povrch vypadá tak trochu jako popraskané vejce. Na povrchu byla asi po jistou dobu voda, která zmrzla a popraskala působením slapových sil.

Jupiterovy Měsíce Europa nám připadá jak svět ze science fiction – hladká na některých místech a hornatá na jiných. Ale je docela podobná ledovému království na Zemi. V Antarktidě je jezero Vostok a vědci se domnívají, že je analogií toho, co vidíme na Europě. V Antarktidě je velmi silný příkrov ledu a pod ním je voda. Myslíme si, že je to velmi podobné poměrům, které panují na Europě. Když proniknete tou vrstvou ledu nad jezerem Vostok, tak tam najdete kapalnou vodu. A my jsme přesvědčeni, že tam ta voda je už miliony let. Během posledních výzkumů se zjistilo, že i pod antarktickým ledem je život. Mohl by být tedy i na Europě? Jupiterův měsíc Europa je plný tajemství. Pod vrstvou ledu možná skrývá i termální prameny. Je tam nesmírně velký oceán, větší než Tichý oceán, který tam jen tak čeká.

Živá Europa?

Robot Depth-X Přítomnost vody je pro nás důležitá z jednoho důvodu – možná nejsme ve vesmíru sami. Proto vědci už plánují výlet k tomuto nadějnému vesmírnému tělesu. Pracují ve venkovní laboratoři v Austinu v Texasu a všechny své naděje vkládají do jednoho robotu. Je navržen k průzkumu zcela neznámé oblasti, k hledání živých mikroorganismů. Automatická hlubinná ponorka nese označení Depth-X. Jejím zkušebním terénem je nyní zaplavený lom. Ale chystá se pro ni zářná budoucnost. Vypustíme jí v roce 2016. Na Europě bude v roce 2018 a v roce 2019 budeme vědět, jestli tam je život. To je plán. Depth-X je nápad inženýra Billa Stonea. Se svými spolupracovníky strávil šest let vývojem a výrobou prototypu. Je to odvážný projekt. Robot by se měl vydat do vesmíru, přistát na Europě, provrtat se kilometry ledu a ponořit se do tamního oceánu. Abychom toho dosáhli, musíme ponorku dostat nejprve na oběžnou dráhu Europy. Pak musí nějak přistát na ledu. Poté se musí provrtat vrstvou ledu zhruba 3 až 5 kilometrů mocnou, a teprve pak započne třetí fáze. Potřebujeme zařízení ve tvaru torpéda, pravděpodobně s nukleárním pohonem, které propluje tisíce kilometrů hlubinami oceánu Europy. Ale je to vůbec uskutečnitelné? Experti si myslí, že ano. NASA poskytla na výzkum už i grant. Je to investice do hledání života mimo naši planetu.

Riftie hlubinná (Riftia pachyptila) Pokud existují na Europě nějaké organismy, mohou chodit, mluvit, létat? Byly by to asi viry – v lepším případě bakterie. Předpokládáme primitivní formy života, ale asi by byly podobné těm, které známe tady na Zemi. Vědce povzbuzují objevy zvláštních forem života, které se nacházejí na těch nejdrsnějších místech na Zemi. Červ zvaný Riftie hlubinná přežívá a prospívá v naprosté tmě. Extrémní tlak pro ni také není problém. Tito červi byli objeveni v roce 1977 v oceánském riftu v hloubce několika kilometrů poblíž Galapág. Žijí pod vodou, v blízkosti horkých termálních pramenů. Předpokládá se, že ty samé podmínky – tma, vysoký tlak a hydrotermální prameny, jsou i na Europě. Mohou tam být hydrotermální prameny, které z hloubek v blízkosti jádra vynášejí teplo a živiny. Stejně jako tomu bylo v počátcích Země. A pokud tam nebudou tito červi, může tam být něco jiného. Mikroskopické formy života byly na Zemi počátkem všeho. Podobný život by mohl být i na Europě, protože voda je pro jeho vývoj klíčová.

Měsíc Europa Hledání života zasvětil Bill Stone svůj život. Jeho ponorka možná zodpoví otázky, které trápí všechny, kdo touží po poznání. Podaří se nám sestrojit robot, který bude hledat známky života a sám pak odebere vzorky? Stoneův výzkum je stále jen na počátku. I když je to velmi vyspělé dítě, zároveň je to technická hračka, kterou ještě nikdo nevytvořil a nevyzkoušel. Ale v případě úspěchu nám může ukázat, jak vypadá jiný svět. Náš první kontakt s mimozemským životem se tedy možná odehraje na Jupiterově měsíci Europa. Robot Depth-X, nebo spíše hydrorobot, je navržen tak, aby se pohyboval, myslel a zkoumal bez pomoci člověka. To vše bude robot dělat zcela sám. My ho budeme jen navádět. To je velký pokrok v robotice. Je to reálný „Hal“ a hvězda nové „Kosmické odyssey“. Doslova zmáčkneme knoflík a necháme jej ponořit se a znovu ho neuvidíme, dokud nám neřekne, co tam dole je.

Neviditelná síla Jupiteru

Magnetosféra Jupiteru (foto: Volcanopele, wikimedia.org) Žádný z impozantních znaků Jupiteru není tak zajímavý, jako ten, co nevidíme. Je daleko větší, než rudá skvrna, dynamičtější, než jeho tryskové proudy a vražednější, než cokoli, co člověk zná. Pomineme-li Slunce, panuje zde nejsilnější radiační prostředí ve sluneční soustavě. Magnetické pole Jupiteru je největší objekt sluneční soustavy. Je to bublina 720 milionů kilometrů dlouhá, vytvářená geomagnetickým polem – magnetosféra Jupiteru. Slunce vysílá sluneční vítr, který je tvořen nabitými částicemi – protony a elektrony. Tyto částice letí rychlostí 1,6 milionu kilometrů v hodině. Magnetosféra velkou část nabitých částic odrazí do vesmíru a malou část zachytí a stočí k planetárním pólům. Žádné slovo nemůže vyjádřit ohromující rozměry tohoto jevu. Magnetosféra Jupiteru je největší útvar ve sluneční soustavě. Je daleko větší než Slunce. Tento fenomén lze nejlépe ilustrovat porovnáním. Kdyby byl viditelný na noční obloze, byl by mnohem, mnohem větší než Měsíc. Je to obrovské. I když je to pětkrát dál od Země než Slunce, stále ještě by to na noční obloze bylo ohromné. A kdyby to bylo vidět, mělo by to tvar, který známe jako větrný rukáv. Zaoblená část směřuje na jednu stranu planety a vlající chvost opačným směrem. Větrný rukáv dosahuje k oběžné dráze Saturnu.

Polární záře Jupiter produkuje elektrický proud o intenzitě 10 milionů ampérů. Největší planeta soustavy vede elektrický proud svým vnitřkem i látkou ve svém okolí. Tato vodivost vytváří fenomén, který lze vidět, když zachycené nabité částice interagují s atmosférou. Kolem pólů Jupiteru se tvoří polární záře, protože zachycené nabité částice narážejí do vrchní atmosféry. Stejně tomu je i u Země. Polární záře Jupiteru je 1000krát silnější než naše polární záře. Mívá až 2000 kilometrů v průměru. Kdybychom mohli stát pod ní, zakryla by celou oblohu. Magnetické pole Jupiteru je tak ohromné, že hučí. Gigant sluneční soustavy nám má co říct a my jej slyšíme a pozorně mu nasloucháme. Posloucháme lví řev. Také můžeme slyšet pískání, šumění a klesavé pískání. To vše je výsledek toho, co se děje v magnetosféře Jupiteru.

Kdybyste jeli po prázdné silnici v poušti, vaše rádio by na středních vlnách mohlo zachytit tyto zvuky. Může to trvat několik sekund nebo i minut. Každou hodinu nebo dvě se to opakuje. Většina toho zní jako ruchy, ale čas od času to vytvoří klesající nebo stoupající tón. Někteří posluchači to popsali jako zvuk datla nebo vln na pláži. Ty zvuky jsou zvláštní a někdy rušivé. Jupiter takto „promlouvá“ k vědcům od roku 1955, kdy byl náhodně objeven rádiový šum. Ale proč planeta promlouvá, byla záhada, dokud v roce 1979 neproletěla v blízkosti Jupiteru sonda Voyager 2. Nikdo dlouho nechápal, jak tyto signály vznikají. Co se tam děje, že to vydává takové zvuky? Ukázalo se, že tento šum vytváří ionizovaný plyn vedoucí elektrický proud miliónu ampérů mezi Jupiterem a měsícem Io. Je to jedno z mála tajemství, které nám Jupiter milostivě odhalil. Dalo nám to odpověď na nějaké otázky, ale vyvstaly hned další. Tak by tomu koneckonců mělo být. Pokud byste neměli otázky, tak by to byla nuda. A že planeta a vesmír nedávají odpovědi snadno, je součást této hry.

Jupiter vědce stále ohromuje. Jedno překvapení přišlo v roce 1979, kdy vědci zjistili, že Jupiter má prstenec. Není sice tak výrazný, jako u Saturnu, ale zase nás tak trochu tahal za nos. Všechny velké planety mají prstence. Jsou to pravděpodobně zbytky z doby, kdy se planeta tvořila. Z plynů, které tam byly, vznikly měsíce a prstenec je možná bývalý měsíc. Takže prstenec je tvořen částicemi z měsíce. Je to vlastně prach. A jak přilétá nový materiál, prstenec roste. Existuje ještě jeden rys této planety, který zůstává naprostou záhadou. Proč se tam vytvářejí bouřkové skvrny? Je tam třeba tato tmavá skvrna, která byla poprvé spatřena v roce 1997. Zdálo se, že je to obrovský oblak dvojnásobku velikosti Země, který se vznáší nad severním pólem Jupiteru. Ale takovýchto skvrn je tam víc. Jsou to malé sestry Velké rudé skvrny, které vznikají a zanikají. Byly tam skvrny, které byly poloviční nebo třetinové a byly na podobných místech jižní polokoule. Ty tam byly od třicátých let. Amatérští astronomové je viděli. Zůstaly tam do devadesátých let, pak se dvě spojily a nakonec je tam jen jedna skvrna. A stále se mění. Před několika měsíci zrudla. Teď jí říkáme Malá rudá skvrna. Ale proč změnila barvu? To nikdo neví. Je v tom chemie nebo nějaké dynamické vztahy?

Jupiter je nepřátelská a divoká planeta. Jeho těleso tvořené plyny a ničivé bouře v atmosféře z něj dělají nejzvláštnější prostředí ve sluneční soustavě. Ale i když je od nás vzdálen víc než půl miliardy kilometrů, má možná se Zemí více společného, než jsme se domnívali. Mnohé, co se děje na Zemi, je na Jupiteru větší. Země není ostrov a to znamená, že vysvětlení toho, co se děje tady, můžeme najít i tam.

Originální názevJupiter: The Giant Planet
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument