Připravili L. Rakušanová a J. Krejčík ml.
  • Vyrobeno 2002
  • Země původuČesko
    • Premiéra
    • Skryté titulky
    • Formát 4:3

Vrušené debaty o tom, kolik procent HDP půjde na vědu a výzkum, se odehrávají každoročně a vzhledem k desítkám miliard, mizejících v černých děrách sanace těžkého průmyslu nebo bankovního sektoru, působí naprosto absurdně. Vyjádřeno v penězích, zůstává vládní podpora vědy a výzkumu v ČR hluboko pod jedním procentem HDP a spory se tedy vedou o hodnotách za desetinnou čárkou: jako by pro budoucnost země byly pořád ještě rozhodující tuny surové oceli, vyrobené na obyvatele.

Finanční prostředky, vynakládané na vědu, mají ovšem všude na světě jedno společné: nikdy jich není a nebude dost. Spíš než srovnávat, kolik státy na rozvoj vědních oborů dávají, je tedy třeba se ptát, co za to dostávají. To se dá měřit například počtem patentů nebo Nobelových cen, - a v tomto ohledu je na tom ČR, - i ve srovnání s postkomunistickou střední Evropou- spíš hůř než líp.

Čím to je, to se snaží vystopovat dokumentární film "Cesta k průměrnosti": Proč se výsledky vědeckého výzkumu tak obtížně uplatňují v praxi? Proč nejsou zdejší univerzity zároveň centry vědeckého bádání, aby se na něm mohly zcela samozřejmě podílet generace studentů? Proč se ústavy Akademie věd, zvláště v humanitních oborech, uzavírají a starají spíš samy o sebe než o společnost? Proč se nedaří získávat finanční prostředky na vědu ze soukromé sféry? Nevede současný grantový systém spíš k atomizaci bádání než k podpoře týmové práce?

Především ale: proč není česká věda organizována tak, aby byla výjimečným talentům schopna vytvořit výjimečné podmínky a nenutila je k odchodu ze země?

Bohatství jednotlivých států se přece už dávno nepočítá v nalezištích drahých kovů nebo cenných surovin. Je především v lidském kapitálu.Víc peněz na vědu tady nápravu očividně nezjedná.

Napište nám