Rozhovor s režisérem Zdeňkem Zelenkou

Ve Vaší filmografii lze nalézt zpracování látek nejrůznějších žánrů – od psychologicky náročných příběhů Návštěva staré dámy, přes komedie Ideální manžel, Dekameron, Paní Piperová zasahuje, pohádky Nesmrtelná teta, RumplCimprCampr až po detektivní filmy Polední žár, Velký případ či dokonce muzikál Rebelové, ke kterému jste psal scénář. Je něco, co tyto žánrově rozdílné práce spojuje?

U žádných z těchto filmů jsem nechtěl, aby vyprávění bylo mozaikovité. To byla etapa, kterou jsem si prošel ještě na škole, tehdy jsem se domníval, že něco takového, jako je příběh, znásilňuje realitu a brání autorovi vyprávět o skutečnosti pravdivě. Myslím si, že touhle etapou chaosu a nesoustředěnosti ve vyprávění si projde většina tvůrců, ale v určitém věku a po určitých zkušenostech s diváky jsem rád přistoupil na teorii starších kolegů, že nejtěžším je odvyprávět srozumitelně, sugestivně a emotivně silný příběh. Takže jestli tyto tituly něco spojuje, tak je to právě má touha odvyprávět story, která má v rámci zvoleného žánru začátek, střed, konec, myšlenku a absenci nudy.

Manželka Ronalda Sheldona je jedním z mála titulů, ke kterým jste si nepsal scénář. Co Vás vlastně vede k tomu, že se tak často věnujete i literární přípravě Vašich projektů?

Tím asi nejdůležitějším důvodem je fakt, že mě psaní baví. Přesto jsem ale poměrně často zpracoval i scénáře, které napsal někdo jiný, v poslední době zejména scénáře dramatika Jiřího Hubače. Když vybírám z cizích scénářů, tak se vždy snažím, aby ten scénář odpovídal nejen mé představě o stavbě příběhu, ale aby mi byl aspoň trochu blízký i svou životní filosofií. Já bych asi těžko mohl dělat běžný kriminální film anebo thriller, zrovna tak je mi vzdálené sci-fi či filmy, které jsou psychologicky tak vyšinuté a kostrbatě vystavěné, že té stavbě a sdělení nemůže snad rozumět ani sám autor. Já se vždycky snažím vycházet z teorie, že když něco vím, pokusím se to říct jasně, stručně a pokud možno i zábavně. A mohou to být i takové psychologické rošády, jakými byl třeba Sartrův Kean či Cocteauův Dvojhlavý orel, které jsem natočil před lety. Vůbec se nebráním cizím scénářům, ale snad každý režisér vám potvrdí, že bez souznění s cizím textem prostě nejde seriózně pracovat a už vůbec nelze očekávat úspěch. I když ten se někdy překvapivě dostaví nezávisle na všech teoriích…

Manželka Ronalda Sheldona je Vaším již druhým detektivním filmem (prvním byl Polední žár s Jaromírem Hanzlíkem), který jste natočil podle Patricka Quentina. Je Vám snad tento autor něčím výjimečně blízký?

První scénář mi nabídl Jiří Hubač, druhý Ivan Hejna a musím přiznat, že jsem je oba po prvním přečtení okamžitě přijal. Quentinovy příběhy totiž nejsou pouze detektivkami, ve kterých jde jen o to vypátrat vraha, ale jsou to spíše psychologicky přesně propracované romány, ve kterých je sice vražda, ale ta slouží hlavně k tomu, abychom v důmyslně vystavěném příběhu postupně odkrývali i ta nejutajovanější zákoutí lidské duše. Jsou to tedy takové studie charakterů. A musím říct, že to je vždy lákavý úkol nejen pro režiséra, ale zejména pro herce.

Role v Manželce Ronalda Sheldona jste opět obsadil naší hereckou špičkou. Několikrát jste říkal, že rád píšete na herce, ovšem tentokráte Vám byl scénář nabídnut…

Obsazení mi bylo jasné takřka ihned, po prvním přečtení. Od samého začátku jsem věděl, že takto psychologicky náročné role musejí být obsazeny skutečně výbornými herci, nedovedu si představit, že bych při obsazování šel takříkajíc proti proudu, že bych třeba hledal mezi neherci anebo mezi herci málo zkušenými. To snad jindy, u jiných a jinak vystavěných příběhů, ale třeba v roli otce jsem si opravdu nedovedl představit nikoho jiného než Viktora Preisse. Potřeboval jsem totiž herce, který mimo jiné dovede přesvědčivě odehrát celou škálu psychologických poloh, od potlačované emoce až po silnou expresi. Zrovna tak bylo pro mne potěšením pracovat se Simonou Stašovou na roli až fanatické obdivovatelky, která je ve své zaslepenosti schopna i činu nejodpornějšího…

Ve Vaší tvorbě se velmi často objevují adaptace románů, divadelních her či povídek. Neláká Vás autorský film?

Mě vůbec láká film. Na FAMU a později na Barrandov jsem šel proto, abych točil filmy. Pár jsem jich napsal a natočil (např. Čarovné dědictví, Nesmrtelná teta), k několika jsem psal scénáře (Requiem pro panenku, Válka barev, Rebelové), ale po propuštění z Barrandova jsem zakotvil v televizi, protože jsem měl možnost zpracovat autory, se kterými bych se v kinematografii jen s obtížemi mohl sejít – Dürrenmatt, Cocteau, Sartre, Boccaccio, Twain, Lewis, Werich, Wilde, Feydeyau a mnoho dalších. Vždycky jsem si říkal – udělám ještě třeba toho Doyleho a pak se už konečně dám do filmu. A pak přišel kupříkladu Sartre a já film zase odložil, a tak to vlastně dělám deset let. A nejhorší je, že všechno v té naší branži je běh na dlouhou trať, takže já teď mám program na dva roky a k filmu se tedy mohu v nejlepším případě dostat až někdy v roce 2004. Doufám jen, že do té doby zase nepotkám třeba nějakého Dürrenmatta…

Rozhovory