Rozhovor s Jakubem Vágnerem

Jakub Vágner patří k nejznámějším světovým rybářům, přesto dál zůstává především tím skromným klukem, který si nadšeně plní svoje sny. Setkali jsme se na konci září, jen pár dní před jeho další expedicí do Mongolska. Povídali jsme si o rybách, přírodě i důsledcích popularity.

Jakube, za pár dní odlétáte chytat ryby do Mongolska. Na kterého „drobečka“ máte políčeno tentokrát?

Klikněte pro větší obrázek Naším cílem je tajmen. Gigantický pstruh a největší lososovitá ryba na světě, která může podle legend dosáhnout délky až dvou metrů. My ale budeme rádi, pokud narazíme na rybu dlouhou metr třicet nebo metr čtyřicet. Už to bude obrovský úspěch. Mongolsko je v podstatě poslední země světa, kde se tajmen „hojně“ vyskytuje. V Rusku nebo v Číně ho už potkáte jen stěží. A myslím, že to nebude dlouho trvat a ve stejné situaci bude tajmen i v Mongolsku.

Čím je tato ryba kromě své délky výjimečná?

Jde o vrcholného predátora a největší sladkovodní rybu Mongolska. Z archeologických nálezů zároveň víme, že jde o rybu, která stejně jako většina dalších sladkovodních obrů přežila téměř beze změn už z dob dinosaurů.

Jaké podmínky na vás v Mongolsku čekají?

Klikněte pro větší obrázek Každá z mých expedic je něčím výjimečná, složitá a krásná. Výprava za tajmenem bude hodně drsná a asi vůbec nejtěžší z expedic, které jsem kvůli pořadu Rybí legendy podnikl. Obtížné budou především klimatické podmínky – začneme natáčet v mikinách, ale už zhruba za měsíc, při odjezdu, spadne teplota na minus třicet stupňů. Budeme se pohybovat u spodního toku řeky Selenge a každý den pěšky ujdeme minimálně třicet kilometrů. Možných nebezpečí je tam spousta – třeba tekuté písky. Navíc budeme v podstatě odkázaní jenom sami na sebe. Celou expedici začínáme v poušti Gobi a chceme navázat kontakt s tamními kočovnými kmeny, abychom mohli sledovat jejich kulturu a zvyky. Oni sami ryby moc nechytají, o to víc je ale sledují. Proto nám můžou dát cenné informace.

Co budete jíst?

Základní suroviny se vezeme s sebou, jinak ale budeme závislí na Mongolech a především jejich kumisu. To znamená, že jedeme vstříc žaludečním problémům (smích). V odlehlých oblastech nás čeká také lov, sběr brouků, červů a kořínků. Mongolové jsou na lovu životně závislí a dokonale tohle řemeslo ovládají.

Berete s sebou střelnou zbraň?

Klikněte pro větší obrázek V žádném případě, nebereme ji nikdy. Střelná zbraň zatěžuje vaši psychiku, a pokud se dostanete do konfliktu, pravděpodobně ji použijete. Třeba v Kongu ji stejně mít ani nemůžete, protože byste se dostal do hodně velkých problémů. A v Amazonii by vás indiáni dostali dřív, než byste stačil vůbec vystřelit. Proto se snažíme s místním obyvatelstvem vycházet v dobrém. Kolikrát se od nich dozvíme důležité věci, které nikde nevyčteme.

Čemu nebo komu se budete muset vyhýbat, abyste se nedostali do zbytečných problémů?

Při poslední cestě do Mongolska nás na tři dny zavřeli v Moskvě. Takže až budu mít toto město za zády, budu klidný.

Samotní Mongolové jsou příjemní a vstřícní lidé, pokud zrovna nekonzumují příliš velké množství alkoholu. Oproti nám jsou totiž výrazně menší, a když se napijí, mají potřebu se nám „vyrovnat“. Jinak je ale Mongolsko bezpečné, a proto si musíte dávat pozor především na to, abyste nepřecenil svoje síly a nešel proti přírodě. Třeba zbytečně nebláznit a nestopovat medvěda s prutem v ruce, když o tom nic nevíte. Nebo neběhat po Amazonii s představou, že jste někde na Šumavě.

Co vlastně taková příprava expedice do Mongolska obnáší a kolik zabere času?

Klikněte pro větší obrázek Všechny expedice jsou náročné na přípravu a zaberou měsíce, někdy i roky příprav. Do Mongolska jedeme ve čtyřech a už jenom přeprava potřebného vybavení bude náročná. Jedeme tam s tím, že se něco může stát a nikdo z nás neplánuje přesné datum návratu. Proto nesmíme nic podcenit, abychom možná rizika co nejvíce eliminovali.

Co problémy s úředníky?

Byrokracie a papírování je kapitola sama pro sebe. Musíte se obrnit velkou trpělivostí a připravit si úplatky. Proto se snažíme dodržovat jedno pravidlo – po příletu co nejrychleji zmizet z civilizace. V divočině si totiž dokážeme poradit už sami, zato jednání s úředníky bývá nekonečné utrpení.

Máte nějakou konkrétní historku?

Třeba Kongo. Po příletu do Kinshasy mě kontrolovali dva celníci, kteří byli úplně na mol. Otevřeli můj pas platný do roku 2016 s vízem na dva měsíce a začali nesouhlasně kroutit hlavou. Pak z nich vypadlo, že vízum neplatí, pas je propadlý a že se mám posadit a za hodinu letím zpátky. I když jsem zuřil, stejně jsem nakonec dal do pasu padesát dolarů. Rázem se na mě oba usmívali, řekli, že mám všechno v pořádku, a nechali mě jít.

Kdybyste nebyl duší dobrodruh, asi byste do Mongolska nikdy nejel. A vlastně ani do dalších odlehlých koutů naší planety. Přesto se chci zeptat, jestli máte před touto cestou z něčeho strach?

Strach ne, spíš pocit velké zodpovědnosti. Přeci jenom jedu na druhý konec světa chytit podivnou rybu a všichni čekají, že se to povede. Jenže já nemám jistotu, že tajmena opravdu chytím. Může se stát spousta věcí, a proto si hlavně přeju, aby se všichni vrátili zdraví.

Když už o tom mluvíte – vrátil jste se z některé expedice s „prázdnýma rukama“?

Abych řekl pravdu, ještě nikdy se mi to nestalo. Je to neuvěřitelné, a kdyby mi to někdo řekl před lety, asi bych se mu vysmál. Za takovým úspěchem ale stojí právě pečlivá příprava. Než se kamkoli vydám s celým týmem, jedu tam několikrát sám, abych zmapoval terén.

Počítáte s technickými problémy?

Klikněte pro větší obrázek Na rovinu – úplně se na ně připravit nedá. Natáčíme v extrémních podmínkách a techniku vlastně neustále ohrožuje vlhkost, prach nebo písek. Navíc se pohybujeme na velkém území a veškeré vybavení nosíme v lehkých batozích na zádech. A i když jsou kamery odolné, nevydrží úplně všechno. Například při poslední expedici do Mongolska jsme cestovali na koních, na kterých kluci nikdy nejeli. Bál jsem se, že při se při případném karambolu něco rozbije, a proto jsme část vybavení dali mongolskému průvodci. A nakonec to byl právě on, kdo jako jediný sletěl z koně a rozsekal kameru na maděru. Ale zase je to všechno o dokonalé přípravě – co se rozbije, jen těžko dokážeme nahradit. Co zapomeneme doma, prostě nemáme. I když je pravda, že fungujeme trošku jako komando a každý z nás umí něco. Díky tomu dokážeme skoro všechno vyřešit vlastními silami.

S tajmenem už zkušenosti máte. Vzpomenete si ještě na váš vůbec první souboj?

Na souboji s tajmenem je nejkrásnější právě to, že se pohybujete v nedotčené přírodě. Když máte žízeň, prostě skloníte hlavu a napijete se z řeky. V křišťálově čisté vodě svého soupeře dokonale vidíte a to celý zážitek jenom umocňuje.

Platí, že čím větší ryba, tím větší bojovník?

Klikněte pro větší obrázek Každá z obřích sladkovodních ryb má velkou sílu. Jedna má sílu do tahu, druhá je výborný sprinter, třetí umí neuvěřitelně skákat nad vodní hladinu. A některé mají všechno dohromady. Tajmen k těm největším bojovníkům nepatří, za to je ale neuvěřitelně mazaný. Ve vodních jámách, ve kterých se obvykle zdržuje, žije hned několik tajmenů najednou. Ta největší ryba je králem tůně a je nezvykle obezřetná. Ty další navíc fungují jako ochutnávači, a když se objeví něco, co se jim nezdá, zaútočí jako první. Proto jde především o to, abyste tajmena přechytračil a ten záběr vůbec dostal.

Která ryba vás naposledy přechytračila?

Klikněte pro větší obrázek Byl to právě tajmen. Obecně se říká, že pokud se jednou spletete, znovu zabere až za hodně dlouhou dobu. Výjimka ale potvrzuje pravidlo. Na mé poslední expedici v Mongolsku jsem se plížil po skalním převisu k řece. Pak jsem asi v metrové vodě uviděl do té doby vůbec největšího tajmena. Nahodil jsem a návnada ho doslova trefila do čumáku. Jenže on vůbec nereagoval. Stál jsem tam půl hodiny, škubal s návnadou a pomalu jsem mu ji stavěl na hlavu. Pak konečně přišel záběr. Zasekl jsem a pár vteřin ho měl na prutě, než se zase vyhákl. Tajmen udělal dvoumetrovou otočku a vrátil se na to úplně stejné místo. A znovu se to celé opakovalo. Potřetí jsem ho zasekl dobře a měl ho dva metry od nohou. Když jsem se k němu brodil, vyhákl se a definitivně zmizel. Jako by mi říkal: „Dal jsem ti třikrát šanci a tys ani jednu nevyužil!“

Co všechno rozhoduje o tom, jestli po zaseknutí rybu nakonec vytáhnete?

Těch faktorů je hodně a procentuelně se úspěch vyjadřuje jen těžko. Někdy ztratíte hned několik záběrů za sebou a přemýšlíte, co děláte špatně. Jindy zase pro změnu vytáhnete deset ryb za sebou. Obrovskou roli hraje vedle připravenosti i štěstí.

Při kterém souboji vám bylo zatím nejhůř?

Klikněte pro větší obrázek Jednoznačně při střetu s amazonskou piraibou. Když vám tento gigantický sumec zabere, vypadá to, jako by se háček zasekl do projíždějící lokomotivy. Lovíte ho výbavou, která se běžně používá na mečouny nebo žraloky, a připadáte si jako blázen. Vlasec má tloušťku výpletu z tenisové rakety a naviják se rozhrčí takovou rychlostí, že nestačíte reagovat.

Vaším cílem je zmapovat 24 největších sladkovodních ryb. Kolik jste jich dosud chytil?

Zatím 17 s těmi dalšími to bude hodně složité, protože jde o ryby, které se pohybují na hraně mezi realitou a legendami. Třeba veslonos čínský, vůbec největší sladkovodní ryba na světě, která může vážit až dvě tuny, byla naposledy spatřena v roce 2003 a dnes už je prohlášena za vyhynulou. Je mi jasné, že to číslo naplnit nepůjde a že každý další ulovený druh bude obrovským zázrakem. Když jsem s tímto projektem začínal, odhadoval jsem, že chytím tak deset těchto obrů. Proto je už i ta sedmnáctka neuvěřitelným číslem.

Podle vašich slov hrozí většině těchto obrů vyhynutí. Co se dá reálně dělat pro jejich záchranu?

Klikněte pro větší obrázek Prognózy jsou nemilosrdné – minimálně polovina ryb z tohoto seznamu se nedočká příštího století. A v podstatě všechny jsou v enormním ohrožení. Možným řešením je umělá reprodukce. To je ale velice nákladné a vlastně vůbec nevíme, jestli to jde, protože to zatím nikdo nevyzkoušel. Problém je, že jsou pro nás tyto ryby téměř neznámé. Víme, že existují, jak vypadají, ale to je tak všechno. Jak a kde se rozmnožují, čím přesně se živí a kolik jich ve volné přírodě vlastně zbývá, zůstává i pro ty nejlepší ichtyology záhadou. Většina těchto ryb totiž žije v obrovských kalných vodách a setkat se s nimi je velkou vzácností i pro domorodé lidi.

Co vlastně tyto ryby nejvíce ohrožuje?

Těch důvodů je víc. V některých oblastech k nim patří nadměrný rybolov kořisti těchto ohrožených druhů, kteří se při nedostatku potravy přestanou rozmnožovat. Ale třeba i samotnou obří arapaimu domorodci dřív často harpunovali. Obecně se dá ale říct, že těmto obrům nejvíce škodí rapidní změna jejich přirozeného prostředí.

Na svých cestách se setkáváte s domorodými kmeny. Vědí vůbec, jaké bohatstvím jim plave v řece?

Klikněte pro větší obrázek Třeba o arapaimách koluje spousta legend. V Amazonii věří, že jsou to potomci indiánů. Že v dobách, kdy neměli dostatek potravy, skočil syn jednoho náčelníka do řeky a proměnil se v tuto obří rybu. Jeho milá to odloučení nemohla vydržet, skočila za ním, a tak vlastně vznikla populace arapaimy. To je ale spíše mytologický pohled. Jinak zase záleží na tom kterém místě – někde ryby ignorují, jinde je loví jako zdroj potravy. Nikdy jsem se ale nesetkal třeba s tím, že by pomocí ryb léčili.

Neberou vás domorodci jako vetřelce?

Snažíme se s nimi vycházet co nejlépe. Nemůžeme se chovat jako namyšlení Evropané. Nefunguje to a se zlou bychom se mohli, obzvlášť v afrických zemích, potázat. Je zapotřebí velkého respektu, pokory a trpělivosti. Ti lidé musí vědět, že si jich vážíte a berete vážně jejich rady. Stejně brzy poznají, s jakým úmyslem jste za nimi vlastně přijel. Žijí ve velmi blízkém sepětí s přírodou, a podle mě právě díky tomu dokážou snadno rozpoznat dobro od zla.

Sportovní rybolov je vedle adrenalinové zábavy také velmi zajímavým byznysem. Které země hrají v tomto směru prim?

Klikněte pro větší obrázek Jednoznačně USA. Tam jsou špičkoví rybáři milionáři. Nic si nemusejí nakupovat, protože mají takové množství sponzorů, o kterém si české sportovní hvězdy můžou nechat zdát. Na tamních závodech se zcela běžně soutěží o miliony dolarů a ti, kteří patří k absolutní špičce, se mají opravdu výborně. Je to dáno samozřejmě i velikostí trhu, který je po všech stránkách větší než třeba u nás.

Kolik lidí se věnuje dobrodružnému rybaření?

Po celém světě je nás tak do deseti. Máme mezi sebou hezký vztah, takovou zdravou rivalitu, a všichni jsou to úžasní lidé. Podle mě totiž každý, kdo stráví tolik času v přírodě a na odlehlých místech, velice rychle přijde na to, že sám má centimetr na výšku a že vlastně o vůbec nic nejde.

Vy sám organizujete rybářské expedice pro další dobrodruhy. Pokud s vámi budu chtít jet třeba do Konga, co všechno pro to budu muset udělat?

Klikněte pro větší obrázek Dělám tak dvě tři expedice ročně a vždycky záleží především na osobním kontaktu. S každým zájemcem se musím vždycky setkat, abych zjistil, jestli na to vůbec má. Už několikrát se mi stalo, že jsem dotyčného musel s omluvou odmítnout. Důležitá je především pokora a respekt k místu kam chce jet. Peníze v tomto případě nehrají žádnou roli. Spousta lidí chce zažít dobrodružství, ale když potom tráví dva týdny v divočině, rázem to vidí jinak. Průvodcoval jsem vlivné a významné osobnosti, před kterými se v civilizaci třesou lidé, a bylo úžasné sledovat, jak se polidšťují a alespoň na čas se vracejí jako někdo jiný.

To, že chytím obří rybu, mi ale slíbit nemůžete…

To ne, ale udělám pro to maximum. Buď vám dostanu rybu na prut a pak už to bude jenom na vás, nebo vám budu jenom radit a nechám to všechno na vás. Většina lidí je ale rozumná a dá si říct. Všechno je to o tom, abych dokázal člověka nasměrovat a posunout ho v rámci několika dní tam, kam jsem se sám dostal během mnoha let.

Chytáte ryby doma v Česku?

Úplně nejraději a je jedno kde. Českou vodu mám totiž opravdu moc rád.

Než jste zběhl k vodě, studoval jste konzervatoř a láska k hudbě vám zůstala. Je pro vás v tomto směru řeka a divoká příroda inspirací?

Klikněte pro větší obrázek Úplně takhle se to říct nedá, těch vjemů je ale spousta. Když sedíte na malé loďce uprostřed řeky Kongo, která má běžně šířku čtyř kilometrů, díváte se na tu nekonečnou vodní plochu a odlesk hladiny v západu slunce, máte pocit, který slovy popsat nejde. Právě tehdy si řeknete: „Proto to všechno dělám, proto ta námaha.“ Nebo se probudíte v nitru deštného pralesa, všude kolem vás je magická mlha a na pláži se před vašima očima začnou slétávat tisíce papoušků, kteří z písku vyzobávají minerály. V tu chvíli máte pocit životní nádhery. A pak jste pro změnu v mongolské stepi, kde právě svítá, díváte se z kopců do nekonečna a zase cítíte absolutní štěstí. Opravdu těžko se to popisuje, ale když zavřu oči, všechno to jasně vidím.

Měl jste někdy skutečnou chuť s rybařinou seknout?

Těžké to bylo v době, kdy jsem se začal objevovat v médiích. Tehdy jsem ještě nevěděl, jak moc jsou někteří lidé zlí. Měl jsem pár okamžiků, kdy jsem si říkal: „Proč? Já přece nechytám ryby pro peníze nebo abych někomu něco dokazoval. Mě to přece baví, naplňuje a je to můj život.“ Časem jsem to ale dokázal překlenout.

Dlouhodobě bojujete za záchranu ryb a přírody vůbec. Kterým projektům se momentálně věnujete?

Krátce se ještě vrátím k té popularitě. Pokud ji k něčemu „používám“, tak je to přesně k tomu, abych pomohl. Nebudeme si nic nalhávat – jméno je důležité a umí otevírat dveře, jde jen o to jakým způsobem. Momentálně se vedle sladkovodních gigantů věnuji projektu Návrat přírody do škol. Objíždíme české školy a povídáme si se studenty o přírodě, a jak bychom se k ní měli chovat.

Za co byste chtěl rybám obzvlášť poděkovat?

Za to že jsou, protože mě dělají opravdu šťastným.

Rozhovory s Jakubem Vágnerem