Epizoda 8/23

Calla prý není ničí holka a Troy je vážně křestní jméno. Nakoukněte na komorní koncert britské kapely Her Name is Calla a havajského muzikanta Troy von Balthazara do pražského Klubu 007 Strahov.

Kolik znáte mafiánských filmů, které svůj příběh vyprávějí skrze nejednoznačné symboly a přirovnání? Křtiny ale nejsou výjimečné pouze tím. Hlavní zápletka sice není z nejoriginálnějších: šťastná rodina, kterou dohánějí stíny minulosti jednoho z jejích členů. Nemilosrdné podsvětí, které si po letech vybírá svou daň. Ale Marcin Wrona dokázal tyto floskule odvyprávět tak silně, že doopravdy máte pocit, jako by se totéž mohlo odehrávat o patro níž ve vašem činžáku. Možná tomu pocitu pomáhá i slovanská blízkost, ale i bez ní by si Křtiny ty vavříny z Febiofestu odnesly oprávněně.

Venku je krásně, pupeny pučí, ale filmaři to sveřepě ignorují a natáčejí jedno sociální drama za druhým. Rádi bychom vám doporučili nějakou geniální komedii, ale žádná zrovna není v dohledu. A opomenout debut švédského režiséra Babaka Najafiho by byla taky chyba.
Na patnáctiletého Sebbeho se v podstatě sesype kompletní repertoár strastí, které sužují hrdiny podobných příběhů. Vyrůstá bez otce, ve škole ho šikanují, a tak před tím vším utíká na vrakoviště, kde si z pohozených kusů plechu staví svět, do kterého by se mohl schovat. A ten vyletí do povětří. Mohli byste namítnout, že tato filmová formule už má příliš ojeté gumy, ale seveřané prostě vědí, v jakých odstínech šedi takový příběh plný zmaru vykreslit. A pokud u jiných filmů vyzdvihujeme režiséra nebo herce, tady si veškeré ovace zaslouží kamera Simona Pramstena, který dokáže zaostřit i na to, co se hercům odehrává ve tmě za očima. Sebbe je filmová bomba, kterou nikdo nečekal.

Francouzské elektro už dávnou nepatří k nejmodernějším hudebním trendům, ale když se spojí s chytrým vizuálem, tak dává.

Pořádně velká promítačka namířená na fasádu domu dokáže udělat divy. Videomapping navíc urazil od svého zrodu pořádně dlouhou cestu, a tak se výtvarná disciplína založená na promítání obrazu na nerovný povrch dostala od svěcování paneláků až k promítání na tak absurdní objekty jako jsou květy orchideí nebo ženské nohy. Jak je natom videomapping v česku jsme se vydali zjišťovat od mistrů tohoto oboru u nás, od skupiny Macula.

Screamadelica je album, které za dvacet let nezestárlo ani o kousek. To z něj dělá kult v pravém slova smyslu. Byla to první deska, která propojila bující kytarovou scénu s tou taneční. Spojit acid-house a kytarová sóla bylo něco neslýchaného. Zvlášť v roce 1991. Těžko opakovatelný byl i způsob, jakým tohle album vznikalo.