Poznámky režiséra

Klikněte pro větší obrázek Můj táta byl architekt, celý život věnoval rekonstrukcím památkových měst a mohu říct, že jsem vyrůstal uprostřed architektonických projektů, urbanistická řešení historických měst, bylo to, co okolo mě v dětství často procházelo a také putování těmito městy – Český Krumlov, České Budějovice, Kadaň, jmenuji, aspoň některá… V návaznosti na práci mého táty, jsem sice nevystudoval architekturu, ale po různých zákrutách, natáčím nakonec dokumentární filmy. Hledám samozřejmě paralely mezi prací architekta a režiséra, rekonstrukce měst, domů, životů se do mě zaryly a zarývají často navždy. Povídali jsme si později s tátou mnohokrát o městě, jako o živém nebo – a nejen v dobách komunismu, umrtveném nebo umrtvovaném organismu. Město dýchá, usíná, probouzí se a to ani moc nesouvisí s životním rytmem jeho obyvatel, žije si do značné míry svým životem, který ve svém trvání, souvislostech, daleko překračuje horizont životů našich. Ale s životem obyvatel naopak těsně souvisí jizvy ve městech – staré i ty nově vznikající.

Na téma film a architektura probíhá také moje nekončící diskuze s architektem Emilem Přikrylem. Pokračuji také v domýšlení paralel mezi prací architekta a režií, obojí má více společného, než se na první pohled zdá. Vrátím-li se ale k městům a domům, zajímají mě samozřejmě i stavby nové, i s ohledem na to, jak dotvářejí celek, propojení historie a současnosti, což je myslím klíčové v našem životě, především v obecnější rovině, aniž si to často uvědomujeme. Totéž mě zajímá i v menším měřítku, v rámci jedné stavby. S architektem Emilem Přikrylem jsme také otevřeli téma jizev nebo – prázdných míst ve městech, aby bylo jasné, o čem hovořím, jako příklad uvádím pražský Těšnov, podivné místo, parkovištěm překryté zbořeniště úžasného klasicistního nádraží, které nemělo v Evropě obdoby, bylo totiž krásnější i než jeho sourozenec ve Vídni… nebo bych připomněl tolikrát otevřenou otázku dostavby Staroměstské radnice.

Klikněte pro větší obrázek Profesor Přikryl říká, že těmito místy uniká energie a já o těchto místech díky němu přemýšlím, nejen z hlediska estetického – prázdná místa jsou často jako vylámané zuby, ale právě i z hlediska jejich energie, co s námi tyto „díry“ dělají, jak nás již jen svojí pouhou přítomností vysávají, umrtvují. Jsou jako prázdná místa v naší paměti, v naší duši, místa, která ztratila svoji historii a dál se nevyvíjejí, jakási zatuchlina a vnitřní hniloba. Vůbec pak nechápu v této souvislosti, jak je možné, že víc než 60 let po válce zeje pořád ohlodaná díra po vyhořelém kusu Staroměstské radnice, svědčí to pro mě o něčem divném v naší národní povaze. Jak by asi dnes vypadal třeba Londýn, kdyby ho nechali radní od války pobořený a ohořelý… Větší část pivovaru v Lounech, novější neoklasicistní, byla i se sousedním domem zbořena těsně po válce a zeje také dodnes. Architekt Přikryl jasně vytyčuje prázdný prostor po zmizelém domě před galerií a aspoň ho provizorně „zaplnil“. Energetických černých děr okolo nás ve městech je ale nespočetně, ani si je často neuvědomujeme, jen nám chybí energie, kterou z nás vysávají.

Klikněte pro větší obrázek Dostávám se tímto konečně k filmu nazvaném nikoli samoúčelně Přikryl odkryl, film zachycuje rekonstrukci bývalého barokního pivovaru, respektive rekonstrukci jeho torza na galerii. Ve filmu nepolemizuji s rekonstruovaným objektem, stavba je pro účel galerie zrekonstruována s takovou mírou nápaditosti a citlivosti, že se to v českém kontextu prakticky nevidí a vzhledem k mimořádnému publikačnímu ohlasu v zahraniční odborné literatuře, je zjevné, že tato práce architekta Přikryla je podstatná i v kontextech architektury světové. Architekt Emil Přikryl odkryl nejen historickou podstatu barokních prostor, ale především souvislosti se současností a i svoji vizi budoucího. Neméně podstatné, stejně jako stavba samotná, pro mě je také to, že Galerie Benedikta Rejta je vlastně torzo, třetinový prostor. Na vině není ani profesor Přikryl ani ředitelka galerie PhDr. Alica Štefančíková, ti oba po celou dobu usilují, aby galerie byla dostavěna. V neposlední řadě i pro to, že galerii chybí prostory pro knihovnu, přednáškový sál… A já ještě odkrývám počátek architektonické Přikrylovy práce v podobě vily režisérky Věry Chytilové v Praze v Tróji.

Klikněte pro větší obrázek Myslím, že kdyby energie, která je ve snaze dostavět Galerii Benedikta Rejta utopená, byla investována do dostavby samotné, stála by dnes galerie, která by posunula město Louny do kulturnější Evropy, než je ta naše současná. Otázka ale je, jestli o to vlastně vůbec stojíme. Je bohužel dost typické, že se bojíme světového, souvisí to celkově s naším nedostatečným národním sebevědomím, které když už, opírá se o často nepodstatné a krátkodeché nesmysly, jako je třeba vítězství v turnaji v ping-pongu. Louny mají trochu smůlu, prošly velmi necitlivou asanací v hlubokém socialismu, později prázdná místa zaplnila nearchitektura obchodních řetězců nebo zůstaly jizvy, prázdné prostory, jak o tom píši výše. Je to dvojí ztráta, ztrácíme energii a přitom by nás naopak tato místa mohla nabíjet.

Klikněte pro větší obrázek Podstatné je, že za to už socialismus, na který jsme si zvykli se vymlouvat, nemůže. Tak jak se střídají politické reprezentace na radnici, v kraji i v zemi, chybí to – čemu jsme si zvykli říkat politická vůle. Jenže to je jen podivný eufemismus, nadužívaná fráze. Ve skutečnosti chybí vize, odvaha, osvícená snaha utvářet veřejný prostor i pro budoucí generace. Ve vleku často velmi utilitárních řešení, chybí totiž snaha zanechat příštím generacím kultivovaný veřejný prostor, který pak zase svým působením bude dále utvářet ty, kteří v něm žijí. A veřejný prostor nejsou nové lampy na náměstí, ani parkoviště, ale je to právě například galerie, která může svým významem překročit hranice nejen okresu, ale také hranice všedního a může i pomoci městu v jeho rozvoji a nám zároveň dodat energii a inspirovat nás v našem životě.

Martin Řezníček, režisér