Rozhovor s režisérem Jánem Novákem

Pane Nováku, proč jste se rozhodl natočit dokument o současném Haiti? Bylo tím impulsem zemětřesení, které tuto zemi loni postihlo?

O filmu z Haiti jsme v ostravském studiu České televize přemýšleli již delší dobu. A nikoliv pouze kvůli zemětřesení. Tím prvotním impulzem bylo seznámení s panem Martinem Strouhalem. Člověkem, který na Haiti jezdil s organizací Charita již řadu let před touto katastrofou. A nejezdil do hlavního města, ale do vesnic. Konkrétně tam, kde působil český farář Roman Musil. Pan Strouhal nám popisoval katastrofální životní podmínky obyčejných lidí, absolutní nedostatek vody, absenci elektřiny, zdravotního ošetření apod. Navíc znal místní obyvatele, takže bylo možné naplánovat natáčení s konkrétními lidmi. S lidmi, jejichž osudy nám středoevropanům přijdou jako z jiné planety.

Jak jste se na celou expedici připravoval a s jakým plánem jste vůbec odlétali?

Jak už jsem se zmínil v první odpovědi, chtěli jsme navštívit především malou vesnici na severu ostrova, která jako by vypadla z raného středověku. Točili jsme ale i v hlavním městě.

Ničivé zemětřesení jen zvýšilo problémy této země v Karibiku. Kde bychom měli hledat jejich počátky?

Počátky neštěstí této země, kde se otroci jako první osvobodili z područí otrokářů, tkví právě v tomto osvobození. Neboť práce je pro původní, z Afriky přivezené obyvatele něčím potupným. Každý král či prezident, který chtěl, aby se lidé vrátili zpět na plantáže, nepochodil. Často musel utéct nebo byl dokonce zavražděn. A tento pocit přežívá i v současné generaci. Na Haiti se neplatí daně, neexistují žádné sociální nebo zdravotní odvody atd. Stejně tak byla rozpuštěna armáda, jen zbraně mezi lidmi zůstaly.

Co současné Haiti potřebuje ze všeho nejvíc?

Především vzory, které naučí lidi pracovat a žít. Vysvětlí jim, že si mohou vážit jeden druhého a že lidský život je nesmírně cenný. Ale jeden farář, který pracoval na Haiti 40 let, řekl, že netuší, čím by bylo možné Haiti pomoci. Pokud se tedy pohybujeme ve světě demokratického myšlení.

Má vůbec mezinárodní společenství pro tuto zemi nějaký strategický plán dlouhodobé a hlavně efektivní pomoci?

Plánů je spousta. A řada z nich nakonec ztroskotá na Haiti samém. Třeba na tom, že bez úplatku, vysokého úplatku, není možné z přístavu proclít ani charitativní pomoc. Potraviny určené chudým tak často shnijí v kontejnerech. Nebo třeba česká vrtná souprava na vodu byla v docích přes 6 měsíců, než se ji podařilo proclít, přesněji řečeno uplatit. A přitom byl tento program navýsost dobročinný – Češi budou na Haiti pět let zadarmo vrtat studny, aby lidé nemuseli za vodou cestovat dlouhé hodiny. Češi slíbili, že naučí Haiťany tuto soupravu obsluhovat, a přesto byla půl roku zadržovaná v přístavu.

Jakým dalším způsobem pomáhají na Haiti Češi?

Na haiti působí Česká Charita, Lékaři bez hranic a Vrtaři. Charita postavila školku, lékaři zdarma léčí ve své nemocnici a vrtaři vrtají. Opravdu ale není důležité Haiťanům dávat, především je nutné naučit je vyrábět a prodávat. Je důležité jim dát prut a ne rybu.

Jak vás přijali samotní Haiťané?

Rozpačitě. Těžko se to ale vysvětluje, chudoba je tam absolutní. Tedy: dej peníze – když nedáš – nepotřebujeme tě. Na vesnici je to stejné, jen ty peníze se mění v rýži. Samozřejmě jsme potkali i vysokoškolsky vzdělané lidi. A nakonec i s prostými lidmi jsme našli společná témata. Jen jich nebylo moc. Život se tam prostě točí kolem základních otázek holého přežití jedince. Jídlo – voda – jídlo – voda.

Dokázal byste několika čísly jednoduše porovnat kvalitu jejich života s tím naším v Česku?

Jak to chcete porovnávat? Na vesnici má čtyřčlenná rodina hrstku rýže na tři dny. Zatímco u nás může mít každý člověk na svačinu dva hamburgery. Doma si můžete pustit vodu, studenou i teplou, máte umyvadlo, záchod. Otočíte vypínačem a svítí vám světlo, zapnete sporák, televizi, ženy mají přístup k hygienickým potřebám. Haiťané se koupou a perou prádlo ve stoce, která teče přes silnici. A kousek dál, bohužel proti proudu, tak aby je nebylo přímo vidět, vykonávají potřebu. Nemají televizi, elektřinu, vaří na otevřeném ohni v chýši a ženy místo hygienických potřeb používají hadr, který pořád dokola přepírají v oné stoce.

Přes všechny hrůzy je Haiti krásnou zemí. Čím vás dokázala okouzlit?

Jestli je pro mě Haiti něčím krásné, tak právě těmi několika lidmi, které jsem měl možnost potkat a kteří se přes všechny útrapy nevzdali. Jinak, věřte mi, ale je to jen můj pocit, je Haiti zemí smutku. Na ulicích v hlavním městě stékají do kanálů potůčky krve. Nevím odkud. Občas se střílí. Nevím na koho. Víc jak polovina obyvatel je HIV pozitivní. Přes Haiti se pašuje třetina kokainu do USA. Když se domluví deset lidí a křivě vás obviní, jste odsouzen. Třeba když ukradnete fošnu nebo jim prostě včas nedáte dárek. Stačí deset „svědků“ a vy máte kolem sebe najednou pět pneumatik a hlavu politou benzinem. A těch deset „svědků“ je zcela beztrestných. Takové jsou třeba haitské zákony.

Pro středoevropana něco nepředstavitelného…

Samozřejmě. Těch příkladů je ale daleko víc. Když unesou bělocha z USA nebo Evropy a je u toho Haiťan, bez milosti ho zastřelí. Pokud dáte slepci hrajícímu na kytaru honorář za to, že jste si ho natočil, okamžitě ho na ulici okradou. Nebo… ale potkali jsme i těch několik velmi krásných lidí – s vírou v lepší budoucnost.