Co vás přimělo k tomu, abyste se zúčastnil natáčení Tajemství rodu?

Částečně zvědavost, částečně přesvědčení, že jde o zajímavý pořad, který divákům umožní nahlédnout nevšedním způsobem do minulosti našeho národa.

A ovlivnily výsledky bádání nějakým způsobem váš náhled na sebe sama nebo svou rodinu?

V jistém smyslu ano. Můj rod prakticky vymírá. Uvědomil jsem si velkou odpovědnost za to, abych ten morální odkaz svých předků co nejlépe předal svým žákům, posluchačům a čtenářům.

Cítíte se genealogickým bádáním obohacen?

Uvědomil jsem si určitou blízkost mého myšlení s myšlením mého příbuzného, filozofa Emanuela Rádla. Také jsem se dozvěděl pár nových detailů o jiném příbuzném, rektoru Karlovy Univerzity, jehož jméno zatím raději neprozradím. A také mě potěšilo, kolik mých předků osvědčilo opravdovou lásku k naší zemi a národu a vložilo něco dobrého do našich dějin.

Takže „kostlivce ve skříni“ jste zřejmě neobjevil…

Ne, na nic takového jsme nenarazili. Za své předky se bohudík nemusím stydět a nikoho schovávat.

To znamená, že vám účast v pořadu nerozmlouvalo ani okolí?

Někteří se domnívali, že nahlížení do rodové minulosti je příliš intimní záležitostí. Jiní se ptali, zda tím příliš nemarním čas a síly, které bych mohl věnovat jiným věcem. Já však nelituji, že jsem do Tajemství rodu šel. Vznikl hezký snímek.

Měl jste z natáčení nějaké obavy?

Jsem zvyklý riskovat. Když se k něčemu rozhodnu, pak už se zpravidla nenechám brzdit obavami. Brzy jsem pochopil, že režisérka i ostatní, kteří na filmu pracují, jsou velmi dobří ve svém oboru a k tomuto úkolu přistupují velmi citlivě a kultivovaně.

Kam všude vás natáčení zavedlo?

Bohužel se nenaplnil původní záměr, podívat se za zavátými stopami dvou mých prastrýců v Americe. Točili jsme hodně v Domažlicích, kde sídlily od 17. do 20. století oba rody mých rodičů. Já jsem první rodilý Pražák.