Pavla Rychlá-Vojáčková: „Jsem taky trochu praštěná jako Jules“

Kdy jste poprvé stála v dabingovém studiu?

V patnácti letech, v prvním ročníku na konzervatoři. Konkurz jsem absolvovala na Smíchově u pana režiséra K. M. Walló, což byl tehdy mezi dabingovými režiséry pojem. Z celé naší třídy si tehdy vybral mě. Zřejmě proto, že jsem byla podobná hlavní představitelce. Zmíněný film byl z ruské provenience a jmenoval se Milovaná žena mechanika Gavrilova. Protože jsem tam měla první velkou hlavní ženskou roli, tak jsem se na ten film šla podívat do kina Blaník. V prázdném sále nás nakonec sedělo jen pět. Tři bezdomovci a já se svým tehdejším přítelem (smích).

Sledujete zpětně v televizi filmy a seriály které dabujete?

Cíleně určitě ne. Občas se stane, že mám zapnutou televizi a zaslechnu z povzdálí svůj hlas. Třeba seriál Přátelé běží dokola už hezkou řádku let. Párkrát se mi dokonce stalo, že jsem měla televizi zapnutou jako kulisu, po očku na ni koukala a až u závěrečných titulků jsem zjistila, že jsem ten film před dvaceti lety nadabovala.

Kterou svou dabingovou postavu máte nejraději?

Filmů jsem nadabovala hodně, ale nejvíce mi k srdci přirostla pochopitelně Monica v podání Courteney Cox. Přátelé byl seriál, který jsme dabovali snad devět let. Vznikla tam hrozně hezká parta. Na tenhle seriál mám řadu hezkých vzpomínek.

Jaký máte vlastně vztah k herečce Courteney Cox?

Mám jí ráda. Oťukáváme se už dobrých patnáct let. Myslím, že s výjimkou jednoho jsem dabovala snad všechny její role. I když to tak nevypadá, jsme dokonce stejně staré (úsměv).

Máte něco společného s hlavní hrdinkou seriálu Město žen Jules?

Jules je stárnoucí dáma po čtyřicítce, kterou opustil manžel a vychovává dospívajícího syna. Já jsem se rozvedla v podobném věku a vychovávala jsem dokonce syny dva. Jinak si myslím, že jsem taky trochu praštěná jako ona. Jules je navzdory přibývajícímu věku věčně mladá. Já si občas také nepřipadám na svůj věk. Myslím si, že to není ani tak o čísle v občance, jako spíše o pocitu.

V seriálech jdete se svými postavami delší časový úsek. Dokážete při dabingu seriálové postavy odhadnout dopředu chování „své“ hrdinky?

Když se s postavou takzvaně sžijete, mnohem lehčeji a rychleji se vám pak dabuje. Troufám si tvrdit, že Courteney Cox mám za ta léta velmi dobře přečtenou (smích).

Máte nějakou vytouženou dabingovou roli?

Po konkrétní roli netoužím. Myslím, že u nás v Čechách máme s mými kolegyněmi zahraniční herecké hvězdy spravedlivě rozdělené. Je v pořádku, že se to dodržuje. Například Simona Vrbická je Nicol Kidman a tak to má být.

Řevnivost mezi herečkami u divadla nebo u filmu existuje odpradávna. Setkala jste se s podobným jevem někdy také v dabingu?

Se závistí u kolegyň jsem se nikdy nesetkala a ani já jsem podobnými pocity netrpěla.

Když se dabuje delší seriál, potkáváte se s kolegy ve studiu?

Dnes už jen výjimečně. V České televizi se ještě pořád snaží dávat nás u společných dialogů dohromady. Když jsme dabovali Přátele, tak jsme se potkávali docela často. Při dabingu Města žen jsem potkávala s postavou mého syna a občas s herečkami, které dabují mé kamarádky. To se stalo ale bohužel asi jen dvakrát. Většinou jsem ve studiu sama.

Jak se vám spolupracuje s režisérem Alešem Sobotkou?

Výborně. Je to můj nejoblíbenější dabingový režisér. Spolupracujeme spolu už od začátku Přátel. Od té doby jsem od něj dostala celou řadu nádherných rolí. Troufám si tvrdit, že s Alešem Sobotkou nebo například asistentkou režie Haničkou Somolovou, jsou z nás po těch letech dobří kamarádi.

Pečujete nějak zvlášť o svůj hlas?

Ne. Musím to zaťukat, ale naštěstí jsem se svým hlasem nikdy žádné velké problémy neměla. Hraji ve velkém divadle. Nikdy mi nikdo neřekl, že by mě nebylo slyšet. Mám od dětství nosný hlas. Občas se člověku samozřejmě stane, že na divadle přechází nějakou nemoc, která mu spadne na hlasivky a pak se mu třeba špatně zpívá.

Proč by si divák neměl nechat ujít Město žen?

Jsem přesvědčena, že každá stárnoucí žena po čtyřicítce si v něm najde něco pro sebe a bude se skvěle bavit.

Co si nenecháte ujít jako televizní divák?

Pravidelně sleduji snad jen Televizní noviny. Musím se přiznat, že jinak se na televizi doma moc nekoukáme.

Jsou pro vás stejně důležité vztahy s kamarádkami jako pro Jules?

Určitě. Od dětství mám dvě výborné kamarádky, se kterými jsme od nějakých čtrnácti let dodnes v dennodenním kontaktu. S jednou z nich bydlíme dokonce kousek od sebe. Pořád zažíváme nějaké legrace. Když se ohlídnu třicet let zpátky, mám pocit, že jsme se prosmály životem a naše vztahy se vůbec nezměnily.

Zažila jste někdy okamžik, kdy vás dabing nebavil?

Ne. Baví mě všechno, co dělám. Pochopitelně vždycky existuje lepší a horší práce. Mnohem raději mám dabing v České televizi, protože je to klasický smyčkový dabing.

Když dabujete seriál Město žen, dostáváte scénáře dopředu?

Vůbec ne. Přijdete do studia, dostanete scénář a rovnou jedete. A ještě na přeskáčku. V Městě žen mluvím v podstatě pořád, takže jsem schopná si o ději udělat nějaký obrázek. V Přátelích tomu tak nebylo. U těch jsem děj pochopila až později při jeho sledování u televize, protože je to seriál, který milují mí dva synové.

Rozhovor zpracoval: Jiří Nedvídek