Johana Švarcová

představitelka role zvukařky

Jak se Vám film Největší z Čechů líbí?

Nemůžu mít nerada největšího z Čechů.

Máte zkušenost spíš s divadelním herectvím. Jaké pro vás bylo natáčení filmu s Robertem Sedláčkem?

Je to citlivý asociál, to mě bavilo. Vytvářel dobrou pracovní atmosféru. Pro mě třeba bylo hodně motivující vidět, že při natáčení pracuje víc než 18 hodin denně. I při tomhle tempu si s námi povídal o scénáři, poslouchal naše nápady a respektoval náš přístup k práci. V divadle jsem vždycky cítila, že mám handicap, protože mě zajímá spíš civilní herectví.

Jak jste se ke své roli dostala?

Simona Babčáková řekla Robertovi, že její kamarádka rozumí zvuku a je herečka. Dokonce mu snad řekla, že jsem zvukařka. S Robertem jsem se sešla, povídali jsme si a asi po hodině se mě zeptal, jestli jsem viděla nějaký film, který natočil. Řekla jsem mu, že jsem viděla, ale spletla jsem si jeho jméno a začala jsme mu vyprávět o tom, že ten film Snowboarďáci, co udělal, se mi docela líbil, já jsem se tou demencí bavila. Robert vypadal celkem uraženě a nevěděl, jestli si z něj dělám legraci nebo jsem úplně blbá. Pak jsme si to vysvětlili, v telefonu jsem mu špatně rozuměla jméno…

Co pro Vás bylo nejnáročnější?

Natáčení pro mě nebylo náročné. Snad jen v prvním momentně došlo trochu k omylu, že zvukař si myslel, že jsem opravdu zvukařka a považoval mě za úplného losera, když jsem se ho ptala, kam mám ten mikrofon zapojit, že s tímhle nahrávacím přístrojem nemám zkušenosti… Taky mě po pár dnech držení tága bolely ruce a záda.

Na co nejradši vzpomínáte?

Na setkání s pánem, který nejhlasitěji luská prsty a zároveň se dokáže protáhnout úzkými předměty. Ten vyprávěl neuvěřitelné příhody, jak jezdí po diskotékách a provléká se tam nahý squashovou pálkou.

Jak se Vám pracovalo se svými filmovými kolegy?

Jsem velký fanoušek Jardy Plesla, Simony Babčákové, Jirky Vyorálka, Ani Geislerové a Igora Chmely. Pro mě to byla radost.

Máte nějaký svůj osobní hudební nebo herecký rekord?

V jednom představení, které jsme na festivale hráli třikrát během jednoho dne, jsem ve scéně, kde tančím, spadla z hodně vysokého pódia. Ve stejném místě jsem spadla i u druhého představení, po třetí jsem to už udělala naschvál.

Hudební rekord je možná loňské dýdžejování na letní filmové škole. Hráli jsme s Petrem Markem cca 6 hodin, normální šichta, tříčtvrteční úvazek.

Využila jste při natáčení své zkušenosti performanky a zpěvačky, nebo to bylo úplně o něčem jiném?

Výhoda performerky je, že umím i nehrát. S Jirkou Vyorálkem jsme si do jedné scény měli nachystat rozhovor o hudbě, vzpomínám si na to, že jsme měli připravený celkem vystavěný dialog o různých kapelách, kdy Jirka poslouchal spíš rané začátky těch kapel a já spíš závěr hudební kariéry těch samých kapel, odpovídalo to našemu věkovému rozdílu. Ve filmu je z toho maximálně jedna věta. Asi to nebylo až tak zajímavé, ale znalci by to ocenili.

Ke zvuku máte jako jedna z členek kapely Kazety velmi blízko. Bavilo by Vás věnovat se mu i u filmu, nebo jsou Vaše ambice spíš v muzice?

Věnuju se zvuku u svých rozhlasových her (Rádio Vérité, Radio IVO), bavilo by mě pracovat na zvukové stopě u filmu a přistupovat k tomu jako k rozhlasové hře. Zvuková stopa k filmu Nouvelle Vague (Jean Luc Godard) je pro mě dokonalá rozhlasová hra. Takže tímto směrem by mě to zajímalo, ale zvukařku bych dělat nechtěla.

Lákalo by Vás skládat filmovou hudbu?

Ano láká mě to. V tuto chvíli pracuji na hudbě ke krátkému dokumentárnímu filmu Víta Janečka o Mongolech žijících v Čechách. Je to vlastně jedna dlouhá písnička. Pracuji na hudbě ke školnímu filmu Jakuba Šmída na FAMU. Před rokem jsme s Kazetama hrály živý soundtrack k filmu Pražský student. V příštím semestru budu chodit na semináře hudební kompozice a hudební postprodukce, takže to myslím vážně.

Na čem teď pracujete, případně co nového chystáte?

V září budu natáčet s Pavlem Göblem filmovou adaptaci divadelní hry Harila aneb Čtyři z punku a pes. Tam hraju gorilu.

S Petrem Markem jsme natočili film Nic proti ničemu. Film je ještě pořád ve střižně. Hrála jsem ve školním filmu talentovaného maďarského režiséra. Pracuji na klauzurách do školy, v rámci toho chystám rozhlasovou hru, tentokrát tam bude víc dokumentárních prvků, než v předchozích hrách, bude to zčásti sociální experiment. S kamarádem píšeme manifest Rádia Vérité.

Od září opět budu spolupracovat na živém televizním pořadu Hotel Insomnia.

V druhé polovině října budeme mít s Kazetama československé turné, tak pracujeme na nových písničkách.

V jakém divadle Vás mohou návštěvníci spatřit?

Divák, který mě chce vidět v divadle, moc šancí nemá a navíc musí mít velký zájem o amatérské divadlo. V tuto chvíli hraji pouze se třemi extrémními divadly. První je improvizovaná rozhlasová hra Rádio IVO, druhý je soubor moravských improvizačních hvězd Láhor sound system a poslední jsou Nejhodnější medvídci z Hradce Králové, kde hraji hlavní roli ve hře Harila aneb Čtyři z punku a pes.