Rozhovor s Jiřím Maryškem
Na jaký příběh byste pozval diváky Poupat?
Na příběh průměrných lidí, kteří se dostali z nejrůznějších důvodů do osobní krize.
Můžete vyčítat svému hrdinovi Cyrilovi, že pro svoji budoucnost nedělá víc, nebo ho chápete vzhledem k tomu, v jakém prostředí žije?
Takových Cyrilů, kteří pro budoucnost nehnou prstem, je spousta – bez ohledu na dobu a prostředí. Těm dnešním se to snad vyčítat dá, protože možností seberealizace je v současnosti celá řada. Mladému člověku bez hypoték, nemocí a závazků, může v rozletu bránit pouze jeho vlastní lenost, nebo odfláknutá výchova.
Příběh nabourává iluzi o chlapském přátelství – vašeho Cyrila podrazí nejlepší kamarád Honza kvůli lásce, ale vy mu nezůstanete nic dlužen… Můžete nějak omluvit tyhle podpásovky mezi nejbližšími přáteli? Nebo ti dva nebyli opravdoví přátelé, ale jen kumpáni z nouze?
To, co se stalo mezi Honzou a Cyrilem, byla možná první velká zkouška toho „chlapského přátelství“. Ti dva jsou vlastně ještě kluci, kteří mají o životě nezralé představy. To, co provede Honza, je takový romantický, rytířský čin, který se jenom nesetkal s pochopením. Ale i tomu Cyrilovi to možná jednou dojde.
Znáte dobře Ústí nad Labem, kde hrajete v divadle a kde lze nalézt podobné odpudivě průmyslové aglomerace, v jaké žijí hrdinové Poupat…
Myslím, že industriál je jen vhodná filmová kulisa, která snáz navodí ponurou atmosféru duševního stavu hrdiny. Já žiju v přírodě, u lesa, kousek od posedu. A i tady, v tom překrásném prostředí, byste možná nějakého toho „hrdinu Poupat“ objevili. Asi záleží na tom, v jakém stavu je náš vnitřní svět. Vezměte si grafika Vladimíra Boudníka – co ten dokázal vyčarovat právě z té průmyslové odpudivosti! Na prostředí se vymlouvat nemůžeme; například Ústečáci jsou velmi kulturní národ a chemický průmysl je nijak nepoznamenal. Až na to, že mají žábry. (To tam nepište.)
Myslíte, že podobné bezútěšné prostředí, v jakém se pohybují postavy filmu, může mít vliv na jejich psychiku?
Už jsem na to vlastně odpověděl. Prostředí může mít vliv na psychiku, ale o to víc by se měl člověk snažit si to žití zpříjemnit. Bohužel, nejjednodušší zpříjemnění je alkohol, jointy, nebo pytlík s lepidlem. Zlatí sprejeři, ti aspoň spojí toho jointa s tvorbou. Sice jsou to často umělci na hranici vandalismu, ale je tam aspoň nějaká snaha zanechat stopu, obarvit šeď, ve které žijí.
Která vaše scéna vám utkvěla nejvíc v paměti coby nejtěžší nebo nejzajímavější?
Asi ta scéna s hořícím Mikulášem. Pepovi Láskovi se to nakonec tak zalíbilo, že se pak nechával zapalovat od členů štábu. Za žlutou limonádu.
Hrdinové Poupat se motají v bludném kruhu nezaměstnanosti, alkoholu, drog a bídy materiální i mravní. Jsou líní, pasivní, nebo své přežívání ze dne na den ani změnit netouží?
Jsou to ukázkové produkty naší doby, takže velmi pasivní. Na druhou stranu se není čemu divit; někdo dře ve fabrice, a přesto žije z ruky do huby, a během svačiny se na něj z novin zubí nepotrestaný Gross a jiné pochybné celebrity, které nemusí do smrti makat a nikdy to ani nezkusily. To je pak jistě nespravedlivé a demotivující. Takže je tady spousta lidí, kteří se nechtějí smířit s průměrem, a proto čekají na milionovou výhru, bohatého manžela, nebo na hvězdnou slávu, žijí ve falešném očekávání a než se stačí vzpamatovat, pijí krabičák na trase „B“ pražského metra. A tam dál čekají na zázrak.
Jakou jste si odnesl zkušenost z natáčení tohoto filmu, který byl vlastně vaším debutem pro velké plátno?
Je skvělé a odvážné, když hlavní motivací režiséra je podat svědectví o době, ve které žije, bez ohledu na trendy a divácké taháky. Zdeněk Jiráský je v tomhle smyslu jistým nástupcem Věry Chytilové a já jsem rád, že jsem byl u toho a že už nemusím do smrti makat.