Pohled režisérky

„Celý příběh vlastně vypráví dívka, je o tom, jak se její život mění poté, co se bratr vrátí z ústavu, kde byl dočasně umístěn na dobu, než se vyřídí záležitosti spojené se stěhováním. Název Archa pro Vojtu jsme zvolili proto, že Vojta dochází do zařízení pro postižené děti, které se jmenuje Archa. Nacvičují tu hru o potopě světa, symbolicky je to ta archa, kde Vojta nakonec zakotví. To zařízení se nachází na druhém břehu, kam se chodí po mostě. A nám šlo o to ukázat, že i když jsou tito lidé někde na druhém břehu, my bychom se měli snažit s nimi nějakým způsobem žít. Chtěli jsme mluvit o tom, že „potopa světa“ nastane, pokud budeme takové lidi izolovat do jakýchsi ghett, což se v minulosti hodně stávalo.“

Jak jsme Vojtu našli…

„Vojtu jsme objevili po dlouhém pátrání v jednom zařízení pro mentálně postižené děti v Praze. Velké štěstí bylo i to, že Vojta má čtyři starší bratry a rodiče, kteří se o něj velmi starají. Jeho bratři jsou skvělí, jeden z nich se objeví i ve filmu. Navíc tam funguje i širší rodina - holčička, která hraje Vojtovu sestru, je ve skutečnosti jeho sestřenice. Často se stává, že rodiče, kteří mají dítě s Downovým syndromem, se je snaží izolovat od ostatních, v domnění, že to pro ně bude lepší, že mu nikdo nebude ubližovat. Vojta je vedený k tomu, aby se dokázal o sebe postarat sám. Takže on, přesto, že mu bylo šest let a nikdy nechodil do školy, dokázal počítat do padesáti. Uměl také jezdit na kole, trošku hrát na klavír - dá se říci, že v některých dovednostech dokonce předstihl i tzv. zdravé děti.“

Jak jsme se stali kamarády…

„Šlo to přes srdce a z počátku to bylo obtížné. Už rok před natáčením jsme se scházeli - jeho filmoví rodiče Zuzana Bydžovská a Bohouš Klepl, já a ještě někteří lidé ze štábu. To znamená, že jsme chodili k nim domů, k nám domů, s Bohoušem Kleplem hrát fotbal, se Zuzanou na Kampu na procházku. Já jsem se snažila Vojtovi přiblížit přes své děti a přes psy. Každý z nás se s ním snažil navázat normální - ne pracovní - kontakt. Se mnou Vojta nejprve komunikoval přes třetí osobu - většinou přes maminku nebo paní Kurzovou, která mu dělala doprovod. Když jsem si k němu přisedla, vždycky se otočil na druhou stranu, nebo si ode mne odsedával. A když jsme končili natáčení, po každém povedeném záběru ke mně Vojta přicházel a chtěl, abych se s ním mazlila. A nakonec jsme se vyloženě těžce loučili. Trvalo tedy déle, než mne začal brát, ale na druhé straně jsou tyhle děti citově vřelé a upřímné, a když si někoho oblíbí, je to trvalé.“

Jak Vojtu režírovat…

„Z počátku jsme se snažili dělat to tak, aby Vojta nevěděl, že se natáčí. Ukázalo se, že to nefunguje a že Vojta vyloženě čeká na povel, kdy se spustí klapka. Dokonce se se svým dvojníkem, který byl na natáčení, ale nakonec vůbec nehrál, naučili parodovat celý průběh natáčení, všechny povely, které se říkají kameramanovi, co říká klapka. A viděli jsme, že začíná hrát ve chvíli, kdy vidí, že se natáčení opravdu rozjede. Objevil se v něm komediální talent, který jsme předtím jenom cítili. A on se opravdu snažil hrát a my jsme se mu zase snažili vyjít vstříc tím, že jsme do štábu obsadili lidi, kteří byli milí, nebyli z něj nervózní, abychom ho nějakým způsobem neodradili od natáčení. Pozvali jsme také paní Kurzovou, bratra a skutečného vychovatele, kteří dostali ve filmu malé role. Prostě bylo tam co nejvíc záchytných bodů, aby si co nejmíň uvědomoval, že se natáčí. Snažili jsme se také využít jeho dovedností. Když jsem zjistila, že Vojta je schopný jezdit na kole, tak hned do scénáře přibyla scéna, stejně jako jsem se snažila prodat jeho schopnost hrát na klavír. Takže celý příběh hodně vycházel z toho, co Vojta umí.“

Ne každý je přátelský…

„Všechny věci, které se týkají xenofobie a vztahu k postiženým vyplývají především od dospělých, děti to tak většinou necítí. Nerozlišují, jestli je někdo napůl černý nebo bílý nebo postižený, naopak myslím, že mají takovou ochraňovatelskou tendenci a snaží se takovým dětem pomáhat. Nedávno mi jedna maminka downičky po promítání filmu řekla, že např. v Itálii už se k těmto dětem chovají velice dobře, ale tady, když přijde na pískoviště, maminky říkají:“Nehraj si s tou debilní holčičkou.“ Jsem přesvědčena, že všechny ty nepřátelské tendence vycházejí ze strany dospělých, bohužel někdy jsou to i učitelé. Já jsem se to snažila ukázat na postavě učitelky, kterou hraje Ivana Chýlková, že někteří pedagogové upřednostňují IQ na úkor citu.“

Z rozhovoru Moniky Elšíkové s Janou Soprovou