Rockový skladatel a baskytarista Milan Hlavsa: Letos budu vystupovat s Fiction i s Plastic People
13. 2. 1997
Vyšlo v deníku Svobodné slovo
Autor: Jaroslav Riedl
Milan Hlavsa byl dvacet let baskytaristou, zpěvákem a skladatelem The Plastic People Of The Universe, v letech 1988-93 vedl skupinu Půlnoc, roku 1994 s Dušanem Vozárym vytvořil soubor Fiction, který teď už má na kontě tři alba. První, nazvané jen Fiction, vyšlo na podzim 1994, druhé, Neverending Party, o rok později přineslo zdařilé úpravy skladeb z repertoáru americké skupiny Velvet Underground, jejíž hudba byla pro Hlavsu vždy velkou inspirací. Koncem minulého roku se u brněnské firmy Indies objevilo třetí album Fiction, pojmenované Noc a den. Velmi zajímavá deska, na jejímž celkovém vyznění opět má velký podíl zpěvačka Jitka Charvátová, signalizuje jistý posun od rockové pochmurnosti k líbivě elegantním, ale přitom velmi inteligentně propracovaným skladbám.
Jak dlouho písničky pro novou desku Fiction vznikaly?
Zhruba od konce roku 1995, nejdřív to byly skladby Vidiny a Tygr, hlavní část pak na jaře 1996. Je to sice naše třetí album, ale počítáme ho spíš jako druhé, protože Neverending Party byl spíše vedlejší projekt, který jsme vydali k třicátému výročí vzniku Velvet Underground. Tentokrát jsme opět nahrávali jen vlastní písničky.
Každá z těch tří desek vyšla u jiné firmy. Proč ta fluktuace?
Popron si od spojení mého a Dušanova jména sliboval velké, desetitisícové prodeje, v čemž se ovšem zmýlil. Pak firma ztratila zájem, pro propagaci prvního alba skoro nic neudělala, takže jsme se dohodli na rozchodu. Druhá deska byla natočená pro Globus, ale od počátku bylo jasné, že to bude jednorázová spolupráce, i když se prodává velice dobře. Miloš Gruber z Indies potom přišel s nabídkou, která nás zaujala, jsme spokojeni a chtěli bychom s touto firmou spolupracovat i dál.
Už před natáčením alba Noc a den jste vyměnili kytaristu, ještě při práci ve studiu vás opustil bubeník. Do jaké míru je teď Fiction stabilizovaným souborem?
Na prvním albu hrál na kytaru Jirka Březina, od něhož jsme chtěli spíš vytváření náladových ploch než nějaké virtuózní výkony. Časem jsme si řekli, že by neškodilo trochu víc rockové kytary, a místo Jirky jsme vzali Tadeáše Věrčáka, se kterým jsem hrál už v Půlnoci. Nerozešli jsme se ve zlém, nebylo v tom nic osobního, prostě jsme chtěli, aby kytara měla větší roli. Bubeník Honza Vozáry od nás odešel v době, kdy se deska Noc a den míchala. Došlo k názorovým rozporům v otázce, jak má konečný mix vypadat, a Honza se nakonec rozhodl, že s kapelou skončí. Tehdy už bylo naplánované turné, takže jsme museli rychle najít náhradního bubeníka. Koncerty s námi odehrál Ludvík Kandl z Hudby Praha, která se krátce předtím rozešla, já jsem mu za to slíbil, že několikrát recipročně vystoupím s jeho skupinou Eman E.T. Byl bych docela rád, kdyby s námi Ludvík hrál i nadále, ale zatím je to otevřené. V těchto dnech se do konkursu na nového bubeníka přihlásil i Honza Vozáry, takže uvidíme. Na duben a květen zase chystáme koncerty, pak by případně mohla přijít další změna, protože Tadeáš dostal stipendium v newyorském hudebním institutu, měl by tam na rok odjet a studovat hru na kytaru. Já myslím, že v jeho případě to je zbytečné, on už na kytaru hrát umí, ale rozhodnutí je samozřejmě na něm. Fiction jako kapela bude určitě pokračovat dál.
Loni v září vyšla nahrávka newyorského koncertu Půlnoci z roku 1989 a mluvilo se o tom, že by při té příležitosti mohlo dojít k nějakému vzpomínkovému vystoupení.
Já jsem moc rád, že se ta nahrávka objevila, a je asi škoda, že k vystoupení nakonec nedošlo. Ale nedalo se to stihnout, měl jsem moc práce s Fiction. Teď už to asi nebudeme oživovat, to by těch návratů bylo až moc.
No ano, na listopad se přece chystá koncertní turné The Plastic People Of The Universe. To je nepochybně důsledek úspěchu vašeho překvapivého lednového koncertu na večeru k dvacátému výročí Charty 77. Jaké jste měl pocity, když jste po šestnácti letech opět všichni stáli na pódiu? V minulých letech vás přece dělily různé spory.
Při prvním setkání ve zkušebně jsem měl dva základní pocity. Bylo to podobné, když jsem se jako puberťák strašně rozhádal se svými rodiči, ale když se pak po letech rodina sešla, nebylo už třeba si nic vysvětlovat. A druhý pocit byl, že těch minulých šestnáct let vůbec nebylo, hráli jsme stejně jako v roce 1981, vedli jsme stejné řeči a vůbec. Ale musím říct, že kdybychom o to vystoupení k výročí Charty nebyli požádáni, asi bychom se už nikdy nedali dohromady.
Už rok se v kuloárech mluví o vašem poněkud kontroverzním projektu - natočení nových, velice moderně pojatých verzí nejslavnějších písní Plastic People. Jak to půjde dohromady s reunionem Plastiků?
Já jsem napřed žádné nové verze dělat nechtěl, ale Honza Vozáry mě přesvědčil a myslím, že se nám nakonec spolu podařilo vymyslet opravdu zajímavé pojetí. Je to postavené na rytmice, do opravdu tvrdého základu rachotí industriální zvuky a různé éterické mlhy, říkáme tomu digital underground. Deska má vyjít v září u Happy Music, možná bychom udělali i nějaké koncerty - se dvěma bicími, dvěma baskytarami a kytarou. S koncertním turné Plastiků se to sešlo dost nečekaně, ale odložit to nemůžu, už mám podepsanou smlouvu. Ale myslím, že to nevadí, jedno může pomoci druhému. Mladé lidi by mohly víc oslovit ty moderní cover-verze, pamětníky tím možná naopak naštvu - ale ti si zase třeba přijdou podívat na vystoupení Plastiků.