Scenárista Marek Epstein: „Nebýt zbabělců, dávno jsme vyhynuli“

Osmy jsou, vedle Ve stínu, jediným Vaším příběhem, který se odehrává jindy, než v současnosti. Když píšete, ukotvujete rovnou příběh v nějakém časovém období?

Ve stínuOsmy by bez doby, ve které jsou napsány, nefungovaly. První z nich vznikl na zakázku pro Davida Ondříčka, ten druhý jsem napsal z návalu vlastního strachu. U prvního zazněl nejprve požadavek doby, tedy 50. léta, u druhého byl na světě nejprve zbabělec. Jak vidíte, není v tom žádná koncepce.

S Jiřím Strachem a Ivanem Trojanem nespolupracujete poprvé. V čem si myslíte, že je síla Vašeho tvůrčího triumvirátu?

To si nedovolím hodnotit. Film je dílo syntetické, společné a kolektivní. Snahou všech tvůrců je obklopit se co možná nejschopnějšími kolegy z ostatních branží, aby se riziko minimalizovalo. Pro mě jsou Jirka i Ivan Trojan nejvyšší filmová liga a já jsem nesmírně rád, že se mnou zatím byli ochotni kopat v jednom družstvu. Stejně tak patří můj dík dramaturgovi Jardovi Sedláčkovi.

V roce 1981, ve kterém se odehrává příběh Osem, Vám bylo šest let. Jak Vás napadlo napsat příběh, který se v tomto období odehrává a je definován událostmi té doby?

Máte pravdu, nebylo mi mnoho a mé zkušenosti z této doby jsou logicky pouze zprostředkované. Proto komedie a nadsázka. Charta a lidé kolem ní jsou pro mě ale symbolem odvahy a snahy postavit se nepříteli o mnoho hlav většímu za cenu převyšující cenu vlastního života. Ti lidé riskovali osudy svých rodin, kamarádů a přátel. Rozhodnutí podepsat, mělo takřka rozměr antické tragédie.

Vnitřní dilema hlavního hrdiny Osem je dáno situací, ve které se ne úplně z vlastní vůle ocitl, a dobovým politickým kontextem. Jaké paralely k těmto dilematům lze nalézt v dnešní době relativní svobody? Musel jste se sám někdy, obrazně řečeno, rozhodnout, jestli „jim to podepsat“, nebo „jít jezdit s multikárou“?

Strach je stejně starý jako láska a nenávist. Je to základní pud, hybatel evoluce. Nebýt zbabělců, dávno jsme zřejmě vyhynuli. Je to emoce, kterou zažíváme každý den, třebas nejde o strach smrtelný. A stejně starý bude i boj se strachem (nikoli režisérem) o to, kde je hranice rozumu a kde už začíná zbabělost. Jaká je v Čechách definice hrdiny a proč jsme na ně tak chudí? A máme-li už nějaké, proč na ně vždycky najdeme ještě něco, abychom je umenšili a ponížili si je na naše vlastní rozměry? Jakoby se pojem hrdina bleskově zakryl oblíbeným českým štítkem závisti. Jen ať na něj není příliš vidět. Osobně se nepovažuji za velkého hrdinu. Nikdy jsem se nenaučil prát a dneska mi to chybí. O to více mě zneklidňuje, že je nás tolik.

Jak vznikají Vaše scénáře? Máte v hlavě nejprve základní osu příběhu, na kterou nabalujete postavy, nebo naopak máte jasnou představu o postavách a ty pak umisťujete do situací? Bylo psaní Osem v něčem jiné?

Psaní Osem byla radost. Televize před lety vyhlásila soutěž na televizní komedii a já se přihlásil. To znamenalo najít dostatečně silný příběh, abych ho mohl vyprávět s legrací. V tu dobu mi měli trhat osmy. A tam někde v čekárně na Karláku, omámený smradem dezinfekce a jekotem vrtaček, tam mezi vyděšenými oběťmi jako jsem byl já, jsem najednou uviděl svého hrdinu. Seděl proti mně, na hubě kapesník a v hlavě jedinou myšlenku – vzít roha.

Vadí Vám, když si herci a režisér na place všelijak upravují Váš scénář? Stalo se Vám někdy, že jste se dostal s hercem, nebo režisérem do vyhraněnějšího konfliktu například kvůli ne úplně striktnímu přenesení vašeho textu do obrazu? Jak se v tomto ohledu pracuje s Ivanem Trojanem? Je to typ „kreativního herce“, který si repliky přizpůsobuje? A pokud ano, vadí Vám to?

Scénář není nikdy striktně převeditelný do obrazu. Technicky je to nemožné. Já dodávám slova a režisér tvoří obrazy. Já načrtávám klacíkem do písku, on vybarvuje. Pochopitelně jsem rád, když se herci drží mé předlohy. Především u komedií mě bolí, když nevyjde fór, který na papíru fungoval. Ivan Trojan je profesionál se smyslem pro humor. Když si něco upraví, je to většinou ve prospěch textu a příběhu. Zatím jsem ho poznal vždy velmi pokorného a otevřeného diskuzi. Snad mu to vydrží.

Jste jedním z nejvytíženějších scenáristů v Česku – nebojíte se, že se z Vás stane rutinér? Lze se tomu nějak účinně bránit?

Na obě otázky mě napadá jediná odpověď - možné to je.