Režisér Jiří Strach: „Co jsem chtěl, to jsem také natočil“

Osmy ještě ani nebyly odvysílány a už se o nich mluví jako o komedii roku. Jde o film skutečně spíše k pobavení, než o příběh k zamyšlení z doby normalizace?

Něco mezi. Film už na festivalech prošel prvními projekcemi, tedy první diváckou prověrkou. Někteří se bavili královsky, ale třeba moje maminka říkala, že jí to vlastně vůbec vtipné nepřijde, že jí z té doby běhal mráz po zádech od začátku do konce. Aby ne. Té absurdní době plné soudruhů, estébáků a nesvobody musela obětovat většinu svého života. Čili Osmy vyvolají obě emoce, a je to tak dobře. Snad se nám podařilo trefit ten žánr tragikomedie. Nejtěžší žánr.

Co Vás nejvíc zaujalo na scénáři Marka Epsteina?

Mě na Markových scénářích pokaždé nejvíc baví to, jak umí z ničeho udělat něco. V úplném minimu, v jednom bytě a několika lidech se skrývá velký silný příběh s mnoha lidskými barvami. Stejnou autorskou empatii míval Procházka nebo Jiří Hubač. Máme s Markem společné životní i autorské téma, a tím je naděje. Prostě vždycky tím filmem posvítit lidem trochu na cestu, aby nezapomínali, že život není jen hnus a zlo. Podobný text mi už kdysi nabídl v BrainStormu. Ale tady to myslím trefil ještě lépe. Marek je prostě autor s velkým A, na rozdíl od jiných, kteří by rádi byli spisovateli, a nikdy nebudou, protože jim chybí ta nejobyčejnější věc – srdce. Už léta tvrdím, že scénář je šedesát, sedmdesát procent filmu. Když to na papíře není, můžeme se my, režiséři, na palce přetrhnout a nikdy z toho nic nebude. Pánbůh zaplať za Marka Epsteina! Amen.

Film už bodoval na festivalech, třeba na Novoměstském hrnci smíchu, získal nominaci v kategorii hraných filmů na prestižní cenu Prix Europa. Výbornou odezvu má nejen u porotců, ale také u návštěvníků filmových přehlídek. Čím si vysvětlujete, že normalizační příběh tolik baví?

Možná už jsme si našli za čtvrtstoletí od Sametu k té době nějaký odstup a můžeme se jí smát… Nevím. Na druhou stranu Pelíšky skvěle fungovaly už v devadesátých letech. Není to tedy jen o tom odstupu, asi. Je to o dobrém příběhu. O silných figurách. O humoru a nadhledu. A to všechno jsme ve scénáři měli.

Měl jste od počátku jasno, že roli úředníka Richarda svěříte Ivanu Trojanovi?

Bezpochybně. A myslím, že už to Marek pro Ivana přímo psal. Pro mě je ten film ale paradoxně víc o Zuzaně Stivínové, respektive o její postavě. O těch silných holkách, které s námi ty osudy dávají, stojí pevně vedle nás, i když my chlapi chodíme světem a děláme průšvihy, nepodělají se, neutečou… Je to film, který pováží charaktery. Ať si nakonec každý sám svému svědomí odpoví, jestli by dokázal zvolit multikáru. Jestli by nechal pravdu a lásku zvítězit nad lží a nenávistí…

Osmy jste točil v Brně. Našel jste tam dostatek vhodných lokalit?

Všechny. Nebyl důvod hledat jinde. Nejtěžší asi bylo natáčení na Cejlu, což je ulice v samém centru Brna, která je ve své zchátralosti ideální, přestože se jedná o významnou dopravní tepnu města. Zastavit celý provoz, vyhnat současná auta a tramvaje, abychom mohli natočit záběr, to byl nadlidský výkon.

S brněnským studiem spolupracujete často. Podle scénáře Marka Epsteina jste tam například před dvěma lety natočil pohádku Šťastný smolař. Čím si Vás Brno získalo?

V brněnském studiu se točí jako kdekoli jinde. Lidé znají svou profesi, ale navíc, snad proto, že netočí každý den, se na to filmování každé ráno těší stejně jako já. Umějí rozpoznat, když nám pod rukama vzniká něco výjimečného. Dýchají s tím filmem, jdou s režisérem. Semknutě, pracovitě a hlavně, dávají do toho srdce. Co víc si režisér může přát…

Když byste měl stručně pozvat diváka ke sledování Osem, co byste jim řekl?

Málokdy režisér může v české kotlině říci, že natočil film bez kompromisů. Bez realizačních ústupků. O Osmách to výjimečně říci můžu. Nemusel jsem nikde slevit. Co jsem chtěl, to jsem také natočil. Věřím, že se nám podařilo natočit malý velký film.