Tajné sny z celého světa

Oblíbený cestovatelský cyklus Na cestě má od začátku roku sourozence. Pětiminutové dokumenty Na cestě za dětmi se ovšem více než na místopisné informace soustřeďují na to, jak se žije dětem v různých zemích světa.

Pořad nevznikl náhodou, je součástí předsevzetí České televize, která v roce 2010 podporuje život dětí. Cyklus nás seznámí nejen s rodinným životem malých hrdinů, zavede nás do školy, kterou navštěvují, zasvětí nás do jejich koníčků. Každý z nich projeví také svůj tajný sen, vyjádřený kresbou. „Hledali jsme nějaký spojovací prvek, který by umožnil i následně celou sérii prezentovat. Tyto dětské kresby pečlivě schraňujeme. K vidění jsou v současné době na webu ČT, ale věříme, že se z nich časem podaří uspořádat výstavu, nebo že o ně projeví zájem i některá organizace, věnující se dětem, například UNICEF,“ vysvětluje dramaturg Jan Tobiáš tento záměr.

Cestovat za pětiminutovými filmy z jednoho konce světa na druhý by bylo příliš nákladné, a tak jednotlivé portréty vznikají jako doplněk při natáčení cyklu Na cestě. Zatímco cestopisný dokument představuje plasticky region a jeho obyvatele, tady poznáváme každodenní život očima dítěte. „Najít protagonisty pro tyto portréty je ale skoro stejně náročné, jako připravit trasu natáčení pro velký dokument,“ líčí dramaturg, který alespoň jednou ročně sám také některý díl Na cestě autorsky natočí. „Zajímavé je, že mnohdy je to složitější v blízkém okolí než v různých exotických lokalitách. Zákony na ochranu práv dítěte jsou totiž v Evropě přísné, a tak když už získáte souhlas rodiny s natáčením, nemůžete se s dítětem podívat třeba do školy, protože od rodin všech dětí, které by se v záběru objevily, byste museli mít souhlas rovněž.“

Kde se tedy tito malí hrdinové hledají? „Když se točí v Evropě, zpravidla se snažíme mít dítě vytipované už předem. V Čechách se pohybuje mnoho cizinců, často získáváme kontakty na rodiny od nich. Jindy se obracíme na cestovní agentury v lokalitě, kde se chystáme točit, případně na místní úřady. Nakonec se vždycky někdo ochotný ‚půjčit’ své dítě pro tento projekt najde. Nám jde samozřejmě také o to, aby jeho příběh byl pokud možno pro danou oblast typický.“ Tak malá Francouzka z kraje Champagne mimo jiné představuje svou rodinu u nedělního oběda a dozvídáme se nejen to, že jako aperitiv se tu podává – jak jinak – šampaňské, ale také to, že ač rodiče žijí odděleně, u nedělního oběda se setkává celá rodina pohromadě. Je to tak trochu typicky francouzské – není mnoho zemí v Evropě, kde by se rodiče dovedli takto přátelsky potkávat, přestože jejich cesty se rozdělily.

Zcela jiné jsou příběhy z krajů, kde děti nemají tak pohodový život jako v Evropě, kde jsou v rodinách hýčkány a trošku rozmazlovány. Afghánský chlapec má kromě školní docházky také zaměstnání – musí totiž pomáhat rodině s obživou. Krásné perské koberce se tedy učí tkát dříve, než se naučí psát a číst složitou perskou abecedu. A hračky? Zdejším klukům stačí stará pneumatika, kterou prohánějí za městem nebo kus klacku na hru podobnou kriketu. „Dítě z Afghánistánu si z Prahy těžko vyjednáte, to se musí zařídit až na místě. Většinou ovšem v těchto chudých zemích nemáme problém – honorář, který se v Evropě zdá směšný, znamená pro tamější rodinu nečekaný poklad,“ líčí Jan Tobiáš.

Svět viděný očima dětí je velice autentický, stejně přímočarý, jako jejich sny a přání. Někdo touží po sestřičce, někdo po koni, afghánský kluk by jednou chtěl mít auto, aby mohl svézt tátu a bratra, což je pro ně současné době nepředstavitelný luxus. Dětské kresby jsou tak obrazem toho, jak si budoucí generace představuje svůj život. Nezbývá než malým na celém světě popřát, aby se jejich drobná přání splnila a sny se proměnily ve šťastné konce.

Text: Gabriela Koulová
Převzato z týdeníku ČT+