Rozhovor s dokumentaristou Janem Svatošem

Kdy jste se vůbec poprvé setkal se jmény manželů Johnsonových?

Pravděpodobně v cestopisech, které jsem čítával už odmala a výrazně pak také během studií na FAMU. Vedle historie jako takové mě totiž zajímá i vývoj fotografování a filmování, který se s dějinami Afriky výrazně překrývá. A je paradoxní, že i když je Afrika Evropě nejblíže, k objevování jejího vnitrozemí došlo až v 19. století. Manželé Johnsonovi na černém kontinentu působili v době, kdy vrcholilo lovecké vybíjení zvěře. Měli tu odvahu, že vyměnili pušky za kameru a fotoaparáty a vydali se do neprobádaných končin, které byly zatížené mnoha předsudky. Snažili se bourat mýty, které africké fauně nesmírně škodily, odvedli velký kus práce a dá se říct, že položili základy současné ochrany zvířat. Jejich ekologické cítění zřejmě spočívalo i v tom, že si moc dobře uvědomovali, jak se choval bílý člověk při osídlování Severní Ameriky nejenom k indiánům, ale i třeba k bizonům.

A skutečný impuls k tomu, abyste se vydal po jejich afrických stopách, vyplynul z čeho?

Ta vůbec první myšlenka je stará více než pět let a vycházela právě z cestopisných knih manželů Johnsonových. Samotná příprava pak trvala tři roky a bylo o to těžší, že jsme si schválně nevybrali nějakou oblíbenou turistickou destinaci, ale drsnou krajinu severní Keni. Mimo jiné jsme totiž chtěli upozornit na to, že i tato část Keni má svoje kouzlo a je neprávem opomíjená i samotnými Keňany. Během příprav se mi také podařilo navázat kontakt s muzeem Johnsonových v americkém Kansasu, od něhož jsem získal cenné archivní materiály. Původně za ně sice chtěli obrovskou částku, ale když pochopili, co je vlastně cílem mé expedice, věnovali mi je zdarma, a proto jsem je mohl použít i ve svém filmovém zpracování celé výpravy. Asi byli překvapení z toho, že se po stopách Američanů chtějí vydat zrovna Češi, a vyšli nám vstříc. Díky tomu jsem každopádně získal velmi cenné informace a zároveň se rýsuje možnost, že bych mohl s muzeem manželů Johnsonových spolupracovat i na dalších projektech.

Co všechno obnášely ty tři roky příprav celé expedice?

Klikněte pro větší obrázekV první řadě jsem musel překonat nespočet byrokratických překážek. Po osobní stránce pak byla důležitá fyzická příprava. Pokud jedete na 40 dní do nehostinného prostředí, kde je minimum srážek a kde vedle cest chybí třeba i nemocnice, musíte mít nějakou kondičku, která je zároveň i prevencí před různými nákazami. Neméně důležitá byla ale také příprava celého týmu. Navzájem jsme se museli dobře poznat a v rámci možností se také pokusit zvyknout na skutečnost, že v Africe nebude po setmění žádné jiné světlo než to, které vydává oheň. Opomenout jsem ale nesměl ani vědomostní přípravu. A i když internet je pro získávání informací velkým pomocníkem, v tomto případě jsem jich našel po hříchu málo, takže jsem téměř rok a půl mravenčím způsobem hledal ve všech dostupných zdrojích co nejvíce cenných rad. To se mi ale nakonec bohatě vyplatilo, protože během cesty mi spousta věcí naskočila, díky čemuž jsme se dokázali vyhnout mnoha problémům.

Podle jakých pravidel fungovalo soužití ve vašem čtyřčlenném týmu?

V první řadě musím říct, že všechny nástrahy jsme dokázali překonat a domů jsme se vrátili zdraví i po psychické stránce. Celý tým byl dobře poskládaný a každý předem věděl o tom, jakou v něm má roli, takže jsme po celou dobu nenarazili na nic, co by pro nás bylo úplně neznámé. Výhodou bylo i to, že jsem se s ostatními dobře znal už z dřívějška. Dan Jedlička je výborný lékař a zároveň herpetolog, takže ani v případě uštknutí hadem, kterých je v severní Keni dost, bychom nebyli úplně na holičkách. Cenné informace o africké fauně zase ve své hlavě nesl zoolog David Stella a konečně díky dokumentaristce Romaně Strakové jsme si domů přivezli spoustu krásných obrázků. Poděkovat chci ale také Ivaně Buttry a Vojtěchu Hornovi, kteří se expedice sice nezúčastnili, ale na jejím zdárném průběhu měli důležitý podíl.

O přežití v tak drsných podmínkách často rozhodují maličkosti. Na co jste si museli dávat největší pozor?

Klikněte pro větší obrázekPředevším musíte pořád pamatovat na to, že se neustále pohybujete v otevřené divočině a to i v noci. Takže žádné vzdalování se od stanů, protože třeba levharta si zřejmě všimnete až v okamžiku, kdy na vás zaútočí. Rangeři národního parku Marsabit nás varovali před spoustou podobných „maličkostí“ a zároveň nám připomínali, že za nebezpečnými střety se zvířaty téměř vždy stojí lidská hloupost. Další věc, kterou nesmíte podcenit, jsou pravidla při setkání s domorodými kmeny. V severní Keni jich najdete poměrně dost a každý má nějaké své specifické zvyklosti. Obecně ale platí, že byste žádného domorodce, ale třeba ani jeho dobytek, neměli fotit bez předchozího souhlasu. A vůbec zvedat kameru příliš horlivě proti obzoru v rozlehlé krajině se také nevyplácí. Pořád musíte myslet na to, že třeba z prachu za stádem velbloudů se vynoří také pastevec, kterému se váš zájem nemusí líbit. V tom nám ale pomohl náš průvodce a ranger John. Keňa má sice hned dva úřední jazyky, a to angličtinu a svahilštinu, ale mnohé kmeny ani jeden z nich neznají. John uměl hned sedm kmenových jazyků, takže o to byla komunikace s domorodci jednodušší.

Do Afriky jste odcestovali s téměř historickým fotografickým a filmařským náčiním. Jak se vám s ním v tamních podmínkách pracovalo?

Absolvoval jsem studia fotografie na FAMU, takže pracovat i se starší technikou je mi blízké. My jsme ale v žádném případě nechtěli vést nějakou křížovou výpravu proti digitalismu. Moderní aparáty jsme měli s sebou, jinak by vlastně ani nemohl vzniknout náš dokument. Obě technologie mají svá pro a proti a třeba se staršími analogovými přístroji nemáte v podstatě šanci zachytit zvířata v pohybu. Chtěli jsme se co nejvíce přiblížit době manželů Johnsonových a zároveň ukázat, že je někdy dobré tyto dva světy vzájemně konfrontovat. Natáčeli jsme s kamerou značky Bolex z 50. let, která na jedno natažení vydrží 25 vteřin, a pak ji musíte znovu natočit. Pořád tak hrozí riziko, že přijdete o nějaký úžasný okamžik, na druhé straně nejste závislý na energii a dokud máte materiál, můžete točit. A svoje kouzlo má samozřejmě i analogová fotografie. O co víc je složitější udělat opravdu dobrou fotku, o to větší radost pak z ní máte.

Severní Keňa je naprostým opakem turisticky přitažlivého jihu této země. Vy ale o tomto území mluvíte jako o jednom z posledních rájů na Zemi…

Oblast severní Keni je plná vyprahlých pouští a zároveň je hůře přístupná. Díky tomu tam masový turismus zatím nepronikl a já doufám, že to tak zůstane. Koneckonců když jsme přiletěli do Nairobi, spousta lidí se nás ptala, proč tam chceme jet, že tam vlastně nic není. Samozřejmě ale záleží na úhlu pohledu – hodiny se kodrcáte pustinou a pak se před vámi najednou objeví hora Marsabit zarostlá starým pralesem, ze kterého na vás doslova na každém kroku dýchá život a vy si tak uvědomujete význam, který voda na tomto místě má. Na druhé straně Martin Johnson by asi současný Marsabit už rájem nenazval, protože ho měl spojený především s obrovským množstvím zvěře, které se v uplynulých desetiletích rapidně snížilo, a třeba na nosorožce už v Marsabitu dneska nenarazíte. To je velký problém, a dokud budou rodiny tamních domorodců bojovat každý den o holý život, asi jen těžko pochopí, že záchrana slona má přednost. Proto věřím, že i v tomto směru měla naše expedice smysl. Díky ní si keňská vláda uvědomila, jaké bohatství se na severu ukrývá a že je potřeba toto území chránit a zároveň i pomáhat místním lidem.

Právě rozvoj turismu je ale jednou z mála možností, který může do Marsabitu přinést více peněz na smysluplné projekty. Je tedy podle vás vůbec v jeho zájmu, aby přilákal více turistů?

Klikněte pro větší obrázekTo je otázka, nad kterou často přemýšlím. Ještě před samotnou cestou jsem samozřejmě musel počítat s tím, že naše expedice vzbudí velký zájem a že by nakonec mohla Marsabitu ublížit. Jak už jsem ale řekl, severní Keňa není pro každého a její na první pohled nevlídná tvář ji pořád zaručuje ochranu. Málokdo je ochotný slevit ze svého pohodlí a nechce se mu hodiny trmácet za zvířaty, která navíc musí často dlouho hledat. Na jihu to má daleko jednodušší, v tamních parcích má zvěř nadosah a bez problémů si udělá spoustu fotek. Přesto si myslím, že určitý prostor pro turistiku v Marsabitu je, spíše než v masové turistice bych ho ale viděl v určité formě ekoturistiky.

Jak se vůbec na vaši misi dívali samotní ochránci parku?

Rangerové byli nesmírně vstřícní. Náš projekt se jim líbil, protože tu minulost sami neznali. Manželé Johnsonovi totiž v Keni filmovali v době kolonialismu a současná Afrika se na všechno, co je spojené s touto dobou, snaží zapomenout. John a jeho kolegové velice rychle pochopili pravý smysl naší cesty. Postupně si začali uvědomovat, že střeží něco, co má zajímavou minulost. A to jim dalo větší impuls k jejich práci. Líbily se jim staré fotky, které jsme jim ukazovali, a sami si chtěli vyzkoušet práci s analogovou kamerou.

Čtyřicet dní v divočině určitě stačí na to, aby se člověk dostal i do těch méně příjemných situací. Kdy jste měl největší strach?

Nešlo ani tak o strach jako spíš o obavu, která mě provázela po celou dobu. Pořád jsem musel myslet na to, jestli se nám podaří materiál, který jsme natočili a nafotili, v pořádku přivézt domů. Víte, že máte v batohu citlivý negativ, o který můžete velice rychle přijít. Může se přehřát, můžou ho přesvítit silné rentgeny na letištích. O to víc jsme obdivovali Martina a Osu Johnsonovi, kteří neměli na výběr a na vyvolání snímku s nejistotou čekali třeba i půl roku. Proto vlastně Martin v Marsabitu vybudoval černou komoru, ve které se mu dařilo část fotek vyvolávat.

O domorodých kmenech jste se částečně zmiňoval už v předchozích odpovědích. Jak na setkání s vámi vlastně reagovaly?

Každá zkušenost s domorodci pro nás byla silným zážitkem. Je možná až neuvěřitelné, že zůstávají v pustině, i když by mohli kdykoliv odejít. Pokud respektujete pravidla, o kterých jsem už mluvil, chovají se k vám většinou vstřícně. I když třeba nedokázali pochopit, proč u nich natáčíme nějaký dokument, protože prostě neznají televizi. Nám se tu nedůvěru podařilo zlomit třeba i tím, že jim náš lékař Dan pomáhal s drobnými zdravotními problémy. Ti lidé často moderní civilizace příliš nezajímá a pokud se s ní setkají, dokážou z ní vytěžit vždy pouze to, co je pro ně přínosné. Často se nám třeba stávalo, že se nás ptali na to, jestli nemáme prasklou pneumatiku. Pro nás nepotřebná věc, pro ně možnost, jak si vyrobit sandály.

A jak vůbec vnímají bohatství?

Největším bohatstvím pro ně je to, že rodina má co pít a jíst. Pokud přijde kmen o zdroj vody, hrozí mu katastrofa, protože nějaký altruismus se v těchto případech nenosí a o studně se často vedou krvavé boje. Jinak bohatství v té podobě, ve které ho vnímáme my, oni v podstatě neznají. I když se někdy v těchto končinách říká, že kdo má ponožky, už je boháč. Ve vesnicích jsme nechávali jako výraz poděkování za možnost filmovat určitou finanční částku, aby si ti lidé mohli koupit třeba nové léky.

Co jste si vy osobně přinesl z Afriky do běžného života v moderní civilizaci?

Především lidský přístup k sobě navzájem. Zároveň mě ale oslovil i jejich přístup k času, který nejlépe odráží jedna Johnova věta: „Vy v Evropě máte hodinky a my v Africe máme čas.“ Jednotlivé dny v týdnu tam nehrají velkou roli, nerozlišují pondělí od čtvrtka, nemají potřebu se někam honit. V rovníkové Africe určuje den východ a západ slunce, který přichází vždy úderem šesté hodiny. Se stejným přístupem byste samozřejmě v uspěchané Evropě narazil, ale je dobré si tento rozdíl přinejmenším uvědomit.

Co považujete za největší úspěch celé expedice?

Je toho samozřejmě víc, ale velkou radost mám z toho, že se nám podařilo najít temnou komoru, kterou Martin Johnson v Marsabitu postavil, protože právě ta je pomyslným srdcem celé jejich práce v Keni. A ta radost je o to větší, že jsme vůbec nevěděli, kde vlastně stála, a hledali jsme ji podle jedné fotografie se starým stromem. A podobné to vlastně bylo i s mnoha dalšími objevy, třeba s napajedly, po kterých jsme v pralese pátrali několik dní. Pak mě těší i to, že naše expedice zřejmě pomůže tamním rangerům, protože podle prvních ohlasů si keňské úřady začínají uvědomovat, co se vlastně tam daleko na severu ukrývá za bohatství.

Chtěl byste se do Afriky vrátit?

Do Marsabitu určitě už jenom z toho důvodu, že jsem tam našel výborné přátele. A jak už jsem říkal v úvodu našeho rozhovoru, nadějně vypadá další spolupráce s muzeem manželů Johnsonových v Kansasu, takže šance, že se do severní Keni vrátím, je poměrně reálná.

Manželé Johnsonovi ale nejsou spojení pouze s Afrikou. Dá se říci, že procestovali celý svět. Chystáte se v mapování jejich osudů pokračovat?

Jsem pověrčivý, a proto vám detaily své další cesty neprozradím. Ale rozhodně nechci podruhé vstoupit do stejné řeky a o expedici třeba do Oceánie, kde Johnsonovi také byli, neuvažuji. Spíš zůstanu v Africe, na kterou se zkusím podívat trošku z jiného úhlu.