Mezi teorií a tvorbou
Řeknu-li na základě výstavy i sborníku o Bedřichu Feuersteinovi, že vedle vnějších poměrů měla pro jeho život a snad i pro jeho dobrovolný odchod ze života větší důležitost jeho cesta mezi teorií a tvorbou, cesta plná vnitřního kolísání, vnitřních útěků i pokusů ovládnout svou nechuť před činem a skutečností, cítím se zavázán právě jeho kritickou odvahou říci tuto pravdu bez sentimentálního zastírání, jímž se u nás zahaluje postava někoho, komu jsme nedovedli nebo nechtěli pomoci.
Tím kolísáním mezi teorií a tvorbou Feuersteinovu tvorbu nijak nesnižuji, neboť toto kolísání nebylo jen jeho vinou a mohlo se dokonce stát velkou výhodou, kdyby se bylo pro tohoto jemného, kulturního a kritického ducha nalezlo místo, jež mu náleželo právem talentu.
Jeho strach před skutečností a váhání před činem, jež přemáhal tím, že se téměř vždy s někým spojil, aby se přinutil k dovršení konkrétního úkolu, nebyl jen projevem idealistické povahy trpící rozporem mezi myšlenkou a skutečností, ale i osudem, jaký takřka pravidlem stíhá mezigenerační zjevy, jakým byl právě Feuerstein.
Před válkou přiklonil se k protiimpresionistické generaci, nepodlehl však malířskosti kubismu v architektuře, třeba měl v sobě i malířskou stránku, využíval jí odděleně od architektury v akvarelech, v architektuře dospěl jako jeden z prvních k účelnému tvaru a dovedl také odolat popřevratové ornamentální zvůli. Jeho kolísání mezi teorií a tvorbou bylo pramenem neklidu, který ho lákal do ciziny a z ciziny opět domů, který ho vedl od architektury k malířství a pochopitelně zavedl k jevištním výpravám, kde nešlo o skutečnou stavbu, ale o stavbu ilusivního prostoru.
Zasáhl do architektury na její cestě k účelnému tvaru, zasáhl do jevištního výtvarnictví nejen svým purismem z doby před japonskou cestou, ale i posledními výpravami pro malou scénu Osvobozeného divadla. Soukromější stránkou zůstávají jeho akvarely, které prošly klikatou drahou špálovského a hofmanovského fauvismu, futuristickými pokusy s purismem, který tu byl jakousi přípravou na purismus v architektuře.
V Paříži pracoval u Perreta, v Japonsku s architektem Raymondem, ale doma mnoho realizovaných staveb nezanechal, vlastně jen nymburské krematorium a Vojenský zeměpisný ústav. Ponechán praxi, která nebyla živlem tohoto člověka představy a myšlenky, potácel se ve vnitřních zmatcích mezi teorií a tvorbou, ačkoliv mohl působit tvůrčí odvahou svých představ a myšlenek, nejen tak jako tehdy, kdy otiskl své studie vil a ukázal nám Perreta a Corbusiera, ale trvale jako učitel přímo vyvolený nejen svými schopnostmi, ale i povahou.
A závěr vnitřních rozporů a vnějšího nepochopení dostavil se ještě v průvodu fysiologických příčin, v průvodu nervové choroby, o níž lze těžko říci, nebyla-li současně příčinou i následkem. Ten tragický závěr nás překvapil letošního jara. Dnešní výstava jeho díla i sborník dosvědčují, že byl tvůrčím kritickým duchem, který měl ještě realizační schopnost, aby mohl jako pedagog působit nejen slovem, ale i příkladem. Tato síla se využít nedovedla.
František Kovárna, Mezi teorií a tvorbou, Pražské noviny CCLVII, 1936, č. 234, 8. 10., s. 5.