České divadlo jako inspirativní i konspirativní místo společenských změn, které se rodily na jeho jevišti i v hledišti léta před znovunabytím svobody v listopadu 1989 (2009). Připravily V. Gallerová a A. Hynková

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

U příležitosti 30 let svobody uvádíme dokumentární snímek, jenž mapuje formující podíl divadelního prostředí na veřejný nepokoj v posledních letech socialistického režimu. Česká divadla platila již od dob národního obrození za vážené instituce, které suplovaly bezmocnou politickou scénu v Českých zemích. Tato společenská role divadelního umění se v plné míře vrátila po srpnu 1968, kdy se pevná i improvizovaná jeviště stala jedním z ohnisek neoficiální kultury i protestu.

V období normalizace umožňovala tyto aktivity především Komise divadla mladého diváka. Ta využívala svého statusu k setkávání skupiny lidí, většinou nečlenů Svazu československých dramatických umělců. Jednalo se o názorově spřízněnou skupinu, která si tímto způsobem nalezla možnost scházet se a cíleně dělat divadlo, namířené proti totalitě, proti hlouposti moci. Její členové o sobě věděli, každý měsíc se setkávali v dramaturgii Realistického divadla. Jejich práce ve vlastních divadlech byla svým způsobem koordinována a vzájemně inspirována. Připojili se i brněnští umělci z Hadivadla a Divadla na provázku. Bylo to nabourávání komunistického režimu za jeho peníze. Krásný pocit!

V polovině 80. let se prosadila idea propojit skupinu s disentem. Václav Havel, Vlasta Chramostová a další chodili na představení, o nichž se vědělo, že se musí vidět. Poté se hledala možnost pravidelnějších setkání. Všechno toto divadelní dění dostalo spád událostmi na Národní třídě 17. listopadu 1989. Během večera a noci se telefonovalo do všech pražských i mimopražských divadel prostřednictvím známých, kteří pak oslovili další kolegy. Podařilo se tak během noci zorganizovat mítink divadelníků, kteří 18. listopadu dorazili do Realistického divadla.

Právě v této chvíli se ukázalo, jak je důležité vytvořit centra právě v divadlech, kde je řada lidí schopných navazovat rychlou komunikaci, kde jsou k dispozici telefony, kopírky apod. Také to byla místa veřejnosti dobře známá, některá pak přímo spojena s předchozími událostmi, jako byly satirické večery Res publica v Realistickém divadle či Rozrazil – společný projekt brněnských studiových divadel. Jinde hráli svou roli známí herci, kteří byli ochotni se angažovat – jako třeba Petr Čepek v Činoherním klubu či Jiří Bartoška v Divadle Na zábradlí.

Z mítinku odcházeli herci, režiséři a dramaturgové do svých divadel, aby změnili večerní program běžného repertoárového představení na „stávkový večer“, při němž byli všichni tvůrci přítomni na scéně spolu s hosty z oblasti politiky i kultury a vyjadřovali se k tématu dne. Symbolicky byla tato forma nazvána stávkou.

Mnoho z divadelních umělců pak jezdilo mimo Prahu do řady měst i vesnic, aby přivezli informace o tom, co se děje, v době, kdy masmédia ještě nepřinášela komplexní a pravdivé informace. V každém divadle se organizovaly takové výjezdy, často jezdili herci se studenty a nejčerstvějšími zprávami.

Na jevišti pak byli divadelníci vystřídáni budoucími politiky. Neopakovatelná funkce divadla právě zde končí. Události se přesunuly do ulic, na Václavské náměstí, na Letnou. Divadla se postupně vrátila ke své práci a nejsložitější období teprve začalo. Paradoxně – publikum divadla opustilo a vyšlo do ulic. Objevily se nové zdroje informací – již bez cenzury. Jak napsala přímá účastnice divadelního dění a spoluautorka scénáře Vlasta Gallerová: „Svět se stává divadlem.“

Stopáž57 minut
Rok výroby 2009
 ST
ŽánrDokument