Významná stavba projektovaná v národním stylu rondokubismu architektem J. Gočárem (1998). Připravili: Z. Lukeš, M. Kubala a B. Hončarivová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Po zrodu samostatného Československa se začala projevovat i v architektuře snaha o vytvoření národního stylu. Legiobanka Josefa Gočára v Praze Na Poříčí se stala jeho prototypem a určila směr tzv. rondokubismu. Řešení fasády vychází z trojdílné triumfální brány, na niž navazují další patra, stavba je ukončena mansardou a mohutnou římsou. Pro architekturu 20. let je charakteristická spolupráce s výtvarníky. Autorem pískovcového vlysu, nazvaného Návrat legií, je Otto Gutfreund, který sám bojoval ve Francii. Silné dojmy z těžkých válečných dnů přetransformoval do uměleckého ztvárnění legionářů. Pískovcové plastiky Jana Štursy symbolizují místa, kde legionáři bojovali, ve Francii, Srbsku a na Sibiři.

A právě na posledním z míst roku 1919 začal příběh Legiobanky, která si pro svou centrálu dala postavit tento dům. Iniciátorem byl legionář a bankovní úředník František Šíp. Vzhledem ke klesající hodnotě rublu věděl, že legionáři mohou o své úspory z vysokého služného přijít. Spolehl se proto na svého obchodního ducha a spořivost jednotlivých vojáků. Zanedlouho banka disponovala kapitálem sedmdesát milionů korun a shromážděnému majetku odpovídala i bohatost a velkorysost jejího pražského sídla.

Po zrodu samostatné Československé republiky začalo hledání nové národní sjednocující estetiky a jí odpovídajícího uměleckému výrazu. Snaha o vytvoření národního stylu pronikla i do architektury. Legiobanka Josefa Gočára v Praze Na Poříčí se stala prototypem nového stylu – rondokubismu. Řešení fasády vychází z trojdílné triumfální brány, na kterou navazují další patra a je ukončena mansardou a mohutnou římsou. Pro architekturu 20. let je charakteristická spolupráce s výtvarníky. Autorem pískovcového vlysu, nazvaného „Návrat legií“, je Otto Gutfreund, který sám bojoval ve Francii. Silné dojmy z těžkých válečných dnů přetransformoval do uměleckého ztvárnění legionářů. Ćeskoslovenští legionáři bojovali na různých frontách. Pískovcové plastiky Jana Štursy symbolizují místa, kde legionáři bojovali, ve Francii, Srbsku a na Sibiři.

Právě na Sibiři roku 1919 začal příběh Legiobanky, která si pro svou centrálu dala postavit tento dům. Iniciátorem byl legionář a bankovní úředník František Šíp. Vzhledem ke klesající hodnotě rublu věděl, že legionáři mohou o své úspory z vysokého služného přijít. Spolehl se proto na svého obchodního ducha a spořivost jednotlivých vojáků a zanedlouho banka disponovala kapitálem 70 milionů korun. Majetku banky odpovídala i bohatost její výzdoby. Účelové prostory byly vybaveny neobvyklým způsobem. Dokonale prosvětlený spodní prostor byl inspirován poštovní spořitelnou prof. Otto Wagnera ve Vídni. Motiv kruhu a půlkruhu nás provází přes exteriér a interiér až k nábytku. V předsálí v 1. patře je vidět spolupráce architekta s malířem Františkem Kyselou.

Josef Gočár byl vůdčí osobnost českého kubismu, představitel rondokubismu a funkcionalismu. Jeho tvorba je naplněna neustálým hledáním. Jako profesor na AVU byl pořád v kontaktu s mladšími architekty a novými názory. Proto bylo štěstí, že soutěž na dostavbu Legiobanky vyhrál jeden z jeho žáků, architekt František Marek, který respektoval Gočárovu koncepci. Městská vyhláška za 1. republiky nařizovala, že každý, kdo chce postavit banku, musí současně vybudovat řadu funkcí, které budou sloužit městu. Díky ní vznikla v přízemí rozšířené Legiobanky pasáž s kavárnou, v suterénu koncertní a později divadelní sál a automat U Rozvařilů. Interiér Markovy dvorany je typickým příkladem vlivu designu zaoceánských parníků na architekturu 30. let. Gočárův motiv kruhu se objevuje v interiéru už jen jako reminiscence na zapomenutý, pouze pět let existující, národní styl Legiobanky.

Stopáž12 minut
Rok výroby 1998
 ST 4:3
ŽánrDokument