Naši hoši v zeleném

Hlavní problém, který bude ČR se svým členstvím v alianci asi ještě řadu let mít, spočívá očividně ve všeobecně rozšířené nechuti k přebírání odpovědnosti, ve snaze vyhnout se jí stůj co stůj - i za cenu toho, že na alibistickou clonu kolem takového chování je často nutno vynakládat víc času a energie než na odpovědné jednání. Armáda byla s neudržitelností takových postojů konfrontována v uplynulých měsících naplno a nezbylo jí, než tento paralyzující stav začít měnit. Po listopadu 89 se rozpadly dřívější kontrolní systémy, kdy důstojníci rozhodovali o tom, zda je voják nemocen nebo ne. Spolu s rozpadem těchto pořádků zmizelo ovšem nezřídka i pochopení pro to, že bez podřízenosti a poslušnosti nemůže armáda fungovat. Vědomí, že svoboda není anarchie, že důstojník se musí na své lidi stoprocentně spolehnout a oni že se mohou spolehnout na smysluplnost jeho rozkazů, se nicméně prosazuje jen s obtžemi. Společnosti také pořád ještě nedochází, že do NATO vstoupila nejen armáda, ale celá ČR.