Všude samé Hlubočepy

Dokument o současném stavu české literatury. Připravili P. Kosatík a J. Soukup

Dnešní stav: někdejší prestiž české literatury je pryč. Hodnotí naši současnou literární scénu autor scénáře Pavel Kosatík. A pokračuje… Jedni ji mají za zvláštnůstku podivínů, jiní za druh zábavy. Velká jména (Hrabal) mizí. Byla to centra, okolo kterých rotovala literární periférie, ale dnes pohled na literární mapu připomíná město středu. Jako by byly všude samé Hlubočepy.

Zároveň se česká literatura globalizuje. Pro mladší české autory je samozřejmostí pohybovat se na mezinárodní scéně – na které se však prosadí jenom ten, kdo je „regionálně“ odlišný, a tím zajímavý. Současná česká literatura se však od těch evropských a světových v mnohém liší: rezignovala třeba na velká témata.

Jak to s těmito tématy vlastně je? Proti minulosti podobu písemnictví stále víc tvarují média: třeba tím, co připustí na své stránky (i v české literatuře funguje systém „celebrit"). Servis potlačuje reflexi. Knižní marketing velí prodávat knihy všemi směry: vymýšlejí se kampaně, autoři se nabízejí médiím, vznikla „zvuková kniha“ atd.

Jak to tedy vlastně je? Zůstává literatura nezastupitelnou, nebo si z ní televize a ostatní vetřelci ukrajují čím dál víc? Mají pravdu ti, kdo tvrdí, že se z ní stává „opera“, tedy rezervace vyhrazená profesionálním znalcům, veřejnosti dokonale lhostejná?

Argumenty obhájců literatury: se ztrátou návyku ji číst mizí i rozhled, lidé jsou náchylnější k prostším a jednostrannějším viděním – a jsou manipulovatelnější (také politicky). Další argument: dřív byla znalost literatury vstupenkou do „kvalitní společnosti“. Člověk si musel osvojit znalost kultury, asi jako když zvládá krokové variace při výuce tance. Dnes se touto „branou mezi elitu“ stal sport: vlivní lidé se navzájem identifikují podle toho, že se věnují vybranému zápolení, ve značkovém oblečení, které jejich status podtrhuje. Elita zplebejštěla.

Existuje obecný a celospolečenský zájem na rozvoji kultury? Liberální mínění „nevnucujme lidem nic a počkejme si na poptávku“ má v důsledku podobný výsledek jako starší komunistická výzva „umění lidu“: budeme-li jenom vyhovovat potřebám publika, prosadí se nakonec to většinové, jehož vkus a potřeby jsou nízké. Kulturní stát proto musí mít program i v tomto směru. Jsme však u nás v podobné situaci?

V jakých podmínkách se u nás píše a vydává? Píšou „všichni“, vydaných knih každoročně přibývá, ale v koordinaci těchto činností stát selhává. Příklad: péče o klasický literární fond. Státní koncepce podpory dvacet let po Listopadu neexistuje, a nejsou zde ani velcí nakladatelé jako v cizině Gallimard nebo Suhrkamp, kteří by péči o „zlatý fond“ vzali na sebe.

Další rozdíl vynikne, porovnáme-li, jak země, se kterými se srovnáváme (Německo, Rakousko, Francie), podporují svou novou, mladou literaturu. Co dělají pro píšící autory? Jak koordinují vydavatelskou politiku? Jak se zajímají o její propagaci v cizině?

Nezachrání nás asi ani internet, naopak jeho vliv může být překvapivě záporný právě vlivem bezbřehosti webu. Vede nás k tomu, abychom vnímali text hlavně jako zdroj informací. Smysl literatury je ale jiný: dává člověku možnost prožít alternativní život, uvidět svět cizíma očima, a tím citově zbohatnout. Aristotelem objevená katarze je záležitost emocí, v jen „informační“ rovině ji vůbec nejde zažít. Kdo přečetl Paní Bovaryovou, většinou ví, že si ji s sebou odnesl na celý život – jak to však vysvětlit těm, kdo jsou přesvědčeni, že literaturu nepotřebují?

Vždycky bude dvojí druh lidí: ti, kterým na něčem záleží, a ti druzí. Literatura udržuje a v lepších dobách i šíří to, co je naléhavé. Může se na čas ponořit, ale nemůže úplně zmizet a tím prohrát.

Stopáž43 minut
Rok výroby 2009
 P ST
ŽánrDokument