Svatý Vojtěch

Slovo svatý je významově spojeno se slovy světlo, svit, svět. Tyto spojitosti ukazují, že svatý znamená zářící. Velmi často se také setkáváme s tím, že o nich mluvíme jako o světlech, která zářila v temných dobách dějin a ukázala cestu, ale podala i doklad, že světlo vítězí nad temnotou. Bez povšimnutí nesmíme ponechat ani to, že svět je to, co se skvěje před naším zrakem. Slovo svět označuje původně to skvělé Boží dílo, které není lidmi a hříchem poničeno. Z toho pak plyne, že svatí jsou ti, kdo nám představují člověka takového, jak si ho přeje Bůh. Naši sousedé užívají pro svaté slova Heilige. Toto slovo je významově spjato se slovem heilen, tj. s významy zdravý a uzdravovat. Vypovídá to o stejném. Svatí jsou zářící svým zdravým, nepoškozeným lidstvím, které má místo v budoucím obnoveném světě. Takoví lidé ovšem jsou vyzdviženi, neboť jsou vzorem pro správné jednání a ukazují směr.
(Petr Piťha)

Svatý Vojtěch i současný papež Benedikt XVI. nám připomíná, že naším osudem a domovem je Evropa, rodina sjednocených křesťanských národů. Je na nás, abychom byli jejím srdcem zvonu ohlašujícím pravidelnými údery přelom věků a nové tisíciletí.

Vojtěchův evropský rozměr vyrůstá z utrpení (a jeho utrpení z opravdovosti). Tak se Vojtěch díky svému stálému putování bez jistoty domova stává prvním z řady našich velikých emigrantů, pro které ve vlastní zemi nebylo místo, a které pak po smrti národ slaví jako své hrdiny. Možná právě skrze takové utrpení vede brána do Evropy pro národ, který leží v jejím srdci. A historie ukázala, že byl často tím nejlepším řešením odchod a osobní oběť.

Vojtěch nám připomíná, že člověk je poutníkem, jehož domov je mimo tento svět. A je v tom kus tragiky tohoto pozemského života, kus Kristova sebeobětování, že ti, kdo seli, i ti, kdo setbu zkrápěli slzami, potem, a krví, neuvidí žně svýma pozemskýma očima. Apoštol sjednocení křesťanské Evropy konce prvního tisíciletí umírá jako jedna z obětí evropského přežívajícího pohanství na prahu křesťanské éry.

Přesto, že se biskup Vojtěchova formátu ve své vlasti a ve své době těžko mohl prosadit, Vojtěch se vrací do Čech jako mučedník a světec uctívaný v několika evropských národech ve slavném průvodu s knížetem Břetislavem a biskupem Šebířem. Jeho návrat ovšem předchází slib lepšího života Čechů, tedy uskutečnění hodnot, o které usiloval a za které položil život.

A sjednocení Evropy se vrací jako téma pro třetí tisíciletí. Na konci toho prvního šlo o sjednocení křesťanské Evropy. Vojtěchovou cestou k němu byla opravdovost a schopnost hlubšího, vnitřního vidění. Nejde po tisíci letech vlastně o totéž?
(Anastáz Opasek, Dušan Hejbal)

Důležitější než narození je křest a křestní ponoření v Krista má u malého Vojtěcha ještě pokračování. Je jím obětování, když onemocněl, zasvěcení Bohu a službě, které vlastně už předznamenává jeho životní pouť. Jeho tělesné uzdravení se pojí se slibem, že jeho budoucnost bude spjata s vůlí Boží víc, než je tomu u jiných lidí. Naše závislost na Bohu, když jsme bezmocni v bolestech, je naší jedinou nadějí, neboť Bůh uzdravuje. To doprovází slib Vojtěchova zasvěcení, které je vlastně obrazem budoucího vyvolení Bohem.

Postavit se proti zlu v člověku i ve společnosti je vždycky radikálním činem. A nelze jinak, než postavit se proti zlu na stranu člověka. Ať už jde o navrácení svobody otrokům, kteří byli zbaveni všech lidských práv, nebo o vysvobození jednotlivce z okovů posedlosti zlem. Zde není možný komprmis a nehledal jej ani Vojtěch.

Demokraticky lze diskutovat o všem, kromě zla. Asi řeknete: Co je zlo? Je to trvalé porušení lásky k sobě, když si jakkoliv škodím neúměrným užíváním i dobrého, a samozřejmě jakýmkoliv užíváním zlého. Zlé je také všechno, co je proti lásce k druhému člověku a norma musí být bez diskuse, neboť žádné zlo nemohu obhájit, protože ničí mne i druhého. Pro Vojtěcha jako pro všechny, základním měřítkem dobra a zla zůstává Desatero, které nebylo dosud nahrazeno žádnou jinou normou a tisíciletí se osvědčovalo a osvědčuje v různých kulturách...
(Anastáz Opasek, Dušan Hejbal)

I když je bolest a utrpení neodstranitelné, neboť je to náš lidský úděl od kolébky, mělo by pro nás být nějak srozumitelné, abychom je prožívali a hledali jeho smysl pro lidský život, když je musíme nést. Výklad tohoto všeho nalézá Vojtěch v prožívaném křesťanství, či spíše ještě v prožívání Kristova utrpení a smrti. To všechno může být i naším poznáním.

Snažíme se prostřednictvím vědy odstranit bolest a utrpení z lidského života: zatím jsme jen ztroskotali i po tisíci letech, neboť i vědci umírají na rakovinu a tajemství AIDS zůstává dosud tajemstvím. Naproti tomu Vojtěch dobře ví, proč trpí a proč bolest naplňuje a dovršuje jeho život, neboť pochopil smysl v nesmyslnosti lidského života. Bez vysvětlení této záhady můžeme na tom být jednou hůř než náš pes, protože ten aspoň může vědět, že jeho konec souvisí s jeho pánem, s nímž žije...
(Anastáz Opasek, Dušan Hejbal)

Naši zemi chrání před vpádem napřátel pohraniční hory. Tak jsme to vždycky podvědomě cítili. Ale Vojtěch dokázal bystrým zrakem a nepředpojatou myslí dohlédnout přes ten pohraniční hvozd dál do Evropy. Uprostřed rodinných záští a kmenového násilí své doby toužil po takovém uspořádání svého evropského světa, které by hledalo spravedlnost pro všechny národy, velké i malé, a zabezpečilo jim mír – Pax Cristi – Mír v Kristu. Všichni, kdo s ním sdíleli tuto nádhernou představu a naději, prodírali se jako trnitým a jedovatým houštím předsudky a výčitkami, že ne dost dbají prospěchu vlastního rodu, rodinného majetku, bezpečnosti a postavení nejbližších. Mezitím uplynulo tisíc let, ale uskutečňování sjednocené Evropy, která žije v míru a přátelském soužití, není dnes snadnější než tehdy (a přitom na dosah ruky). Z odlehlého prostoru času uplynulých století jakoby stále vanula nedůvěra mezi lidmi a národy. Až do současné doby čpí nevychladlý popel dávných i nedávných válečných požárů, nenávist a neobratně skrývané neodpuštění.

„Pomodli se Čechu k svatému Vojtěchu, by tě vzaly samostatné národy do cechu,“ veršoval v hloubi 19. století nepohodlný novinář a vyhnanec Karel Havlíček Borovský. Na konci dvacátého století to konečně přišlo. Nejprve jsme oslavili nejkulatější výročí polistopadové éry, tisíc let od smrti nepohodlného biskupa a vyhnance, svatého Vojtěcha (zemřel 997), a záhy nás samostatné národy přijaly do cechu (12. 3. 1999 v americkém městě Independence, stát Missouri). Logicky spolu s Poláky a Maďary. Právě Polsko a Maďarsko jsou výrazně spojeny s Vojtěchovým osudem.
(Bob Fliedr)

Naše řeč dostala kulturní dimenzi teprve překladem bible (podruhé – Kralické bible).

Řečí myslíme – řeč a mysl – dvě blízké entity (přirovnání k čaji – Čínský, potažmo buddhistický nám nemusí vůbec chutnat i když je třeba ten jejich nejlepší a u nás, když jej pijeme, tak je zas většinou už 3× převařený). My tu máme možnost být opravdovými křesťany a i když to odhodíme, tak díky řeči jsme jimi bezděky pořád.

Memorování žalmů představovalo základní výukový prostor středověké křesťanské pedagogiky. Tyto texty totiž nejen podávají v neobyčejně účinné poetické zkratce tresť křesťanského učení, ale tvoří též složku celé řady liturgických úkonů, jichž se tak i laici znalí žalmů mohli účastnit.

Boleslav I. provdal svou sestru Doubravku za polského knížete Měška. Doubravka vyznáním křesťanka, hrála klíčovou roli v konverzi svého manžela ke Kristově víře a tím v pokřtění Polska. Jejím synem byl i jeden z nejvýznamnějších polských panovníků Boleslav Chrabrý, jenž krátce vládl v Čechách.

V jeho sjednocovacím díle pokračovali jeho přátelé a žáci, a to jak Češi, tak Němci a Italové. První opat Vojtěchem založeného benediktinského kláštera v Břevnově Anastasius (předpoklad) se stal představeným v uherském klášteře Pannonhalma a jako Astrik od 1007 ostřihomským arcibiskupem a diplomatem u krále Štěpána.

Prvním arcibiskupem polského arcibiskupství v Hnězdně, zřízeného u Vojtěchova hrobu roku 1000, se stal nevlastní bratr Radim-Gaudentius.

Ve funkci biskupa ani v misijní práci svatý Vojtěch nepoužíval násilí ani zbraně, jeho metody byly přesvědčovací. Snad nejlépe vystihl tuto jeho stránku kardinál Vlk: „Dějiny nevytváří pouze lidská moc a politická síla, která často pracuje s násilím, ale dějiny nesou kupředu lidé vysokých duchovních a mravních hodnot a principů, až k obětování vlastního života v síle a moci Boží.“

Vojtěchovým symbolem je loďka, zmítající se ve vlnách doby i komplikovaného osudu a jeho atributem veslo, jímž byl udeřen a usmrcen. Také růže, snad rodový erb Slavníkovců, možná příslušnost rodu k Rožmberkům (podle jedné renesanční tradice byli Slavníkovci předchůdci Rožmberků). Růže – symbol Panny Marie, mučednictví, mlčenlivosti, krásy a vůně s trny, ranami lásky).

Vojtěch cestuje krajinou, letí přes českou kotlinu (ve své době byl vážně český stát malý, nepatřila do něho ani Morava). Vletí tam a za chvíli je zase venku. Když letadlo letí na pražské letiště, už nad Vídní jde na přistání. Rychlostí letadla je vidět, jak je Česko malé. Kdyby bylo ostrovem s hradbami sahajícími až do nebe, nikdy tady žádné pořádné letadlo nepřistane, nemá moc prostoru.

Vojtěch překračuje hranice. Jako strom (jabloň), jehož větve sahají za plot. Plot ochraňuje strom před škůdci, ale na druhé straně zase nelze strom odříznout od kontaktu se světem za plotem. Třeba bez včel ze sousedství by nikdy neměl plody. Globalizovaný svět. Sjednocující se Evropa. Na křesťanských principech?

Vojtěch v kanoi pádluje po českých řekách, které všecky ústí ven, mimo hranice. To, co je tady doma, se vyplaví ven a obohatí evropskou kulturu a přes moře a oceány celý svět. Nelze obrátit tok řek na hranicích zpět. To je absurdní sisyfovský úkol. A nesmysl, protože i my čerpáme z impulsů zvenku. Impulsy zvenku utvářejí českou státnost, kulturu, víru (Cyril a Metoděj, středověká města...). Dyje pramení v Rakousku. Vltava v rozměru tehdejšího českého (přemyslovského) knížectví taky mimo hranice, kdesi v pralesních hvozdech.

Veslem byl Vojtěch legendárně i zabit, baltskými Prusy, kteří nesnesli vlivy zvenku. Veslo, které je symbolem volnosti, pohybu, cestování, se tady stalo symbolem malosti, uzavřenosti. Nakonec byli převálcováni tak, že dneska mnoho lidí netuší, že Prusko bylo baltské (baltské jazyky – litevština, lotyšština).

Evropské (a zejména středoevropské) státy mají průniky. Moravské pole je dnes v Rakousku před Vídní. Cheb byl vždycky německé říšské město. Rakousko-moravské hranice se po první světové válce posunuly na úkor Rakouska kvůli majetku Liechtensteinů (Hraniční zámeček je dnes na Moravě). Česko-moravské hranice u Jihlavy se na úkor Čech posunuly několikrát (český pomník je dnes na území Moravy). Dnešní Jihočeský kraj zasahuje na Moravu a podobně. Brno má logicky blíž k Vídni a Bratislavě, a přesto se srovnává s Prahou (ale to už je geograficky trochu mimo vojtěchovské téma).

Státní hranice jsou jenom právní dohodou. Přirozené hranice má teprve Evropa, a to nejen geograficky, ale i kulturně. Kam románština došla, tam je Evropa. Což ovšem nevylučuje dialog s jinými. Ale mlátit se mezi sebou je nesmírně hloupé, z vnějšího pohledu nepochopitelné a rozhodně nerozumné. (nerozumné hrát na strunku nacionalismu, byť by to bylo přes fotbal, jde jen o vymezení, fotbalovým násilníkům nejde o fotbal a hru).

Byl prvním českým Evropanem či prvním Čechem evropského formátu, patřil dokonce k evropské elitě, a to jak dokonalým vzděláním, které získal v Magdeburku, tak cestou do Uher a Polska, pobytem v Itálii, putováním po hrobech světců ve Francii a několikerým pobytem u císařského dvora Oty III. v Mohuči i stykem s císařovnou Theofano. Evropu poznal jako žádný z Čechů té doby.

Byl skutečným spolutvůrcem dějin (myšlenky, koncepce spolu s císařem Otou II. a jeho synem Otou III.) nejenom 10. století, ale v důsledcích svého konání i dějin pozdějších (v užším slova smyslu do 14. století). Jeho století (10.) bylo dobou formování národů, které ke své samostatnosti nutně potřebovaly stát se samostatnými církevními provinciemi se samostatným arcibiskupstvím. Vojtěchovou zásluhou, tedy jeho pílí, ale i osobními vztahy k císaři a k budoucímu papeži Silvestru II. vznikly samostatné církevní provincie polská a uherská a navázány přátelské styky mezi císařem a Poláky a Uhry. Čechy císařova aktivita pro nevůli Čechů podřídit se Vojtěchovým mravním požadavkům bohužel ne jeho vinou míjela a konec 10. a začátek 11. století tak pro českou zemi znamenal mocenskou krizi, která vyvrcholila polským útokem na Prahu 1003, při němž zemřel Vojtěchův bratr Soběslav.

Proč byl světec Čechy zanedbáván, když byl naopak přítelem nejvýznamnějších představitelů duchovní a světské moci - císařů Oty II. a Oty III. (světské hlavy křesťanského světa), císařovny Theofano, polského Boleslava Chrabrého, uherského Štěpána? Vládnoucí dynastii Přemyslovců byly patrně jeho snahy v duchu moderních církevních aktivit (reparatio, reformatio) a snahy po tehdy utopickém a nereálném obnovení římského imperia (renovatio imperii Romanorum) a duchovním i politickým sjednocením Evropy a integrací českých zemí do Evropy nepřijatelné, stejně jako snahy o nalezení cesty a základu pro vztah mezi světskou a duchovní mocí.

Svatý Vojtěch přitom jako biskup byl svým vzděláním, rozhledem, styky, mravním kodexem v prostředí rodícího se českého etnika zcela ojedinělý a patrně i nepochopitelný. Křesťanská kultura byla a je sice mezinárodní, ale tato univerzalita ještě nebyla plně přijata rodícím se českým státem (spíše velmožská vrstva).

Byl kvůli svému dvojímu odchodu z Čech považován za nepřítele a přítel nepřátel (Přemyslovci se orientovali na Bavorsko, Slavníkovci na Sasko), jeho bratři po lidické tragedii našli útočiště u polského krále a jediný ze zachráněných bratrů, Soběslav, pomáhal Boleslavovi dobývat Prahu.

Svatý Vojtěch se podle Boleslavova přání měl stát služebníkem vládce, proto nepodporoval ani jeho snahy po zavedení desátku, zrušení prodávání křesťanských otroků do rukou arabských nebo židovských obchodníků apod., takže Vojtěch se octl v biskupské fukci sám bez panovníkovy podpory. S jeho osobou kontrastuje téměř spontánní uctívání přemyslovských světců, státotvorného svatého Václava (případně i svaté Ludmily, či „lidového“ a ostře protiněmecky zaměřeného svatého Prokopa). Na Vojtěchovi jako by leželo prokletí cizoty, kosmopolitismu, nelásky k Čechům a toto neodčinila ani Břetislavova výprava k jeho hrobu do Hnězdna v roce 1039, kde se panovník pokusil „smířit“ Čechy s Vojtěchem tím, že vydáním statut veřejně přiznal chyby Čechů a oprávněnost Vojtěchových výtek a slíbil mravní nápravu, ani přenesení jeho ostatků do Prahy.

Proti Vojtěchovým mravním požadavkům a askezi stál však nejenom prostý lid, který se s jeho požadavky neztotožnil, ale i český klerus, odmítající například kněžský celibát.

Proč mají odmítavý vztah ke svatému Vojtěchovi doposud i komunisté a ateisté, kteří jakžtakž přijali Václava, Ludmila, Prokopa a kvůli charitativní činnosti i Anežku a Zdislavu, eventálně Cyrila a Metoděje, jako tvůrce identity Moravského společenství?

Proč svatý Vojtěch prozatím nevrostl do národního povědomí a nikdy nedosáhl popularity jmenovaných světců?

Svatý Vojtěch jako skutečný martyr - svědek, mučedník krajním činem, obětí vlastního života ve prospěch šíření nové ideologie mezi doposud nepokřtěnými Prusy (v sousedství dnešních Litevců a Lotyšů) dosvědčil pravdu náboženství.

Byl člověkem, s nímž se může ztotožnit moderní doba, plná otřesů. Byl plný duševních zmatků, nadějí, zklamání, pocitu marnosti a konfliktů, byl typem nikoliv čítankového bezchybného světce, ale člověka chybujícího, hledajícího životní orientaci, nadčasovou stupnici mravních hodnot, způsob jednání a cestu k cíli, nemohoucího zakotvit ve světě, který mu niterně neodpovídal. V honbě za dokonalostí v podstatě na žádném místě a v žádné funkci dlouho nevydržel. Český vzpurný lid se zatvrzelými srdci a barbarské polopohanské velmože i knížete, hledící si spíše rozkoší než zbožného života, tento asketa jako biskup „zklamal“, poněvadž je opustil, podobně se nepohodl s mnichy v montecassinském klášteře, protože mniši byli rozprášeni Saracény po vesnicích a Vojtěch jim nechtěl světit kostely, když nežili v řádové komunitě. Zajímavé je i jeho obrácení - z bezstarostného mladíka dovádějícího s kamarády na studiích se stal asketou s vysokými morálními nároky, který udivoval ušlechtilostí, zbožností, pracovitostí a milosrdnými skutky.