00:00:01Může to bejt tady?

00:00:16Je střežen psy.

00:00:18Do mých 7 let jsme bydleli ve vilce,

00:00:20která stála téměř osaměle v kopci,

00:00:22kudy vedla silnice z Vysočan do Kbel.

00:00:25Možná, že ten pán jeden dovnitř, že nás tam pustil.

00:00:28Jedete tady dovnitř?

00:00:30Já mám pocit, že jsem tady bydlel prvních 5 let života,

00:00:34ale ono už to za těch 75 let je všechno jinak.

00:00:37Jestli se můžu jenom podívat...

00:00:40Na zahradě sídlili ptáci, hlavně kosi a drozdi.

00:00:44Je to zvláštní, že ve věku 4 či 5 let

00:00:47má člověk zdánlivě neomezené množství času

00:00:49a může třeba celou hodinu pozorovat,

00:00:52jak kos poskakuje po trávníku tak dlouho,

00:00:55až vítězně vyrve ze země dešťovku

00:00:57a letí s ní k hnízdu v hustém jalovcovém keři,

00:01:01anebo jak na černou střechu sousedovy kůlny

00:01:04dopadají sněhové vločky,

00:01:06které ta střecha, podobná černohlavé stvůře, hltavě polyká,

00:01:10až najednou se zahltí

00:01:12a sníh zvolna zakryje temnou střešní lepenku.

00:01:16A tady byla hospoda?

00:01:17Ano, tady byla hospoda. To souhlasí.

00:01:19No, tak jsme to našli! Budete smutnej, ale je to ono.

00:01:23Na tohle si totiž pamatuju a na tu cestu si pamatuju.

00:01:55Byl jsem takový rozmazlený dítě.

00:01:59Pamatuju si na první den ve škole,

00:02:01jak maminka stála ve dveřích a musel jsem jí ukazovat,

00:02:04poněvadž jinak by asi plakala.

00:02:10My jsme totiž bydleli na samotě. Ono to bylo takový zvláštní,

00:02:13že to byly takové tři vily, cestou nahoru do Kbel,

00:02:20a okolo nic, pole a louky a les.

00:02:25Takže jsem trošku vyrůstal

00:02:25v takovému tom dětském společenství.

00:02:29Z okna pokoje, kde jsem spával,

00:02:31byl rozhled do údolí, kudy čas od času projížděl vlak,

00:02:34a na dně údolí, stejně jako na protilehlých úbočích,

00:02:37trčely k nebi obrovité komíny, které se mi líbily.

00:02:42Byly jako živé a vypouštěly k nebi

00:02:44stejně jako lokomotivy sloupce temného dýmu.

00:02:58Pan Kovář, jemuž patřila vila, v níž jsme bydleli,

00:03:01nám dal výpověď,

00:03:03nechtěl v domě trpět Židy, teď když se to neslušelo.

00:03:08Ale o tomhle důvodu mi samozřejmě nikdo neřekl

00:03:09a já pořád ještě neměl tušení,

00:03:12že se údajně liším od ostatních tak,

00:03:15že mě kvůli tomu dokonce chtějí zabít.

00:03:21Pak mi protektorátní úřady zakázaly chodit do školy, do kina i do parku

00:03:26a o málo později mi nařídily nosit hvězdu, za níž jsem se styděl,

00:03:31poněvadž jsem pochopil, že označuje moji vytříděnost.

00:03:51Tohle jsou značně zdevastovaná kasárna,

00:03:54která se tehdá jmenovala Drážďanská,

00:03:57kde jsem strávil prvních asi sedm měsíců.

00:04:03A to bylo opravdu teda... to mělo podobu kriminálu,

00:04:06protože jsme z toho nesměli vystoupit,

00:04:10to prostě byly uzavřený kasárna, četníci v branách.

00:04:17A na dvůr jsme mohli přes den, večer ne.

00:04:20Ty moje vzpomínky na to

00:04:23jsou daleko méně hrůzné, než si lidi představují,

00:04:28že samozřejmě to je strašný,

00:04:30být jaksi 3,5 roku vězněn v dětství,

00:04:36ale pravděpodobně jsem je vytěsnil.

00:04:41Přijeli jsme sem 10. prosince 1941. Směli jsme si přivézt matrace,

00:04:49a ty matrace se položily takhle na dýlku,

00:04:54takže to bylo užší, než tady ten panel, o hodně.

00:04:59A tam byl jeden vedle druhýho na délku tady v tý místnosti.

00:05:02Byla to celkem malá místnost, bylo tam 32 lidí,

00:05:05ale nebyly tam ještě palandy,

00:05:07takže to prostě nebylo tak přecpaný,

00:05:09jako když na stejným prostoru bylo třikrát tolik lidí,

00:05:12poněvadž byly třípatrový palandy.

00:05:16Byl tam ten strach z těch esesáků, to bylo velice silný.

00:05:19Chodili po těch ubikacích takový, říkali jim Berušky,

00:05:25tři takový baby německý.

00:05:27Když přišly, tak prostě převrátily, a on byl skoro všechno kontraband,

00:05:32od pasty na zuby, no prostě všechno.

00:05:35Teď hledaly v kufrech a v postelích,

00:05:38a hlavní kontraband byly teda peníze.

00:05:41To když našly, tak to znamenalo transport do Polska,

00:05:46ale myslím, že řada věcí znamenala transport do Polska.

00:05:51Ty transporty začaly chodit hned okolo Vánoc už,

00:05:55zase do Polska.

00:05:57Ano, to samozřejmě hrozilo, anebo že člověk se něčeho dopustí,

00:06:00dostatečně nepozdraví nebo něco takovýho,

00:06:03a že ho zmlátí nebo skopou, nebo tak.

00:06:09Vždycky člověk měl kamarády.

00:06:10Tady jsem zažil prostě jeden ze svých největších trumfů,

00:06:15že jsem přišel na ten dvorek...

00:06:19Já jsem hrál dobře kopanou ještě než jsme sem přišli,

00:06:24a tam hrály děti fotbal, tak na dvě branky,

00:06:30a mě nějak nezvaly do hry,

00:06:34načež já jsem přilítl, vzal jsem míč,

00:06:36a já jsem s ním kličkoval a kličkoval,

00:06:38a oni ho nebyli sto odebrat.

00:06:41Načež prostě řekli: "Konec hry!"

00:06:43A udělalo se nové rozdělení,

00:06:45a já jsem prostě byl kapitán jedný části,

00:06:48kterej si mohl volit mužstvo, a druhý části.

00:06:50Takže to byl jeden z mých největších životních úspěchů,

00:06:53že jsem prostě během 3 minut

00:06:55získal obdiv za to, jak jsem kličkoval.

00:07:03Že mě můžou zabít, to jsem věděl,

00:07:07a vlastně člověk si uvědomoval potom později,

00:07:10když už to město bylo jaksi plné lidí, ty brány se otevřely,

00:07:16a člověk mohl chodit tady po celým tom táboře,

00:07:21no tak si člověk uvědomoval,

00:07:23že vlastně jsou všichni odsouzení k smrti.

00:07:31Já o tom někdy uvažuju, nakolik mě to ovlivnilo,

00:07:34nakolik mě to obrnělo proti různým malichernostem,

00:07:39pro který se lidi trápěj a přikládají jim nadměrnou váhu.

00:07:44A člověk prostě si říká: "Tohle je věc života a smrti

00:07:48a všechno ostatní je v podstatě podřadný."

00:07:51A to mi zůstalo.

00:07:52Proto jsem celkem krásně přežíval ten útlak,

00:07:56prostě to, co s námi dělali v 70. a 80. letech.

00:08:03Němci si zřejmě nebyli jisti,

00:08:05kolik lidí doopravdy v našem přísně střeženém městě žije,

00:08:08a rozhodli se, že nás spočítají.

00:08:11A tak nás všechny brzy ráno

00:08:13vyhnali ven z města na obrovskou louku.

00:08:17Bylo to za podzimního pochmurného deštivého dne.

00:08:20Dostali jsme na cestu kus chleba, margarínu a paštiky,

00:08:24pak nás na té louce stále znovu řadili

00:08:26a četníci nás obklíčili

00:08:28a mířili na nás hlavněmi svých pušek.

00:08:32Stáli jsme tam hodinu, dvě, 5 hodin, celý den.

00:08:38Déšť stále sílil, světla ubývalo a my museli nehnutě stát.

00:08:44Tam to bylo napínavý, ano.

00:08:45Tam jsme nevěděli, co s námi udělají.

00:08:49Oni nás jenom počítali, no a teď to si pamatuju,

00:08:54jak tam nad náma přelétalo nějaký letadlo,

00:08:56a já jsem si říkal: "Tak, hoděj bombu, a je po všem!"

00:09:00Někteří, většinou ti hodně staří,

00:09:01prostě padli do bláta pod sebou a nevstali,

00:09:04ačkoli je ostatní varovali, že esesáci tohle nesnášejí

00:09:08a toho kdo padne, můžou zastřelit.

00:09:11Umiňoval jsem si, že i kdyby všichni padli,

00:09:14já zůstanu stát, přece mě nemůžou jen tak zabít!

00:09:18A esesáci pořád běhali kolem, řvali na ty, co padli na zem,

00:09:23kopali do nich a počítali a počítali,

00:09:25ale nebyli sto se dopočítat,

00:09:28protože jak řekl tatínek, byli vyučeni zabíjet, a ne počítat.

00:09:34Nakonec večer nějaký esesák, co tomu všemu velel,

00:09:37dal pokyn k návratu.

00:09:54Z toho, že člověk žije se smrtí kolem sebe, musí vyvodit důsledky.

00:09:59Vědomí, že už zítra může nebýt, ho vede k touze žít intenzivně,

00:10:03vychutnat každý den, každý pohyb,

00:10:05každý pohled do nebe, anebo na kvetoucí lípu.

00:10:09Vědomí, že zítra mohou zabít toho, s kým dneska mluvím, koho mám rád,

00:10:14v člověku vyvolává obavu ke komukoliv přilnout.

00:10:18Jenom tak může vydržet

00:10:19opakovaná, beznadějná a přitom neodvratná loučení.

00:10:26Ten okamžik osvobození,

00:10:27ten okamžik, kdy to končí a vy najednou jdete ven,

00:10:31musel bejt úžasnej!

00:10:32Ano, to byl myslím nejsilnější zážitek mého života,

00:10:34a mnoho let to byl strašně silnej zážitek.

00:10:37A v tu chvíli ten naprosto, jaksi... ten pocit,

00:10:43když jsem procházel tou branou, kterou jsem nikdy neprošel,

00:10:46a kterou jsme viděli z okna,

00:10:48najednou jsem viděl ten svět, kterej jsem 3,5 roku neviděl.

00:10:53Dodnes, ještě po více než 60 letech,

00:10:55si vzpomínám na podrobnosti toho dne,

00:10:58kdy jsem stál za povaleným plotem,

00:11:00který se mi až do předešlého dne zdál nepřekročitelný jinak,

00:11:03než cestou, která by nejspíš byla mou poslední,

00:11:06a díval se u vytržení,

00:11:08jak kolem projíždějí nekonečné kolony Rudé armády,

00:11:11unavení koně, unavení vojáci, špinavé tanky, auta, děla.

00:11:16A tím, jak jsem přišel vlastně o řadu školních let,

00:11:20asi 5 nebo 6 let,

00:11:23tak já bych strašně rád znal jména všech kytiček a všeho, a tam...

00:11:32Stromy poznám, obilí taky poznám, oves od žita a od pšenice a tak,

00:11:38ale řada těch kytiček, který by prostě člověk měl znát,

00:11:42tak je neznám, a to mně vadí, ale není to podstatný.

00:11:45Podstatný je, že ty kytičky jsou.

00:11:48Když jsem ještě studoval na gymnáziu, tak jsem měl kamaráda,

00:11:50tak jsme si koupili atlas, a dodnes si pamatuju,

00:11:53že jsme se učili jednu jedinou kytku,

00:11:55a to byl pryšec chvojka.

00:11:57-Tak ten poznám.
-No, vidíte!

00:12:02Na Staroměstském náměstí před troskami radnice

00:12:05přehlíží prezident 1. Čsl. brigádu generála Svobody.

00:12:10Sovětský svaz jí dal zbraně,

00:12:12Sovětský svaz ji postavil bok po boku hrdinné Rudé armádě

00:12:16a ona mu splatila

00:12:17rovným, neúprosným bojem proti společnému nepříteli

00:12:21a pokryla se slávou.

00:12:25Ve vzduchu létaly květiny,

00:12:26po dlouhotrvajícím tichu zněly všude nadšené výkřiky

00:12:29a povznesená nálada podporovala snění o společnosti,

00:12:33kde se bude žít svobodněji, snadněji a bezpečněji

00:12:36než kdykoliv v předcházejících letech.

00:12:39Čekal jsem, zda se vrátí někteří z mých kamarádů.

00:12:42Skutečnost, že byli mrtví, jsem si odmítal připustit.

00:12:45Přece nemohli všechny zabít!

00:12:47Přece nemohli zabít všechny ty, co po tisících odváželi na východ!

00:12:52Já jsem fandil komunistům,

00:12:54a když jsme dělali ve třídě,

00:12:56to bylo ještě před Únorem, jsme dělali volby taky,

00:13:00to jsme volit nesměli, nebylo nám 18,

00:13:03tak jsem tam hodil komunistickou stranu,

00:13:07no, a byli jsme dva ve třídě,

00:13:09což svědčí, že ta třída byla dobrá, a že já byl blbej.

00:13:14Pak už se událo to,

00:13:15co mělo naší zemi už navždy zajistit komunistickou budoucnost.

00:13:19Vše proběhlo tak rychle a nekrvavě,

00:13:21až jsem ve své prostomyslnosti podlehl zdání,

00:13:24že se to pouze naplnila vůle většiny.

00:13:28Dokonce jsem požádal tatínka,

00:13:30jestli bych si mohl půjčit jeho komunistický odznak.

00:13:33Trochu se podivoval, nač ho potřebuju,

00:13:35ale nakonec mi ten kovový fetiš půjčil.

00:13:39Příštího dne ráno,

00:13:40abych dal najevo, na čí straně v téhle historické chvíli stojím,

00:13:44jsem si jej zapíchl do klopy saka, vlastně jen o kousek výš,

00:13:47než jsem kdysi nuceně a zahanbeně nosil přišitou Davidovu hvězdu.

00:13:53Ale teprve v tom roce 1951 jsem vstoupil do Svazu mládeže,

00:13:55protože já měl, a dodnes vlastně mám,

00:13:58odpor k jakékoliv organizovanosti a příslušenství k čemukoliv,

00:14:02takže to bylo takový vlastně vybočení.

00:14:21Já jsem byl svazák a v roce 1953 mě přijali do komunistický strany.

00:14:28Tatínek byl komunista,

00:14:31moji strýcové byli národní hrdinové,

00:14:33poněvadž prostě byli popraveni oba za války

00:14:36jako komunističtí funkcionáři.

00:14:38Bratři Synkové.

00:14:39Bratři Synkové, mají dodnes náměstí.

00:14:44Po listopadu se tady na čtyřce uvažovalo,

00:14:47jestli se to má taky přejmenovat,

00:14:49ale jelikož je popravili nacisti, tak to nechali.

00:14:54A nikdo neví, kdo to byl, já jsem asi jediný v celý Praze, kdo to ví.

00:15:01Ať žije Sovětský svaz! Ať žije Sovětský svaz!

00:15:09A nicméně do té strany jsem v roce 1953 vstoupil,

00:15:12ale bylo to přesně v době,

00:15:14kdy mého tatínka zavřeli zase komunisti.

00:15:23Vím, že mně pořád přišlo neuvěřitelný,

00:15:26že by ty lidi vypovídali ty věci úplně...,

00:15:31že by to nemělo s realitou nic společnýho.

00:15:33To mně přišlo divný teda. Ale potom, když už jsem viděl,

00:15:37co se událo v Sovětským svazu po tom roce 1956,

00:15:40tak už jsem pochopil ty procesy.

00:15:42Ale v tu chvíli, kdy probíhaly, tak to byl jenom spíš úžas,

00:15:46než že bych už prohlídl celou tu hrůzu toho mučení

00:15:51a toho, co se tam dálo, to člověk ještě nevěděl.

00:15:58Uvědomělý básník, přítomný v soudní síni, napsal:

00:16:01Zde před námi sedí všechen tento hnus vtělený do živých tvorů,

00:16:05kteří byli kdysi lidmi.

00:16:07A jiný se přidal volnými verši:

00:16:09Kejklíři dotancovali svůj tanec na provaze.

00:16:13Obžalovaný novinář André Simone o sobě promluvil:

00:16:15Byl jsem spisovatelem.

00:16:18Krásná formulace říká o spisovateli,

00:16:20že je inženýrem lidských duší.

00:16:22Jakým inženýrem jsem to byl, když jsem duše otravoval?

00:16:25Takový inženýr duší jako já, patří na šibenici!

00:16:29A to hlavní!

00:16:32Kryli se legitimací člena Komunistické strany,

00:16:36tou rudou knížkou,

00:16:38o níž zpívá náš básník S.K. Neumann.

00:16:50Někdy v tom roce 1952, nebo kdy,

00:16:53jsem měl nějakou besedu na nějaké svazácké skupině,

00:16:57a tam mně někdo říkal,

00:17:00že socialismus je vyšší stádium lidské společnosti.

00:17:03A já jsem říkal, že to je blbost,

00:17:05že prostě žádný takovýhle členění není.

00:17:09Takže to už mně svítalo,

00:17:12že takovýhle jaksi škatulkování historie,

00:17:15že je nesmysl.

00:17:17No, ale nicméně jsem měl pocit, že socialismus má jakousi možnost,

00:17:23a že může být spravedlivější k chudým lidem, a tak dále,

00:17:27všechny ty hesla, který člověk slyšel,

00:17:30a který ve skutečnosti vůbec se nerealizovaly,

00:17:35nebo se realizovaly, bych řekl, v pokroucený podobě.

00:17:46Tatínek se... Naštěstí umřel Stalin,

00:17:50takže se to tady taky změnilo, v tom smyslu,

00:17:53že místo 20 let, co mu navrhovala Státní bezpečnost,

00:17:58dostal 18 měsíců a vrátil se.

00:18:02A vlastně teda jsem se z první ruky dozvěděl,

00:18:07co to je Státní bezpečnost v roce 1954, jak se chová.

00:18:12A tak jsem už začal brát rozum teda.

00:18:24Od začátku 60. let jsem tady byl v nakladatelství,

00:18:27pak jsem byl v Literárních novinách až do jejich totálního zahubení.

00:18:33Půjdeme se podívat dovnitř?

00:18:40Podíváme se do klubu.

00:18:44-Ivane, nejsme v jiným baráku?
-Ne.

00:18:48No kde bysme byli? Tak se ještě projdeme,

00:18:50ale já si myslím, že to je tenhle barák.

00:18:52Tak on to Stránský celý přestavěl, no.

00:18:59Podíváme se tam vedle, jo?

00:19:03Redakce byla rozdělena do několika oddělení,

00:19:05já spadal pod redakci prózy.

00:19:08Brzy mě sekretariát zavaloval rukopisy od neznámých psavců.

00:19:13To čtení mi připadalo jako marnění času,

00:19:16ale později jsem poznal, že nebylo bez užitku.

00:19:19Odnesl jsem si po zbytek života odpor k jakýmkoli klišé

00:19:22a k poetickým frázím,

00:19:24které tak rádi používají špatní autoři

00:19:26a někdy i jinak dobří novináři.

00:19:29Ale vidíte, že je svoboda,

00:19:31protože sem jdou s kamerou a nikdo si nás nevšimne.

00:19:43Mají něco od vás?

00:19:46Mně teď vycházejí ty spisy.

00:19:48-Tady máte tyhlety dvě...
-A šestý číslo ještě, ano.

00:19:59Já jsem vstoupil do literatury vlastně až v roce 1960,

00:20:01kdy mi vyšla první knížka.

00:20:03A začalo to tání... Začalo vlastně až tak v roce 1963,

00:20:12a to jsem napsal Zámek, kterej k úžasu všech pustili.

00:20:20Hra pojednávala o skupině zasloužilých prominentů,

00:20:22kteří sídlí na přepychovém zámku

00:20:24zcela odtrženi od všech starostí a strastí,

00:20:26vedou prázdné řeči o lidu, jemuž slouží,

00:20:29a o práci, kterou konají,

00:20:31ačkoliv je zjevné, že nekonají vůbec nic.

00:20:36Přijímáme tě mezi sebe,

00:20:37víme ovšem, že ani ty, ani my tu nejsme ze své vůle.

00:20:42Tento zámek, kde donedávna sedali oni,

00:20:44ti nejzarytější nepřátelé a vysávači lidu,

00:20:48patří dnes jemu, lidu, a on nám jej propůjčil s tím,

00:20:51že my mu tisícinásobně splatíme důvěru.

00:20:55A ptáš se jistě, jak mu ji splatíme?

00:21:00Josefe, toto místo bývalo místem pitek a bezuzdných hanebností,

00:21:04jakých je schopna jenom vládnoucí třída.

00:21:07A my je musíme proměnit v místo cti.

00:21:09V kapli ducha, v místo služby pravdě.

00:21:20Tady je zařízenej pokoj jako spisovatelův.

00:21:23Tady je zařízenej pokoj, jako spisovatelův.

00:21:26Když ještě jsme byli chudí,

00:21:27na hotel člověk neměl, aby šel do hotelu,

00:21:30tak k tomu to bylo dobré.

00:21:35Já když jsem ovšem potom viděl ty prominentní spisovatele,

00:21:39kteří opravdu žili jako zámečtí páni,

00:21:42tak to nebylo příliš vhodné prostředí pro žádnou tvorbu,

00:21:46to už bylo spíš pro takový život jakoby šlechtický.

00:21:53Uvědomoval jsem si, že spisovatelé,

00:21:55co tu trvale pobývali,

00:21:56toho v posledních letech, napsali velmi málo

00:21:59anebo, jako Jan Drda,

00:22:00jen rozverné pohádky o dobráckých čertech.

00:22:04Rozdvojení bytosti

00:22:05na nepochybujícího a oddaného člena komunistické strany

00:22:09a zámeckého pána, muselo podlamovat tvořivost.

00:22:14Zámek jsem opouštěl s úlevou, odhodlán sem už nikdy nevkročit.

00:22:24Ty 60. léta byly totiž skvělý tím, že vycházela ta světová literatura

00:22:28a ta cenzura

00:22:30na tu západní literaturu byla daleko mírnější

00:22:33a vycházely opravdu literární skvosty v neuvěřitelných nákladech,

00:22:38třeba 30-40 tisíc, a stála na to fronta.

00:22:42Dneska když to vyjde, tak jsou celý nešťastný,

00:22:45že prodají těch 1500 výtisků, že jo.

00:22:50-Tak schválně.
-Posledně nás tady nechali.

00:22:53Pustíte nás dovnitř? My tady točíme...

00:22:57Tady bývaly Literární noviny. Terasa taky tady byla.

00:23:02Dobrý den.

00:23:03Tady seděl Vaculík, moje žena,

00:23:06a pak tu taky ještě nějakou dobu dělal

00:23:08Karol Sidon a Alexandr Kliment.

00:23:11V těch letech 1968-1969,

00:23:13když jsme najednou měli 300 tisíc náklad a víc stránek,

00:23:17tak se ta redakce rozšířila.

00:23:21A já jsem seděl v takový, já nevím, jestli to tady ještě mají,

00:23:26tam byl takovej kamrlík bez oken.

00:23:30Jo? Je ještě pořád?

00:23:32To je on! To je on!

00:23:34No, no. Ano! Tak tady jsem měl stůl.

00:23:44A tam seděl náš úhlavní nepřítel ? Antonín Novotný.

00:23:54Blížil se sjezd Svazu spisovatelů.

00:23:57Sjezdy všech organizací se tradičně měly stát

00:23:59jakousi přehlídkou loajality vůči komunistické straně.

00:24:06To bylo vzrušující.

00:24:07My jsme se sešli předtím

00:24:09a domluvili jsme se, o čem budeme povídat,

00:24:12vlastně my, co jsme byli v Literárních novinách, že jo.

00:24:15Ty Literární noviny už před tím sjezdem byly opravdu,

00:24:18už to byla vyhraněná skupina jaksi opoziční vůči té politice,

00:24:25především vůči kulturní politice,

00:24:28a chtěli jsme, aby se u nás zrušila cenzura, že jo.

00:24:32No tak jsme si to rozdělili.

00:24:35Ludvík Vaculík dodnes tvrdí,

00:24:36že když jsme spolu šli ke Klimentům,

00:24:39na ulici mu vlétl do úst vrabec,

00:24:41takže měl v puse plno peří a považoval to za jakési znamení.

00:24:47A tak se 27. června roku 67

00:24:49ve slavnostně vyzdobeném Domě železničářů sjezd sešel.

00:24:55Tam už měl docela zajímavý projev Kundera, kterej byl o vandalismu.

00:25:05A tak to pro každýho, kdo trošku myslel, tak pochopil,

00:25:09že ten režim je vandalskej tím, jak prostě brání svobodnýmu umění.

00:25:16No a pak mluvili další a ono se to tak stupňovalo.

00:25:18A pak měl Vaculík ten projev.

00:25:21Byla to naprosto otevřená kritika z veřejného fóra,

00:25:26protože to bylo jako veřejný sjezd, kterýmu se média věnovaly.

00:25:30Byla tam stranická delegace na nejvyšší úrovni

00:25:34a najednou tam zazněla kritika komunismu,

00:25:40komunistický strany teda,

00:25:42a s tím, že by měli bejt vděčný, že je necháme ještě vůbec vládnout.

00:25:49Když ten Vaculík domluvil, tak byl bouřlivej potlesk,

00:25:51delegace teda odešla,

00:25:55no a na odchodu řekla, že budeme trpce litovat.

00:25:59A hned takový ti ustrašenci začali, že to bylo moc, a tak dále.

00:26:06No a pak teda svolali tu stranickou skupinu spisovatelů,

00:26:12a tam teda rozmetali ten původní náš návrh na kandidátku.

00:26:18Všichni jsme byli prostě vymetení

00:26:21a najmenovali tam takový ty věrný soudruhy.

00:26:26A jako trest za to bylo,

00:26:29že vzali Literárky Svazu spisovatelů.

00:26:31Jo, to mě vyrazili ze strany!

00:26:35Ještě se mnou nějak jednou jednali, a pak už se mnou ani nejednali.

00:26:431. března vychází po pětiměsíční odmlce

00:26:45časopis Svazu našich spisovatelů s novým názvem Literární listy.

00:26:5120. února, kdy jsme snímek natáčeli,

00:26:53neměli ještě redakční místnosti,

00:26:56a tak jsme se s redaktory Hamšíkem, Veselým, Klímou,Liehmem sešli doma.

00:27:01Poslechněte si, co nám řekli.

00:27:03Dlouho se u nás hlásala teze o existenci dvou kultur.

00:27:07Chceme přispět k vědomí toho,

00:27:09že v podstatě existuje jediná kultura ? lidská kultura,

00:27:13a že hlavní rozdíl jest mezi kulturou a nekulturou.

00:27:34Já, když přišli Rusové, tak jsem byl v Anglii.

00:27:39Nebudu popisovat takovou tu frustraci,

00:27:41když je člověk mimo území.

00:27:44Vrátil jsem se do Prahy.

00:28:04No a pak sem odjel do Spojených států, kde jsem přednášel.

00:28:10Když jsem odjížděl, to už byl Dubček pryč, byl Husák,

00:28:14a už měli ty příšerný projevy se Štrougalem v Ostravě,

00:28:18kde teda z člověka úplně jaksi...

00:28:22Člověk ztuhnul, když to slyšel,

00:28:25ale pochopil jsem, že přichází naprosto nová éra.

00:28:31Ať odpadne, co je kolísavé,

00:28:33ať odpadne, co je oportunistické,

00:28:35a nechť v té straně zůstane to, co je pevné, charakterní

00:28:39a co chce za tento národ zápasit...

00:28:44Já jsem odjel poslední den,

00:28:45kdy se ještě dalo opustit legálně území.

00:28:49Den na to zavřeli hranice

00:28:50a zrušili všechny ty doložky, který předtím i vydaly a tak.

00:28:53Takže já jsem ještě vyjel.

00:29:22Když jsem se vracel, tak jsem věděl, do čeho jdu,

00:29:25protože to byla jediná doba, kdy jsem četl Rudé právo,

00:29:29poněvadž mně chodilo

00:29:30na katedru slavistiky v Ann Arboru

00:29:33a já ho tam chodil číst, abych věděl, co se doma děje.

00:29:39A to byla teda četba! Opravdu.

00:29:45Tady jsme získali byt několikanásobnou směnou.

00:29:49Tady jsem si splnil své velké přání,

00:29:51abych bydlel někde blízko lesa v tichu,

00:29:53poněvadž já jsem hrozně choulostivý na rámusy,

00:29:56takže tady to opravdu bylo krásné, klidné, tiché.

00:30:00Tady se dělávalo čtení,

00:30:03takže se tady do té naší místnosti největší,

00:30:07která měla 22 metrů čtverečních, nacpalo takových 45 lidí

00:30:12a vždycky se tam četlo.

00:30:15Taky jsem tady měl domovní prohlídku,

00:30:17abych řekl, co se tady všechno vyskytlo.

00:30:21Navštěvovalo mě tady hodně cizích novinářů

00:30:23a byl tady Arthur Miller a Updike a Vonnegut.

00:30:29-A Styron?
-Styron taky.

00:30:31A taky Jevtušenko přijel.

00:30:37Samizdat jsme začali v roce 1972. To mělo náklad 60 kusů průměrně.

00:30:45Ne každý, ale třeba polovičku z toho četlo třeba 300 lidí,

00:30:48ten rukopis.

00:30:49Já vám můžu ukázat rukopisy, který jsou úplně odrbaný.

00:30:52Tohle byla svobodná literatura,

00:30:53která prostě kašlala na tu cenzuru a na všechno a psala, co chtěla.

00:30:57A vůbec to nemuselo být o politice.

00:30:59Ten samizdat byl z 80 procent naprosto nepolitickej.

00:31:04Tam jsem to spojil s tím nápadem,

00:31:06že bysme se vždycky sešli a někdo by tam prostě přečetl něco,

00:31:12co teda napsal a co nemůže vycházet.

00:31:15No a to fungovalo asi 2 roky.

00:31:17Pak Ludvík Vaculík získával lidi, bych řekl.

00:31:23Seznámil se se spisovatelem Filipem, tak ho tam přivedl taky,

00:31:28jenže Filip byl prostě spolupracovníkem

00:31:31a všechno to nahlásil Bezpečnosti.

00:31:36A začali nás sledovat.

00:31:39Takže já jsem to prostě zrušil, protože to bylo o strach.

00:31:46Tam na té sousední zahradě je ale úplná spoušť.

00:31:49Já jsem si to myslel.

00:31:51Mohli bysme jenom takhle přes zahradu?

00:32:04Pane bože!

00:32:07To byla taková hezká zahrada, tolika stromů tady bylo!

00:32:45No jo, tak já se ztratím.

00:32:50To úplně změnili tam!

00:33:52Tady se člověk ohlásil, měl předvolánku, jinak nepřišel,

00:33:57a oni mě sem posadili a volali referenta.

00:34:01A tomu to většinou trvalo takových 20 minut,

00:34:05aby se člověk trošku usmažil, protože to je nejnepříjemnější,

00:34:08to čekání, když člověk neví, kvůli čemu to je,

00:34:11co vědí, co nevědí, na co se budou ptát.

00:34:15A i když člověk vlastně vždycky říkal,

00:34:17že neví, nepamatuje se,

00:34:18tak přeci jenom tam ta nejistota byla.

00:34:29Poprvé jsem tady byl v roce 70 nebo 71,

00:34:33když jsme podepisovali takovou petici,

00:34:35kterou vymyslel Pavel Kohout,

00:34:37aby pustili na Vánoce politický vězně,

00:34:40že si půjdeme sednout místo nich třeba, pokud bude za potřebí,

00:34:43aby byla garance, že teda neutečou.

00:34:47I když tehdy, kam mohli utéct? No, a to je rozzuřilo.

00:34:57Co víte o dopisu prezidentu republiky?

00:34:59O jakém dopisu?

00:35:00Vy jste přece podepsal dopis prezidentu republiky.

00:35:03-Podepsal.
-Co to bylo za dopis?

00:35:05Byl to dopis, který žádal svobodu pro politické vězně.

00:35:08-Kdo podepsal ještě ten dopis?
-To si nepamatuju!

00:35:11(křičí) Kdo vám ten dopis přinesl?

00:35:13Podívejte se, já nevím, jako co tu vlastně jsem.

00:35:16Ten dopis byl naprosto legální podle petičního práva.

00:35:19Petiční právo? Co to je petiční právo?

00:35:22To je právo zaručené v naší ústavě ?

00:35:24obracet se na představitele státu se žádostmi a stížnostmi.

00:35:28Ale my se na to díváme jinak.

00:35:30My vám dokážeme, že to nebyla tak naivní akce.

00:35:32Tak proč jste podepsal ten dopis?

00:35:34Já to otevřu.

00:35:36Já nevím, jestli máte oprávnění k tomu,

00:35:37natáčet lidi, který s tím nesouhlasej.

00:35:40To teda zcela ani náhodou.

00:35:41Jste tady hostem, tak se podle toho chovejte.

00:35:43To jako opravdu...

00:35:46-Dobrý den.
-Dobrý den.

00:35:50Je to stejný!

00:35:56Jednou mě vylekal,

00:35:58to byl takovej ustrašenec, Dušan Hamšík,

00:36:02a říkal, že prý musíme být zaměstnaný,

00:36:04a že abych to sháněl už rovnou, že chystaj nějakej zákon.

00:36:07Tak jsem dělal toho sanitáře.

00:36:10-Takhle jste jezdil?
-Takhle. Takhle přesně.

00:36:20To je ono no, to je ono!

00:36:25Na osobním oddělení jsem musel vyplnit všechny potřebné dotazníky.

00:36:28Jako poslední zaměstnání jsem uvedl:

00:36:30Profesor na oddělení slavistiky Michiganské univerzity, Ann Arbor,

00:36:35a představil jsem si,

00:36:37jak píšou do Ann Arboru o můj kádrový posudek.

00:36:40Kádrovačka se nad tímhle údajem zjevně pozastavila,

00:36:42ale nahlas neřekla nic.

00:36:47Ale jinak se ke mně chovala prostě jako ke každému.

00:36:50Řekla mi, jaký mám povinnosti a ty jsem musel dodržovat.

00:36:55Bylo to za socialismu, takže těch povinností nebylo mnoho.

00:36:59Člověk měl za úkol jít k peci a tam odvézt všechny odpadky,

00:37:02kterých bylo poměrně dost na té chirurgii,

00:37:05ale nebyly to uřezané ruce, musím říct, měl jsem štěstí,

00:37:08byly to třeba gibsy a tak, který blbě hořej,

00:37:12a nejrůznější papírky.

00:37:14A o tom jsem psal myslím v Lásce a smetí,

00:37:17že jednou jsem tam hodil nějaký takový papíry,

00:37:21a byl takovej prostě tah specielní, a ty papíry, aniž úplně shořely,

00:37:26vyletěly komínem a snášely se dolů.

00:37:31A pověsily se na stromech.

00:37:34A tady dělali zahradnické práce, no prostě debilové.

00:37:42Byli to prostě lidi duševně choří,

00:37:46a ti se začali šíleně radovat a mečet a ječet

00:37:50a chtěli na to dosáhnout.

00:37:54Poskakovali a chtěli si ty papírky, který viděli jako z nebes seslané.

00:37:58Tak to si pamatuju.

00:38:00No, a občas člověka požádali,

00:38:01aby převezl pacienta z chirurgie třeba na internu, nebo tak

00:38:06v takovým tom pojízdným vozíčku.

00:38:08A někdy sestřičky, když měly pacienta,

00:38:11kterej opravdu už nedodržoval hygienu

00:38:14a musely ho převlíkat se vším všudy,

00:38:17a to třeba třikrát denně, tak někdy požádali toho sanitáře,

00:38:20jestli by to pomohl podržet, sundat a tak.

00:38:25Pro mě to byla zajímavá zkušenost.

00:38:27Pro autora každá zkušenost je vždycky zajímavá.

00:38:31Člověk přišel trošku na jiné myšlenky,

00:38:32než když myslel na politiku.

00:38:34Tady opravdu šlo o život.

00:38:37Jak jste se dostal k metaření?

00:38:41Já myslím, že když jsem psal Lásku a smetí,

00:38:43tak jsem to chtěl zkusit.

00:38:45To je velice snadný.

00:38:46Přijdete tam, dáte občanku, a jdete dělat.

00:38:51Dostanete koště ještě, koště a...

00:38:54-Vozejček?
-Vozejček dostanete jako parta.

00:38:58Vás nikdo nekontroluje. Máte parťáka, kterej je s vámi,

00:39:01ale kterej samozřejmě nemá žádnej zájem, aby se to zametalo,

00:39:05takže se chvíli takhle tím koštětem mete, a pak se jde do hospody.

00:39:10Tam se sedí, aby uplynul čas.

00:39:14Všiml si někdo, že je pozoruhodný,

00:39:15že profesor z americký univerzity je zaměstnán...

00:39:18Jo, to jsem zametal před domem,

00:39:20kde bydlela nějaká americká diplomatka,

00:39:24kterou jsem znal z nějakých recepcí.

00:39:26Ta když mě viděla,

00:39:27tak prostě byla absolutně z toho pif paf.

00:39:31Pak byl Škroupák.

00:39:32Byl jste na Škroupáku, na Škroupově náměstí?

00:39:34To je na tom Žižkově? To oni povolili.

00:39:37Bylo jich tam hodně.

00:39:40Možná, že tvořili takovou pětinu, fízlové teda,

00:39:44ale byl tam Havel, byl tam Batěk.

00:39:51Vážení přátelé, když jsem byl před 3 týdny na cele v Ruzyni,

00:39:57přemýšlel jsem o mnoha různých věcech,

00:40:00například o tom, jestli tam nezůstanu natrvalo.

00:40:05Kdyby mně byl někdo řekl,

00:40:07že za 3 týdny budu snídat s francouzským prezidentem

00:40:11a den na to budu vystupovat na nezakázané manifestaci,

00:40:16myslel bych, že žertuje.

00:40:20Totalitní režim nemůže existovat s tím,

00:40:23že by povolil jakékoliv prvky demokracie.

00:40:26To je jeho konec,

00:40:29což si neuvědomil ani Dubček, ani Gorbačov.

00:40:40Ve chvíli, kdy se před námi rozevřela nebesa,

00:40:42mohl jsem si vybrat mnoho cest, jak pokračovat v životě.

00:40:46Nabízeli mi různé funkce,

00:40:48včetně členství v nově vznikajících stranách.

00:40:51Odmítl jsem vše.

00:40:53Krátké období, kdy jsem věřil, že posláním každého člověka,

00:40:56který nechce promarnit vlastní život,

00:40:59je usilovat o spásu světa, jsem měl dávno za sebou.

00:41:03Svět nepotřeboval spásu, lidstvo nepotřebovalo proroky,

00:41:07kteří by ho vedli k donedávna nepředstavitelným výšinám,

00:41:11potřeboval spíše slušnost, práci, poctivost a pokoru.

00:41:15Chtěl jsem zůstat při tom, co jsem aspoň trochu uměl -

00:41:18při svém psaní.

00:41:25Hodina ticha je román z východního Slovenska,

00:41:30kam jsem jezdil a napsal jsem o tom ty reportáže.

00:41:36A docela se divím té absolutní drzosti,

00:41:39že jsem prostě napsal román o lidech a zemi,

00:41:45je to tam vlastně specielní, už Podkarpatská Rus,

00:41:52kterou jsem znal teda opravdu z toho,

00:41:54jak jsem tam čtvrt roku pobýval.

00:41:58Klára a dva páni?

00:42:00To jsou takový... Já jsem se zamiloval,

00:42:03inspirovalo mě to dokonce i k Milostnýmu létu,

00:42:07a to jsou takový aktovky, který mě napadly

00:42:12a napsal jsem je vždycky během jedný noci.

00:42:15Sliboval jste, co všechno budete vyprávět.

00:42:18Prosím tě, jak ti mám vyprávět, když tamten taky poslouchá!

00:42:22Hele, ty jsi v něčem jako dítě, Kláro.

00:42:25Rozumíš, každý, každý proti tobě může svědčit, dokud dýchá.

00:42:33Jenom u mrtvých si můžeme být jisti, že...

00:42:39Stejně bysme tady neměli zůstávat.

00:42:43Mluvil jste o tom domu, co najmete u moře.

00:42:45-No jo, moře je daleko, Kláro.
-Tak mi o něm aspoň vyprávějte.

00:42:48Tady? Vždyť ty klece tady a...

00:42:59-To dělal on?
-Něco přece musel dělat.

00:43:09Proč jsou prázdné?

00:43:12Nakoupil ptáky a pak je zase pustil.

00:43:15Postavil ty klece na okno a řekl: "Leťte si, ptáčkové!"

00:43:22Pak je tam Cukrárna Miriam, Pokoj pro dva.

00:43:27-Julie! -Hm.
-Je už skoro večer.

00:43:30Už půl roku čekáme na tuhle chvíli.

00:43:32Julie! Já, já jsem tak rád, že jsem tu s tebou,

00:43:36že jsem s tou nejkrásnější ženou na světě, já...

00:43:41Já už nemůžu ani nic říkat, když se tě dotýkám.

00:43:47(klepání na dveře)

00:43:48-Slyšíš to?
-Mně je to fuk.

00:43:51(klepání na dveře)

00:43:52-Někdo klepe.
-Ať si klepe.

00:43:53Ale přece nemůžeme TO, když je někdo za dveřma?

00:43:54On zase odejde.

00:43:59Zabarikádujou se jak na frontě, viděl jste to někdy?

00:44:05-Tak vám vedu spolunocležníka.
-Spolu co?

00:44:09-Tady pana Supa.
-Pane Sup, bude vám to vyhovovat?

00:44:15-Chacha, to je stejný.
-No, co se dá dělat!

00:44:20Petře, seš to ty? No ty mě nepoznáváš?

00:44:25Ale já nejsem a nikdy jsem nebyl Petr.

00:44:30Pane vedoucí, zřejmě jste se zmýlil.

00:44:32Tenhle pokoj je náš!

00:44:35Jak to myslíte, váš?

00:44:36Najali jsme si ho, dokonce jsem vám zaplatil předem.

00:44:40Chcete tím snad naznačit, abych tady pana...

00:44:43-Pana... -Sup.
-...Supa poslal spát na ulici?

00:44:50Ale to je vaše věc, kam ho pošlete. Do toho nám nic není.

00:44:53Ale tohle jsi snad ani neměl říkat, Petře. To není od tebe hezké.

00:44:57Víš, jak tím můžeš starého člověk ranit?

00:45:00Nemáš oheň, Petře?

00:45:05Premiér a anděl?

00:45:06No, to jsem se tak pustil do takový politický satiry.

00:45:12Co myslíš, že mám dělat?

00:45:14Bude toho víc. Piš si!

00:45:17Zaprvé, zrušíš zásadu jedné třetiny

00:45:20a propustíš všechny ty darebáky, kterými ses obklopil.

00:45:25To nemůžu, je jich příliš mnoho. Vzbouřili by se.

00:45:29Zadruhé, otevřeš brány věznic,

00:45:32dáš svobodu všem nevinně odsouzeným.

00:45:36Tím vrátíš mezi lidi ty nejlepší z nich.

00:45:39Nerozeznám už nevinné od těch, kteří se doopravdy provinili.

00:45:43Když propustím všechny, vznikne leda chaos.

00:45:48Zatřetí, oznámíš občanům, že jsou svobodní.

00:45:53Rozdáš jim zbraně,

00:45:55aby sami mohli hájit svoji svobodu a důstojnost.

00:46:01Lidé už odvykli důstojnosti a svobodě.

00:46:03Zbraně by obrátili proti sobě. Začali by si vyrovnávat účty.

00:46:08Ty se bojíš občanů? A jménem kohopak vládneš?

00:46:12Ani svatí, ani andělé?

00:46:14Prostě drogy a zoufalství tý rodiny nad tím

00:46:18a ten pocit i provinění na tom dítěti.

00:46:24A nakonec to v podstatě...

00:46:26Je to jedna z mála mých knížek, která má happy end.

00:46:30-Seš pěkně zhulená, co?
-Co se staráš? Ty nejseš můj táta.

00:46:33Jano!

00:46:35Mně je jedno, co si o mně myslíte. Mně je fajn.

00:46:39Mně zase není jedno, co máš v krvi!

00:46:42Jestli si myslíš, že si dám vzít krev, tak to seš teda na omylu.

00:46:44Na omylu seš ty!

00:46:52-Vystupuju!
-Počkej! Počkej, co blázníš?

00:46:55-Nech mě bejt, mami!
-Tak zavři!

00:46:58Co děláš? Já tě nenávidim! (řve) Nenávidim!

00:47:02-Nech mě!
-Jano! Jano!

00:47:08-Otoč to!
-Kam?

00:47:10žNevím. Do léčebny do Bohnic nebo já nevím, někam jeď! Jano!

00:49:25Ivan Klíma právě dokončil 2. díl svých pamětí.

00:49:28Čtenáři se tentokrát mohou těšit na autentické zápisy z jeho deníků,

00:49:32například z listopadu.

00:49:47Když uvažuju o 3. dílu, tak si říkám:

00:49:49Mám to nazvat Konec šíleného století

00:49:54anebo si říct, že každá doba je jinak šílená

00:49:57a máme tady konzumní šílenství?

00:50:05Ale nevím, možná ten 3. díl ani nenapíšu.

00:50:20Jo, ano!

00:50:24Tak prosím, to jsem vám tady říkal.

00:50:27Tady jsem jezdil na tý tříkolce, to je přesně ono.

00:50:32To si pamatuju.

00:50:33A to jsem měl pocit, že to bylo obrovský...

00:51:23Skryté titulky: Barbora Valentová Česká televize 2011