Anna Hyndráková přežila, ale desítky jejích příbuzných se z koncentračních táborů nevrátily.
00:00:03 NEZNÁMÍ HRDINOVÉ
00:00:33 Snažím se nezapomenout na nikoho z nejužšího i nejširšího
00:00:39 příbuzenstva, kdo nepřežil holocaust.
00:00:46 Bylo jich 72.
00:00:54 Já vám ještě něco řeknu.
00:00:57 Ti, kdo přežili, teď už mají pravnoučky, já mám také pravnučku.
00:01:05 A jednou jsme se takhle sešli a já jsem při tom svém pesimismu
00:01:13 řekla: "A přeci nás všechny nevyvraždili.Ş
00:01:21 Já pocházím z Prahy, narodila jsem se tu na Poříčí
00:01:27 v březnu 1928.
00:01:29 Byli jsme taková česko-židovská rodina, bydleli jsme
00:01:34 u maminčiny maminky, která měla na Dlouhé třídě
00:01:38 takové malinké niťařství.
00:01:40 Tatínek byl obchodní cestující s parfumerií.
00:01:44 Maminka byla doma a pomáhala babičce v tom krámku.
00:01:48 A měla jsem o 7 let starší sestru, jmenovala se po maminčině
00:01:53 přítelkyni Truda.
00:01:55 V roce 1937 jsme se přestěhovali z Poříčí sem do této ulice,
00:02:01 do čísla 4.
00:02:04 A bydleli jsme tu ve 3. patře.
00:02:07 Krátce poté, co jsme se sem přistěhovali, jsem přestala chodit
00:02:12 do tělocvičné jednoty, protože to bylo daleko.
00:02:17 Kromě toho jsem strašně toužila chodit do Sokola.
00:02:21 A líbily se mi ty šatičky.
00:02:23 Tak jsem přemluvila maminku, že mě tam jde přihlásit.
00:02:28 Vrátila se celá taková zkroušená, protože tam mluvila s nějakou paní
00:02:35 a ta jí řekla, že Židy neberou.
00:02:38 Potom jsme dělali zkoušku na gymnázium, kterou jsem udělala
00:02:43 velmi dobře, ale nebyla jsem přijata.
00:02:47 A tatínkovi řekli, že je numerus clausus.
00:02:51 To už byl rok 1940.
00:02:54 A aby požádal o ministerskou výjimku,
00:02:59 abych do té školy mohla chodit.
00:03:03 A tatínek se hrozně rozčílil a řekl, že se vykašle,
00:03:09 on to teda řekl jinak, že se vykašle na to,
00:03:14 aby pro svoje dítě vymáhal právo chodit do školy, a zapsal mě
00:03:20 do židovské měšťanky.
00:03:22 V té době se také vdávala moje sestra, vzala si,
00:03:27 byl to velmi vzdálený bratranec, stejného jména, jako jsme měli my.
00:03:34 A moje sestra s tím švagrem se brali proto,
00:03:38 aby kdyby bylo zle, aby zůstali spolu jako rodina.
00:03:43 Když nám potom zakázali Němci úplně všechno,
00:03:48 chodit do parku, chodit po nábřeží, těch příkazů a zákazů bylo moc,
00:03:54 tak jsme si mohli hrát v Praze buď na židovském hřbitově
00:04:00 ve Fibichově ulici, kde je dnes televizní věž
00:04:04 a nebo na Hagiboru.
00:04:07 Tady to pro nás byl takový azyl, kde jsme byli sami,
00:04:12 nebyl tu žádný nepřítel, nikdo nám nic nezakazoval,
00:04:18 my jsme brzy znali, co smíme a co nesmíme.
00:04:23 Tím Hagiborem jsme byli tak trošku oddělení od těch starostí,
00:04:31 které byly doma.
00:04:36 Tatínek ztratil práci, babička už nežila,
00:04:40 neměla ten krámek, tak maminka se starala o rodinu.
00:04:45 A tatínek si našel takové zaměstnání, maloval a montoval
00:04:51 stínidla na lampu.
00:04:53 A takhle jsme nějak žili.
00:04:55 Úspory zřejmě nebyly.
00:04:58 Nakupovat jsme směli asi jen 2 hodiny denně.
00:05:02 Odevzdat jsme museli úplně všechno, rádia, lyže, domácí zvířata,
00:05:08 kožichy, podle těch vyhlášek, jak to vycházelo.
00:05:13 Takže bych řekla, chudli jsme stále více.
00:05:17 A jednoho dne mi maminka řekla: "Nikoho nezdrav, nikoho neznáš,
00:05:25 s nikým nezačínej na ulici mluvit, budeš nosit hvězdu
00:05:32 jako všichni Židi, ale není to žádná hanba tvoje nebo naše.
00:05:38 Je to prostě německý nařízení.Ş
00:05:44 No, tak mi ji přišila, ale protože to nosili všichni
00:05:50 moji kamarádi, já už jsem neměla v té době nějaké nežidovské,
00:05:56 tak mi to nevadilo.
00:06:01 V prosinci 1941 byla Annina sestra Truda, stejně jako krátce předtím
00:06:07 její manžel, deportována do Terezína.
00:06:10 Na podzim roku 1942 dostala předvolání do transportu
00:06:15 Anna a její rodiče.
00:06:20 Bohušovickou branou jsme přišli do Terezína v říjnu 1942.
00:06:26 Už tady na nás čekala moje sestra s mým švagrem.
00:06:32 Při té příležitosti moje sestra mamince pošeptala,
00:06:37 jak je šťastná, že je těhotná.
00:06:40 Potom nás ubytovali.
00:06:43 Tatínek musel tady do hannoverských kasáren,
00:06:48 kde bydleli práceschopní muži.
00:06:51 A my jsme se dostali tady v Hamburku na mansardu,
00:06:57 kde už bydlela jedna, byla to matka mého švagra.
00:07:02 Bylo nás tam hodně, asi 20 nebo kolik v malé místnosti.
00:07:09 Mezi tím i dva malí kluci.
00:07:12 Muselo se tam všechno odehrávat. Všichni byli svědky všeho.
00:07:18 Největší dojem na člověka byla ta přeplněnost.
00:07:23 Zrovna když jsme tam my přišli, tak tam bylo přes 60 000 lidí
00:07:29 v městečku, kde normálně před válkou i s posádkou
00:07:34 v kasárnách bylo 6-7000.
00:07:37 Ta spousta lidí, kterou sem přivezli, znamenalo,
00:07:42 že se tu obydlelo úplně všechno.
00:07:46 Půdy v kasárnách i v domcích, chlívky, stáje,
00:07:51 bydlet v takové mansardičce považoval každý za štěstí,
00:07:58 protože tu nemohlo být až tolik lidí.
00:08:03 A nějaké zdání soukromí snad mohlo být.
00:08:08 V nějakém takovémto prostoru bydlela, měla štěstí,
00:08:13 moje sestra s mužem, že si to sehnali, trochu vybudovali
00:08:20 z heraklitu, a byli tu pak i s dítětem, s holčičkou,
00:08:25 která se narodila v létě 1943.
00:08:33 Honzulka jsme jí říkali.
00:08:35 Zprvu jsem tady bydlela s maminkou v kasárnách, ale potom
00:08:41 v domově mládeže, tedy v Jugendheimu.
00:08:44 A to pro nás bylo velké štěstí, že jsme se tu mohli
00:08:49 takto soustředit, protože nám tam bylo velmi často veselo,
00:08:54 byly jsme tam přibližně stejně staré.
00:08:58 Měly jsme výborné vychovatelky, to byly často učitelky, profesorky.
00:09:03 Lidi, kteří se nám věnovali a zasloužili by si postavit pomník
00:09:08 za svou činnost, kterou tu dělali.
00:09:13 Na život v Jugendheimu vzpomíná většina terezínských dětí
00:09:18 téměř jako na idylu.
00:09:20 Byly tam k dispozici knihy, zpívalo se, studovalo.
00:09:24 S rodiči se děti mohly denně vídat.
00:09:31 Vždycky, když se situace nějak zklidnila,
00:09:35 tak byl z Terezína odeslán transport.
00:09:40 A to už od samého začátku, velice brzy.
00:09:43 My jsme se tomu bránili 2x.
00:09:47 Jednou, to jsem byla velmi těžce nemocná,
00:09:51 a snažili se netrhat rodiny.
00:09:54 A podruhé, to se tatínkovi podařilo se dostat ven,
00:09:59 protože tam, kde pracoval, se ukázalo,
00:10:02 že ta práce je nezbytná.
00:10:06 A ještě se pamatuji, že jsme šly s jednou kamarádkou ze zahrady
00:10:12 z práce, a řekla jsem jí: "Kdybychom tu mohly zůstat
00:10:16 do konce války, mohly bychom mluvit o štěstí.Ş
00:10:21 A přišla jsem na pokoj a měla jsem tam předvolání
00:10:25 do transportu.
00:10:27 Přišla za mnou sestra a dala mi čokoládový bonbón.
00:10:31 To nevím, kde sebrala.
00:10:34 To už byla matka, to už měla roční holčičku.
00:10:42 A řekla mi: "Slib mi, že se o ně budeš starat.Ş
00:10:48 Jako o rodiče. A já řekla, že samozřejmě.
00:10:53 A to byl slib, který mě celá léta po válce trápil
00:10:58 a nesla jsem to jako břemeno, protože jsem se o ně
00:11:03 nedokázala postarat.
00:11:11 Odjížděli jsme z Terezína 18. 5. 1944.
00:11:16 A byli jsme na cestě buď 3 dny a 2 noci nebo 3 noci a 2 dny,
00:11:22 já nevím, jak dlouho.
00:11:25 Zdálo se to strašně dlouho.
00:11:28 Teď tam byl kýbl s vodou, který se brzy vypil.
00:11:32 Potom ostatní kýbly, které se brzy přeplnily.
00:11:38 Já jsem seděla až nahoře u stropu, tam mě tatínek vyzvedl,
00:11:43 protože tam bylo malé okénko, takže tam bylo trochu vzduchu,
00:11:48 jinak se nedalo dýchat.
00:11:55 A v noci jsme, jednu noc, jsme dojeli a zastavili.
00:12:05 A to byla Osvětim. Zastavili jsme na té rampě tam.
00:12:12 A teď tam běhali lidé.
00:12:15 V těch pruhovaných oblecích.
00:12:18 Já jsem si myslela, že jsou to pacienti nějaké nemocnice.
00:12:24 Všichni měli hole, štěkali tam psi.
00:12:27 A tam běhal mladý kluk a říkal: "Lidi, nebojte se,
00:12:33 já jsem Miloš Bondy z Terezína.Ş
00:12:36 Dneska je to lékař ve Švýcarsku.
00:12:39 On si na to nepamatuje, ale nás to tak uklidnilo,
00:12:44 že někdo z Terezína.
00:12:46 Najednou jsme na ten Terezín koukali jako na opuštěný domov.
00:12:51 A že tam někdo žije z těch lidí, to jsme nevěděli,
00:12:56 že to komando je výjimka.
00:12:58 Co mě zaujalo, my jsme přijeli ze zatemněného protektorátu,
00:13:04 a protože ten tábor je strašně velký, v jednu chvíli ty tábory
00:13:09 jsou ohraničené tím nabitým ostnatým drátem
00:13:14 a na těch pevných sloupech jsou silné reflektory.
00:13:18 My jsme přijeli a najednou jsme viděli ty řady,
00:13:23 to bylo jak perly, jak to svítilo v té tmě.
00:13:27 Nevím, proč mě to tak zaujalo.
00:13:30 A teď nás vedli mezi dvěma tábory takovou silnicí.
00:13:34 My jsme viděli ty dřevěné bloky, bez oken.
00:13:39 To byly původně koňské stáje, tak jsme si říkali,
00:13:43 že v tom nemůžeme bydlet, to není možné.
00:13:47 Ale bylo to možné.
00:13:50 Po příchodu do toho lágru jsme se seznamovali s realitou.
00:13:59 Např. jsme se ptali na lidi z transportu, který tam přijel
00:14:06 před tím prosincovým transportem.
00:14:09 To byl tzv. zářijový transport, přijel tam v září 1943.
00:14:14 A oni všichni, my také, jsme podepsali takovou kartičku
00:14:20 jako korespondenční lístek, kde bylo napsáno, že tam jsme
00:14:26 na 6 měsíců Sonderbehandlung.
00:14:30 No, brzy jsme se dozvěděli, co to znamená Sonderbehandlung,
00:14:36 že to znamená v přesném překladu zvláštní zacházení.
00:14:41 V podstatě to je likvidace v plynové komoře.
00:14:48 A když jsme se ptali na ten zářijový transport,
00:14:52 tak nám lidé řekli: "No, ti šli do komína.Ş
00:14:55 Co to znamená, do komína?
00:14:58 Později jsme se dozvěděli, jak to bylo.
00:15:02 Že když jim uplynula ta 6měsíční lhůta, už tam 3 měsíce byl
00:15:07 ten prosincový transport, a jednoho dne nebo noci
00:15:12 ten prosincový zamkli do bloku a zářijový odvezli vedle
00:15:17 do karanténního tábora.
00:15:20 A kromě několika lidí, kteří byli nemocní na marodce,
00:15:25 všechny poslali do plynu.
00:15:34 V tom termínu, kdy měl ten prosincový transport jít do plynu,
00:15:40 udělali Němci, zorganizovali selekce,
00:15:44 doleva nebo doprava, na život nebo na smrt.
00:15:49 A všichni, oba ty transporty, které tam byly,
00:15:54 musely k té selekci jít.
00:15:59 A z toho vybrali lidi práceschopné, nebo o kterých si mysleli,
00:16:05 že jsou práceschopní.
00:16:08 A ty poslali na tu správnou stranu.
00:16:12 Ti, co byli staří, nemocní, kulhali, nosili brýle,
00:16:17 tak ti šli na špatnou stranu.
00:16:22 Maminka tam šla 3x k té selekci.
00:16:27 Mě vzali hned poprvé a maminku 3x odmítli.
00:16:32 A tatínek tam vůbec nešel a řekl: "Já bych s tebou nemohl být
00:16:38 a maminku tu nenecháme samotnou.Ş
00:16:44 A s tím jsme se pak rozloučili.
00:16:47 Na to nerada vzpomínám.
00:16:49 Loučíte se s někým a víte, že je to navždycky.
00:16:55 A den dva na to odvezli nás, takhle přes rampu
00:17:00 do ženského tábora.
00:17:02 A potom jednoho dne ten lágr byl prázdný.
00:17:07 A komíny kouřily...
00:17:10 ...a my jsme všichni pochopili, co se stalo.
00:17:27 Jinak ten pobyt v tom ženském táboře byl strašný,
00:17:31 mnohem horší než v tom rodinném táboře.
00:17:34 A tam byly věci, které třeba musely být.
00:17:38 Ale věci, které byly naprostá zvůle.
00:17:41 My jsme byly v takových... ...když tam přijedete,
00:17:45 tak po levé straně železnice, té rampy, nejsou ty stáje,
00:17:50 ale zděné bloky a v tom byly takové kóje, no,
00:17:55 možná 1,5 metru na 1,5 metru.
00:18:00 A v tom nás muselo být 10.
00:18:04 A byly dvoupatrové.
00:18:07 Nesmělo nic přečuhovat, ani ruka, ani noha.
00:18:11 To chodily ty, někdy to byly esesačky, ale někdy to byly
00:18:16 ty vězeňské funkcionářky, které na druhou stranu
00:18:20 byly v té Osvětimi tak strašně dlouho, že si nemohly zachovat
00:18:25 nějakou slušnost nebo soucit.
00:18:29 Prostě majzly vás obuškem.
00:18:34 A k jídlu jsme dostali v poledne polévku,
00:18:38 která mi připadala strašně dobrá, nevím proč, asi proto,
00:18:44 že byla hustá oproti té z rodinného tábora.
00:18:49 Ale daly nám to všem deseti ve velkém lavoru
00:18:54 a nedaly nám k tomu lžíci.
00:18:59 Takže my jsme to tak jako, zase jim šlo o tu potupu,
00:19:04 o to ponížení, protože lžíce tam byly.
00:19:07 Tak někdo, kdo měl štěstí a dostal patku chleba,
00:19:12 tak si to vydloubal a usušil a jedl to pak tím.
00:19:17 Ale mně nikdy ta patka chleba nezůstala, já jsem ji vždycky
00:19:23 okamžitě snědla, o to šly velké spory, jestli se má příděl
00:19:28 sníst najednou nebo si to schovat.
00:19:32 Já jsem to snědla najednou, kamarádka si to schovávala.
00:19:37 Já jsem se ní otočila vždycky zády, abych jí to nezáviděla.
00:19:42 A tak jsme tu polévku lemtaly rukama.
00:19:58 No, ten zápach, tam se ustavičně pálila mrtvá těla v krematoriích,
00:20:05 ale často i v jámách.
00:20:10 Jsou to hrůzné věci.
00:20:12 Já jsem byla po válce se podívat v Treblince a ten průvodce
00:20:19 vykládal, tam pálili mrtvoly na roštu ze starých kolejí,
00:20:28 a nejlépe hoří ženská těla.
00:20:32 Mužská hoří hůř.
00:20:36 Tak tam taky hořela ženská těla, když byla ta krematoria přeplněná,
00:20:43 když se to nestačilo, tak to hořelo jen tak,
00:20:48 něčím to snad ještě polévali, aby to hořelo lépe.
00:20:53 A teď se tam ta bílkovina škvařila a strašně to páchlo.
00:21:05 Po několika měsících odvezli Annu spolu s několika dalšími
00:21:09 vězeňkyněmi z Osvětimi do koncentračního tábora
00:21:13 Christianstadt.
00:21:19 Věděla jsem, že rodiče už nežijí, ale pořád jsem měla
00:21:24 takovou představu, a oni do smrti asi také,
00:21:28 že moje sestra s tím dítětem zůstaly v Terezíně.
00:21:32 A teď, když jsme byli v tom Christianstadtu a byl konec ledna,
00:21:38 přišel tam transport.
00:21:40 A byla tam přítelkyně mojí sestry a jedna moje sestřenice.
00:21:44 A řekly mi: "Nemysli si, Truda šla do plynu.Ş
00:21:49 To mi řekly, že měla na rukou dítě, té bylo asi 1,5 roku.
00:21:59 Tak šla do plynu.
00:22:02 A já jsem si do poslední chvíle myslela, že aspoň švagr žije,
00:22:08 ale vrátil se jeho bratr a řekl, že na tom pochodu smrti
00:22:13 v lednu 1945 zahynul.
00:22:16 Mladý chlap, silný, zdravý.
00:22:24 Během vězeňského pochodu z Christianstadtu do Bergen Belsenu
00:22:29 se Anně a jejím dvěma přítelkyním podařilo utéci.
00:22:33 Po dlouhé a složité pouti a pobytu v několika menších táborech
00:22:38 se na voze taženém koňmi dostala zpátky do Prahy.
00:22:42 Vrátila se 11. 5. 1945.
00:22:48 Náš osud po návratu?
00:22:50 Když jste to někomu vypravoval, pokud to vůbec někdo chtěl slyšet,
00:22:57 a když jste to někomu vypravoval, co se dělo v Osvětimi
00:23:02 nebo když vypravovali o Bergen Belsenu,
00:23:05 což my jsme si tím útěkem ten Bergen Belsen ušetřily.
00:23:11 Já vím, jak byli lidé šokovaní, když viděli
00:23:15 při norimberském procesu ty filmy z Bergen Belsenu,
00:23:20 kde ty bagry před sebou hrnou ty hory mrtvých.
00:23:27 Tak tomu nechtěli věřit a nezajímali se.
00:23:34 A i lidé, to jsme si mezi sebou říkali, a i teď si to říkáme,
00:23:40 že nic nemají proti Židům, ale proč se vrátil
00:23:46 zrovna ten můj Žid, který u mě schoval své věci,
00:23:52 případně cennosti nebo takové.
00:23:55 A teď to chce zpátky.
00:23:59 Já jsem našla papírek, kde tatínek napsal,
00:24:04 kde máme co schované.
00:24:06 Byli to naši nejbližší sousedi.
00:24:09 Přivítali mě jako...
00:24:16 ...ztracenou a nalezenou sousedku, ale...
00:24:23 ...v podstatě nic mi nevrátili.
00:24:26 Jedni ano, jedni mi vrátili koberec a záclony, těm jsem zůstala
00:24:32 dodnes dlužná 30 Kčs za umytí těch záclon, které měli celé 4 roky
00:24:38 viset na oknech.
00:24:40 A koberec jsem neměla kam dát, tak ho moje teta prodala kamarádce.
00:24:51 A ty peníze za to, výtěžek, mi dala na vkladní knížku.
00:24:56 Pak přišla měnová reforma...,
00:25:01 ...takže nula od nuly pošla.
00:25:22 Skryté titulky: Tomáš Seidl Česká televize, 2010
Malá Anna Kovanicová nesměla do parku, nesměla zdravit známé, hrát si směla jen na hřbitově – byla židovského původu. Narodila se v roce 1928. K židovství se rodina hlásila, zvyky a tradice už se příliš nedodržovaly. Anna své rané dětství prožila jako tisíce jiných českých dětí a podle jejích slov bylo češství součástí rodinné identity stejně jako židovství. Po německé okupaci českých zemí se od roku 1941 v Protektorátu ustavuje povinnost pro všechny Židy nosit židovskou hvězdu na klopě kabátu a s ní spousta zákazů a omezení, které izolují Židy z veřejného života. S příchodem roku 1942 začíná i tragický příběh rodiny, na jehož konci zůstane naživu jen dcera Anna Kovanicová (později provdaná Hyndráková).
Scénář: Adam Drda, režie: Vítězslav Romanov, dramaturgie Jiří Sirotek, vedoucí projektu Čestmír Franěk.