Martin Finger
Vrana
Po dosavadní úspěšné divadelní kariéře jste nyní krátce po sobě dostal dvě velké příležitosti ve filmu – v Poutech a v Jařabově historickém dramatu Hlava – ruce – srdce. Je pro vás film zajímavá výzva?
Určitě! V posledních dvou letech mám veliké štěstí, že konečně větší filmové příležitosti zaklepaly i na moje dveře. Moc si toho vážím. Před pár dny jsem dokončil další film, který bude mít premiéru až na jaře příštího roku. Další film kromě hereckého podílu připravuji s kamarádem i spoluautorsky. Jen tak dál, hrát ve filmu mě vždycky lákalo.
Nakolik blízká vám je poetika Jařabova snímku?
S Davidem Jařabem pracuji v divadle už skoro osm let a tu dobu jsme se společně proradovali i protrápili mnoha inscenacemi. Jeho styl psaní textů i způsob režie je mi bližší tím víc, čím víc toho spolu zažíváme. Hlavu – ruce – srdce jsem si jako herec i divák krásně užil. Myslím si, že také díky zkušenostem a ladění se na Davidovu vlnu u nás v Divadle Komedie. Možná by to bylo jinak, kdybych Davida vůbec neznal, ale to je hypotetická otázka.
Váš hrdina, vojenský vyšetřovatel Karel Vrana, je jednou z hlavních postav příběhu, ale moc toho nenamluví, ani své emoce – pokud vůbec nějaké má – nedává najevo. Těžiště výrazových prostředků je dáno viděním kamery – s důrazem na gesta, detailní pohledy, mimiku… Tedy oproti divadlu podstatná změna, ne?
Pro mě osobně ne až zas tak veliká, protože v Divadle Komedie klademe důraz na minimalismus hereckých výrazových prostředků. Jak se ukazuje, je to též dobrá průprava na existenci před kamerou, kde jakékoli, byť sebemenší, znásobení vyjadřované emoce nepodpořené vnitřním obsahem postavy vede ke lži a umělosti.
Vnímáte jako výhodu, že se s režisérem Davidem Jařabem znáte z divadelní práce?
Rozhodně a už jsem to výše popsal.
Měl jste před natáčením detailnější povědomí o době Rakouska-Uherska, v níž se příběh HRS odehrává, nebo jste si musel své vědomosti doplnit?
Ač doba totality u nás neměla na svém kontě moc věcí, které by si mohla dát za rámeček, mě tolik neoblíbená instituce, jakou byla škola, zásobila vědomostmi o této době dostatečně. Zbytek si stále průběžně doplňuji, koneckonců jako všechno ostatní.
O čem podle vás příběh filmu HRS hlavně je?
O lidech náhle zasažených fatální změnou v jejich životech, která znamená rozpad všech jistot a všeho známého, co doposud žili. Každého zvnějšku zasáhne trochu něco jiného a každý se s tím jinak vyrovnává. Přesto společným hybatelem změn je bezesporu doba roku 1916. Světová válka je ve filmu zobrazena jen letmo, hřmí jen kdesi v dálce, ale o to víc duní v duších hlavních postav a vede k individuálním proměnám, které mohou být ve svém konečném důsledku prosvícené a nadějeplné, nebo taky přetavené v potencionální – zatím spící – zlo, které poslouží jako podhoubí válečným zvěrstvům ještě strašnějším než ve světové válce číslo 1. Ale to je jen jeden z možných úhlů pohledů na tento film, protože je kromě jiného také surreálný.
A jaký je vlastně Vrana?
Svědomitý, hodný, nesmělý a nešťastný.
Které ze scén, předepsaných scénářem, byly pro vás nejnáročnější a které záběry byste si už nechtěl zopakovat?
Nejvíc nepříjemných pocitů jsem zažil v posteli, kde mi vedle hlavní představitelky Viktorie Čermákové bylo pod poctivou selskou duchnou hodně dlouho hodně horko a já se nesměl hodně dlouho takřka hnout, a navíc z té vzájemné blízkosti s Viktorkou nakonec nic nebylo, protože Vrana je neschopný ňouma. Ale zopakovat bych si chtěl klidně všechno znovu včetně této scény, možná bychom zkusili natočit i jinou verzi s větším jiskřením mezi těmi dvěma.