Roman Zach
Roth
Už jste hrál hlavní roli v debutu režiséra Davida Jařaba Vaterland – lovecký deník. Styl i dobové zakotvení obou snímků si jsou trochu podobné. Nakolik blízká vám je poetika Jařabových filmů?
Velmi… David má rád francouzskou „novou vlnu“ a to já taky… Ve svých filmech z ní vychází a svým způsobem na ni navazuje. Je mi u něj velmi sympatické, že hledá nové postupy a snaží se bourat zaběhnutá a naučená klišé filmových tvůrců, kteří rezignovali na film jako psychologické plátno, plné svobody a zkratek a namísto toho film využívají reportážním způsobem, jako epického vyprávění: od pondělí do neděle… David hranice posouvá svým způsobem i pro sebe, nebojí se riskovat a to mi je sympatické… Jeho chuť si hrát…
Váš hrdina, poručík Heinrich Roth, se vrací jako invalida z války a hledá odpovědi na své pocity deziluze mimo jiné v podivných experimentech s mnoha kohouty „na jednom smetišti“. Jinak vypadá scéna napsaná ve scénáři a jinak realita – když herec ocitne uprostřed ohrady s desítkami rozčepýřených kohoutů. Jaké jste měl při natáčení této scény pocity?
Musím přiznat, že jsem byl velmi zvědavý, co se stane, když do jednoho kotce dáte sto kohoutů dohromady… Zkušenost nebyla, protože to nikdo nikdy nezkoušel. Proč taky…?
Pak se stalo to, že si mezi sebou kohouti vytvořili skupinky, takové městské části, a mezi sebou pak válčili… No a já se stal na dobu natáčení jejich velitelem – kohoutem, což bylo velmi vzrušující…
Považujete za výhodu, že se s režisérem Davidem Jařabem systematicky spolupracujete i v divadle?
Určitě. Když si něco chceme říci, je to okleštěné od zbytečných popisů a frází. Je to velmi intuitivní a pro člověka neznalého i nesrozumitelné… To umocňuje Davidovy záměry s mou představou o světě, který vyprávíme…
Čím podle vás zlákala Davida Jařaba právě doba Rakouska-Uherska? A co vás na téhle kapitole naší historie nejvíc zajímá? Dnes jsou vesměs filmoví diváci zvyklí, že se jim v kině i televizi dostane vize zjednodušeného světa a racionálního vysvětlení děje. To ovšem o Jařabových filmech říci nejde – věci jsou tam složité a zhusta iracionální. Divák tápe, musí přemýšlet a domýšlet, orientovat se v symbolech či náznacích. Existují vůbec ještě ve větším počtu diváci ochotni tuhle anabázi podstoupit?
Doufám, že ano… Žijeme ve 21. století, ve světě rozumu na základech iracionality. Snažíme se všemu rozumět, abychom se nezbláznili. Tyhle pochody jsou svým způsobem cyklické a v časových epochách se opakují… Má to právě jistou spojitost s obdobím, kde je film Hlava – ruce – srdce zakotvený. Nevyprávíme příběh o někom, kdo se jen v této době narodil a žije tam, ale na půdorysu jednotlivých postav se symbolicky odvíjí a odkrývají vlastní nadčasové mantinely té dané doby, ovšem v úrovni snů a představ. Nejde o epický příběh, ale o vhled do duší jednotlivých epických postav a té dané doby. V tom cítím přesah a současnost.
Jak byste představil svého poručíka Rotha, jak se dívá na svět a o co mu v životě jde?
Na začátku filmu zemře jeho učitel – vůdce. Nechá mu vzkaz, aby pokračoval v tom, co učitel začal. Nový pohled na svět, zničení starého a utváření nového. Jde o mysteriózní, čistě emotivní postavu, která bez vůdce ztrácí půdu pod nohama a bortí se do sebedestrukce svých pomýlených, v sobě se ztracených, emotivních iluzí. Postava poručíka Rotha je esencí ireálna, blázna, obyčejného pěšáka v propadlišti dějin 1. světové války. Takový sympatický ztracený trubadúr-písničkář v současném světě…
Jak se vám pracovalo s Viktorií Čermákovou, která se v posledních deseti letech věnuje převážně divadelní režii?
Viktorka je objev… Neuvěřitelně fotogenický zjev… Je jedno, jestli režíruje nebo dělá něco jiného. Doufám, že tenhle film ji vystřelí jako kometu do diváckých srdcí. Doufám, že tohle nebude číst… Když tak řeknu, že to o ní někdo jiný řekl…
Z filmu dost zřetelně vycházejí životaschopněji a silněji ženské hrdinky, než hrdinové mužští, navzdory všem jejich uniformám i mysticko válečným hrátkám. Necítíte se coby udatný válečný hrdina být režisérem a scenáristou v tomto směru zrazen? Je tenhle pohled, včetně symbolického srovnání s kohouty, spravedlivý vůči mužskému pokolení?
Co je spravedlivé, fakt nevím… Zrazen se necítím… Znovu opakuji: Postavy jsou zdrojem nálad té dané doby a na nich se promítá nesmyslnost a neodvratnost válek a změn… Muži byli a jsou ti strůjci konfliktů – vykonavatelé, a ženy z pozice pozorovatele musí zákonitě tvořit jistotu v nejistotě.