Rozhovor s Vilmou Cibulkovou
Jakou představu jste si udělala o své postavě Marty po prvním přečtení scénáře?
Určitě takovou, s jakou jsem měla i následnou potřebu ji hrát.
Měla jste snahu nějak si hrdinku ze scénáře přetvořit podle představ vlastních?
U všech mnou zpracovaných postav, ať filmových, či divadelních, nehledám podobnosti se mnou, ale s jejich literární předlohou a představou, kterou ve mně předloha vyvolala. Už při prvním čtení se mi většinou v hlavě odehrává konkrétní podoba. V onom duchu jsem schopna papírovou bytost i obdivovat, přát jí povahové, či fyzické rysy, které mně osobně vlastní nejsou. Kouzlo, že se pak na plátně spojí v jisté rovině i s mým prizmatem už není tak zázračné. Kdyby postava nevlastnila moji zkušenost, nebo empatii k pozorovanému, nežila by. Může mít i jiné procesy myšlení, ale oči a tělo má mé.
Době normalizace se snažila co nejčestněji přežít i vaše hrdinka Magda z Hřebejkovy komedie Pupendo, za kterou jste dostala Českého lva. V čem tyhle dvě ženy byly podobné a v čem se zásadně lišily?
Lépe bude s touto otázkou počkat na diváka. Bude-li vůbec cítit potřebu se takto zamýšlet.
Které okamžiky natáčení ve vás nejvíc evokovaly pocity z doby, kterou jste sama zažila jako dítě nebo (v čase charty) jako teenager?
Pamatuji se, že se mne kdosi z filmového štábu zeptal, jak na mne při natáčení působí, když proti mně jede tank. Tiše jsem se pousmála. Náš rodný kraj celé mé dětství obklopoval socialistický vojenský prostor. Jako byly pro pražské děti všední tramvaje, u nás na vsi byly všední tanky a děla. Skrze tanky jsem chodila do školy, kvůli nočním kolonám jsme se často pořádně nevyspali. No, a v době Charty 77 jsem jako čtrnáctiletý puberťák řešila především vlastní svobodomyslné požadavky, do kolika hodin můžu být venku, a právo myslet si o dospělých své. Samozřejmě to nejhorší…
S manželem Miroslavem Etzlerem jste se před kamerou už sešli dříve, třeba v Mazaném Filipovi nebo v televizní detektivce Muž, který vycházel z hrobu. V zemském ráji ale hraje vašeho životního partnera. Vnímáte to jako výhodu, nebo nevýhodu pracovat s člověkem, se kterým sdílíte soukromí?
Úsměvným paradoxem zůstává, že nám byl ve filmu přidělen partnerský part, ve kterém se především štěkáme a nevěnujeme si ani obyčejnou pusu. To nám šlo kupodivu výborně! Na doma už nám zbylo jen to milé. Nepochybnou výhodou však je, že máme doma dostatek prostoru si s textem pohrát.
Před dvaceti lety jste natočila s Irenou Pavláskovou Čas sluhů. Jak jste si rozuměly při práci tehdy a jak dnes?
V Čase sluhů mi byla tehdy určena mnohem menší role a spolupráce s Irenkou vlastně navazovala na naše společná studentská léta. Dnes, s odstupem tolika let? Potkáváme se jako dvě zralé ženy, každá s osobní zkušeností nejen matky, ale i své profesní cesty. Takové setkání provází především respekt. Byl oboustranný a velice příjemný, často i lichotivý, to mne u žen obzvláště těší. Jsem ráda, že jsme se mohly potkat právě nad tímto scénářem.
Příběh filmu otevírá divákovi jakoby „zadní vrátka“ do světa disentu – ukazuje statečné a zásadové lidi z jejich intimní, lidské stránky, která měla jako u každého člověka své stíny a slabosti. Budou to nezasvěcení diváci vnímat jako „senzaci“ nebo spíš jako „polidštění ikon“?
Nevím, nevím, zda disidentská vrátka byla až tak „zadní“. Byla často tak otevřeně přední, oč častěji se za disidenty vrata zavírala. I v tom spočívala jejich statečnost. Vyprávíme o lidech skutečných sice filmovými prostředky, ale stále o lidech ve své podstatě naprosto obyčejných. A je doposud řada podobně statečných, o nichž se veřejně nehovoří, i těch, co si dokonce svoji statečnost odnesli do hrobu. Možnost volby měli, mají a budou mít vždy všichni stejnou.