S termokamerami a nejmodernějšími technologiemi za poznáním. Unikátní cyklus z dílny BBC, provázený slavným přírodovědným publicistou Davidem Attenboroughem

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Před 340 miliony let se v pravěkých mokřadech objevila úplně nová skupina živočichů. Tato zvířata měla zakrátko udělat další krok ve vývoji a pokračovat tak v cestě nastoupené obojživelníky, kteří se stali prvními obratlovci na souši. Tímto krokem bylo úplné přetržení vazby na život ve vodě.

Byli to předkové dnešních plazů. Vytvořila se u nich šupinatá kůže neprostupná pro vodu, s níž se mohli vydat do tehdejších pralesů. Postupem času se vyvinuli ve tvory nejrůznějších tělesných staveb a velikostí…

Objevily se u nich signální systémy, které jim umožnily komunikovat. Začali spolu bojovat o partnery a o teritoria. Jako potrava jim zprvu sloužil hmyz, kterého všude na souši ho byla hojnost. A když chtěli přivést na svět potomstvo, nemuseli se už vracet do vody. Energii pro svůj organismus nezískávali jen z potravy, ale také přímo ze slunečního záření. V průběhu milionů let se rozšířili i do míst s těmi nejdrsnějšími podmínkami na Zemi, včetně vyprahlých pouští, ve kterých začali hrát důležitou roli.

Ještěři obydleli celý svět, od mokřadů po deštné lesy, od lesů mírného pásma po pouště. Přitom se u nich vyvinulo tolik různých forem a způsobů chování, že je dnes oprávněně můžeme nazývat „živoucími draky“.

Varani – draci pouští

Klikněte pro větší obrázek Na celém světě žije přes 50 druhů varanů. Jsou mezi nimi skuteční draci pouští. Australská poušť je domovem jednoho z nejmocnějších zástupců varanů, varana obrovského, dorůstajícího až do délky 2 metrů. Je to velice inteligentní zvíře s dobře vyvinutým zrakem, sluchem, chutí i čichem. Schopnost vytrvale běžet z něj činí vynikajícího lovce, který svou kořist doslova uštve. Většina ještěrů používá k rozpínání plic stejné svaly, které pracují při chůzi, a proto nedokáží delší dobu běžet a dýchat zároveň. Varani jsou však vybaveni velkým svalnatým krkem, který používají jako měch, jímž pumpují vzduch dolů do plic. Tento zvláštní druh dýchání jim umožňuje dosáhnout při běhu rychlosti přes 30 km/h, což z nich dělá jedny z nejrychlejších plazů vůbec. Studenokrevný varan obrovský dokonce dokáže doběhnout teplokrevného králíka.

Ani varan pestrý, rovněž obyvatel australských pouští, se nebojí prakticky ničeho, pronásleduje, loví a žere víceméně cokoli. Zajímavé je, jak se ve vyprahlé poušti vyrovnává s ukládáním vajec. Jako dokonalý inkubátor využívá termitiště, kde je stálá teplota a vlhkost a vajíčkům tak nehrozí vyschnutí. Líhnout se začínají zhruba po 10 měsících, ale protože stěna je příliš tvrdá na to, aby ji varaní mláďata prorazila – může být silná přes 30 cm –, musí se matka vrátit. Nejenže si zapamatovala, kam před rokem nakladla vajíčka, ale navíc věděla, že její potomci budou potřebovat pomoc, aby ze svého inkubátoru unikli. Hned, jakmile jsou volní, míří proto co nejrychleji do bezpečí, nahoru do koruny stromů.

Klikněte pro větší obrázek Korovec mexický, další ze zástupců varanovitých, je jedním ze dvou ještěrů na světě, jehož kousnutí je jedovaté. Každé jaro dochází mezi samci k soubojům, které mají přesně stanovená pravidla: při boji nesmí použít ani své ostré a silné drápy, ani jedovaté kousnutí. Ze začátku protivníci zápasí spíš opatrně, aby odhadli soupeřovu sílu, ale po chvíli ale už bojují naplno. Každý zápasník se snaží přimáčknout protivníka k zemi a vítězem se stane ten samec, který byl častěji navrchu. Je to v podstatě zdrženlivá zkouška síly, při níž navzdory smrtelně nebezpečným zbraním obou soupeřů není nikdo vážně zraněn.

Agamy a gestikulace

Klikněte pro větší obrázek Zvláštní zvyky mají i agamy druhu amphibolurus muricatus. Každý jedinec má své vlastní teritorium a máváním přední končetinou a kýváním hlavy varuje ostatní, aby se drželi zpátky. Gesta jsou tak rychlá, že je téměř nespatříme. Pro jiné agamy jsou ale velmi výmluvná.

Heliobolus lugubris žijící na jihoafrické poušti se zase brání pomocí lsti, zvlášť jeho mláďata. Vypadají úplně jinak než dospělí jedinci: jsou jinak zbarvení, ale také se zcela jiným způsobem, a nutno říci, že velice podivným, pohybují. Chůze mláděte připomíná pohyb střevlíka, kterého se snaží napodobit, aby si potenciální nepřátelé mysleli, že je to on. Je to jeho důmyslný obranný mechanismus. Střevlík totiž stříká proti nepříteli kyselinu mravenčí, která, když se dostane někomu do očí, působí velmi bolestivě. Ptáci živící se drobnými ještěry se tak obávají, že by proti nim mohl použít svou nepříjemnou tekutinu, a nechají ho na pokoji.

Chameleon – nejen změny barev

Ještě rozmanitější repertoár signálů mají chameleoni. Nepoužívají jen gesta, ale i barvy svého těla. Schopnost měnit barvy používají jako prostředek jak při maskování, tak pro komunikaci a vyjadřování emocí. Různé druhy mohou být dlouhé od 1,5 do 70 cm.

Klikněte pro větší obrázek Přes 60 druhů chameleonů, tedy skoro stejně jako na celém zbytku světa, žije na Madagaskaru. Mezi nimi i chameleon pardálí, skvěle přizpůsobený životu na větvích. Prsty na nohou má rozdělené na dvě skupiny, po dvou a po třech, což znamená, že je může používat podobně jako kleště. Chápavé končetiny doplněné chápavým ocasem umožňují chameleónům provádět pomalou rychlostí podivuhodné akrobatické kousky. Jejich oblíbenou potravou, tak jako i dalších středně velkých druhů, jsou sarančata. Jazyk má tvar dlouhého kužele rozšířeného na vnějším konci. Je obklopen kruhovitě uspořádanými svaly, které ho svou kontrakcí prudce vymrští vpřed. Konec jazyka obklopí kořist a další skupina svalů uložených podélně se stáhne a vrátí jazyk na původní místo. Samozřejmě i s kořistí, která může mít až poloviční tělesnou hmotnost jako chameleón. Celá akce proběhne za necelou jednu sekundu.

Klikněte pro větší obrázek Na chameleona trpasličího se dá narazit třeba v Jihoafrické republice v okolí Kapského města. Dokonale se přizpůsobil tomu, že zde bývá v době líhně ještě stále docela chladno, a na rozdíl od jiných chameleonů neklade vajíčka na zem, ale ponechává si je v těle. Aby je mohla dobře zahřát, vyhledává místa, na která dopadá nejvíc slunečního záření, a tam se sluní.

Medovice pro gekona

Plazi, kteří v tropické džungli žijí, se ve větvích pohybují různými způsoby. Chameleóni využívají prsty, kterými objímají větvičky. Gekoni se jimi zase přilepují na listy, neboť mají na konci přilnavé polštářky.

Většina gekonů se živí hmyzem, některé druhy vylizují z květů nektar a jsou i takové, které si pochutnávají na sladké tekutině produkované hmyzem – na medovici. Je to vlastně to, co zbude z mízy stromu, když z ní ostnohřebetka vstřebá ve svém trávicím ústrojí bílkoviny. Gekoni ji přímo milují a někteří se naučili ji mámit od ostnohřebetek potřásáním hlavami. Jaký prospěch má z tohoto soužití ostnohřebetka, není jasné. Gekon možná odrazuje dravý hmyz a medovice představuje jakousi úplatu za ochranu.

Gekoni se ale dokázali přizpůsobit i městskému životu. Zjistili, že umělé světlo přitahuje velké množství hmyzu, a tak má dnes prakticky každý dům v Bangkoku i dalších velkých městech nacházejících se v tropech svou vlastní populaci gekonů.

Klikněte pro větší obrázek Většina gekonů působí nenápadně a některé se vám podaří spatřit jen velmi zřídka. Například madagaskarského ploskorepa třásnitého. Ocas je zploštělý a široce rozšířený do obou stran, takže tvarem připomíná list. Rozšířené a zploštělé má i prsty na všech končetinách, nohy a trup. Když se přitiskne celým tělem těsně na kmen stromu a roztáhne zvarhánkovatělou kůži po krajích, nevrhá vůbec žádný stín. Součástí tohoto podivuhodného maskování jsou i duhovky na očích. Mají jakoby zvrásněný povrch zbarvený doběla s hnědými skvrnami, takže vypadají jako lišejníkové skvrny na kůře kmenu. Dohromady to tvoří jedno z nejúžasnějších maskování, jaké známe.

Plazi pečující o mláďata

Plazi o svá mláďata ve většině případů vůbec nepečují, ale existují ale výjimky – scinkové.

Klikněte pro větší obrázek Louky v jižní Austrálii jsou domovem malého plaza, který je tak vzácný, že už byl 30 let považován za vyhynulého. V roce 1992 byl ale spatřen znovu. Tilikva adelaidská žije v norách, které si tu vyhloubili sklípkani. Je tu skutečně úplně v bezpečí, protože by jí neublížil dokonce ani stepní požár, kdyby tudy prošel. To také vysvětluje, proč tohoto malého plaza tak dlouho nikdo nespatřil. Nejzajímavější na tomto malém plazovi je ale jeho rodinný život. Po vylíhnutí se se samičkou v noře tísní i její mláďata. Opouštějí ji až po několika týdnech, kdy jsou schopná sama vyrazit ven do světa a najít si po nějakém sklípkanovi svou vlastní noru.

Klikněte pro větší obrázek Páry scinka uťatého si zůstávají věrné dokonce 20 i více let. A jejich pouto dokonce přetrvává i po smrti. Když přejede někoho z páru auto, jeho partner u něj zůstane i několik dní a celou dobu do něj jemně šťouchá nebo ho něžně olizuje. Opravdu to vypadá, jako by pro něj truchlil. Je to skutečně velmi záhadné stvoření. Například jeho ocas a hlava vypadají zdánlivě stejně, což má zřejmě za cíl zmást predátory. Další zajímavostí je, že samičky rodí živá mláďata, přičemž součet jejich tělesných hmotností se klidně může rovnat i třetině hmotnosti matky. Rozením živých mláďat scinkové uťatí vyřešili problém chladného podnebí jižní Austrálie.

Originální názevLife in cold blood
Stopáž49 minut
Rok výroby 2008
 ST 4:3