Anglické jahody

Rozhovor s Marií Štípkovou

Táňa v Anglických jahodách je vaše první filmová role. Jakou hlavní zkušenost jste si z natáčení odnesla? Překvapilo vás něco?

Hlavní a pro mě rovněž nejvýznamnější zkušenosti, které jsem si z natáčení odnesla, jsou vesměs technického rázu - jelikož jsem do tohoto filmu vstupovala jako natáčením téměř neposkvrněná, dělalo mi ze začátku značné obtíže neodcházet ze záběru, nekrýt partnera, najít si dobře světlo nebo mluvit tak, aby to zvukař mohl dobře snímat - prostě takové ty základní praktické věci. A vůbec nejtěžší na tom všem bylo sesynchronizovat tohle všechno a ještě při tom působit co nejpřirozeněji. Takže pokud ve filmu budu někdy vypadat, že usilovně něco počítám, nehraju zamyšlenost, prostě jen počítám kroky, abych neutekla ze záběru…

Překvapilo mě, jak ty na první pohled nejjednodušší záběry (takové ty "kde se vlastně nic neděje") jsou v konečné realizaci nejkomplikovanější. A taky že člověk někdy ve výsledku stráví víc času v maskérně než na place – zkrátka natáčení je hodně příprav a neustálého čekání a na samotnou akci pak člověk musí být stoprocentně připraven, protože už na ni nezbývá moc času. Pro mě bylo důležité si to uvědomit a co nejlépe se adaptovat - nemůžu s jistotou říct, že jsem se za těchto podmínek naučila pracovat, ale za to uvědomění a smíření se s tím faktem vděčím tomuhle filmu.

Samozřejmě jsem se ještě před natáčením snažila získat o této době co nejvíc informací a při tomto zjišťování mě překvapilo, jak jsou mé všeobecné školní informace nedostačující. Hodně jsme o tom mluvili s režisérem Vláďou Drhou, který nám taky pro inspiraci pouštěl filmy z té doby - důležité totiž bylo znát i tu atmosféru, která tady byla před 21. srpnem. O samotné okupaci a pohledu obyčejných lidí na ni bylo dost těžké se dozvědět něco objektivního - každý to totiž vnímal úplně jinak a konkrétně mí příbuzní pocházející z polského pohraničí, ze Slezska, okupaci nevnímali (a ani nemohli) tak násilně jako lidé v Praze. Hodně přínosný a zároveň šokující (zejména třetí díl zobrazující dobu po 68) byl třídílný dokument o 68. roce Viktora Polesného, ale pro mě osobně bylo důležité zjistit, že byli i lidé, kteří vpád sovětů nevnímali tak bolestně - byl to pro ně prostě jen boj dvou komunistických stran, kterého se neúčastnili, jen ho pozorovali zpovzdálí - bylo pak pro mě jednodušší pochopit (a nějak si ospravedlnit) Tomášovo a Tánino chování ve filmu.

Komunikace byla trochu problém a to nejen při natáčení této scény - Alexej totiž vůbec nemluví anglicky (anebo to důmyslně po celou dobu natáčení zatajoval), jak jsem předpokládala, a já ani Ivan zase neumíme rusky, kvůli filmu jsme se něco málo učili, ale na přátelský rozhovor to rozhodně nestačilo. Nešlo ani tak o samotné natáčení - vždycky byl totiž přítomen překladatel - jako spíš o normální komunikaci, při které většinou zjistíte, koho to vlastně máte vedle a jak je vám sympatický… Jak už jsem říkala, čekání je u filmu spousta a je příjemné jej strávit v hovoru - jenže ten náš započatý hybridním rusko-českým jazykem s prvky posunčiny se po čase přesunul k bezostyšnému rozhovoru

rukama nohama a zpravidla končil bezradnými úsměvy po obou stranách. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, na konci natáčení už jsem dokonce ruštině převážně rozuměla, ale přece jen mě občas zamrzelo, že si nemůžem normálně popovídat, zvlášť když jsem viděla, kolik zkušeností, na které bych se chtěla zeptat, Alexej má. Přesto však působil velmi sympaticky a hned po jeho příjezdu se naštěstí rozplynula má představa o namyšlené ruské hvězdě. A co se týče zmíněné scény, mám dojem, že možná bylo dobře, že jsme si nerozuměli, alespoň pro mě, protože jsme neměli možnost se seznámit a mě to nutilo v rámci profesionality odhodit veškerý stud.

Táňa má stejný nadhled nad věcí, a taky stejně jako já působí vyzráleji. Nechápu moc její záležitosti s příslušníky opačného pohlaví: Jaké má vlastně záměry s Tomášem? Miluje ho nebo jej pouze manipuluje ve svůj prospěch? A proč vlastně? - myslím, že ona sama v tomhle nemá jasno a že se v tom docela zmítá, což bych si já sama u sebe nedokázala představit. To, že v tom nemá jasno, navenek působí jakousi zvláštní tajemností, kterou máme opět společnou (alespoň mi to tvrdí mé okolí :-). Táňa je mi však rozhodně cizí svou neustálou upraveností - načesané vlasy a výrazné líčení jsou téměř její součástí - vím, že takový byl diktát doby, ale stejně… tohle bych prostě nezvládla.

Rozhodně na zajímavý příběh několika mladých lidí, jejich vrstevníků, kterým osud trošku zamíchal karty života, a kterým se následně do cesty připletly tanky. A taky na film s novými tvářemi, ze kterého na ně dýchne atmosféra doby kolem osmašedesátého - doby tak zásadní pro historii a vývoj našeho státu.