Uslyší ji nejspíš každý třetí Čech. Jak se s ní lze vyrovnat zdokumentovaly E. Hauserová a J. Stropková

Jaký je život s rakovinou? Polovina nemocných rakovinou se už dnes úplně vyléčí. Přesto tato nemoc znamená konfrontaci s vlastní smrtelností, s otázkami po smyslu života, často krizi všech hodnot a jejich úplnou proměnu. Co a jakým způsobem onkologičtí pacienti prožívají?

V orientaci nám pomohou výpovědi psychologa Jeronýma Klimeše, Zuzky Koudelkové, Pavly Tiché – zakladatelky klubu onkologických pacientů Amelie a spoluautorky dokumentu Evy Hauserové. Ta píše: „Naprosté většině pacientů s lymfomem se nejdřív ze všeho udělá boule na krku. Mně se udělala teprve ve chvíli, kdy jsem byla zesláblá, vychrtlá, nemohla jsem jíst a pomalu ani pít, měla jsem i potíže s dýcháním – prostě jsem byla tou nemocí úplně prolezlá, marně jsem obíhala různá oddělení motolslké nemocnice a cítila jsem obrovskou bezmoc, protože jsem se nemohla propracovat k žádné léčbě…

Předběžná a pravděpodobná diagnóza zněla: Rakovina slinivky. O té na internetu během pár minut zjistíte, že patří k nejsmrtelnějším typům rakoviny a téměř žádný pacient nevyvázne.

Jaké jsem měla během těch dní pocity? Nejvíc to byla rezignace. Bylo mi trochu líto, že přijdu o těch dvacet třicet let života, na které bych snad ještě měla podle statistik nárok, ale utěšovala jsem se tím, že v historii lidstva se jen málo lidí dožilo tak požehnaného věku jako já. Byla jsem vděčná za to, že už mám dospělé a soběstačné děti. Smrti jako takové jsem se vůbec nebála, protože pevně věřím, že až umřu, už mi bude všechno jedno. Naopak jsem si hodně dělala hlavu s tím, co bude smrti předcházet. Na rakovinu slinivky mi totiž o pět let dřív umřel otec a umřel doma. Proto jsem si nedělala žádné iluze o tom, že by bylo něco pěkného na tom, když člověk umírá uprostřed svých blízkých, a o podobných blábolech – protože já to z celé duše za bláboly pokládám. Krajně důležité pro mě je, abych mohla sama rozhodnout, kdy chci svůj život ukončit. A když mi to tato společnost neumožňuje, tak jsem odhodlaná tu euthanasii zfušovat podomácku. Takže o tomhle jsem hlavně přemýšlela a spřádala jsem plány, jak to udělat.

Nakonec z toho sešlo, protože diagnóza zněla: lymfom, a o tom jsem věděla, že se víceméně dá léčit. Takže moje reakce na tuhle diagnózu byla jednoznačně úleva. Bylo mi, jako bych dostala nečekaný dárek.“

Stopáž26 minut
Rok výroby 2008
 P ST 4:3
ŽánrDokument