Tak se tančí tango argentino v Praze

O pražské scéně argentinského tanga v Praze a lidech, kteří propadli neopakovatelnému kouzlu tohoto tance. Režie N. Djapič

Tango je smutná myšlenka, kterou je možno zatančit. (E. S. Discépolo)

Tango je vertikální vyjádření horizontální touhy. (G. B. Shaw)

Tango – přes sto let starý tanec, jemuž jméno snad dali černí otroci, dovezení ze západní Afriky podle bubnů, kterým říkali tan-go. Samotné tance, argentické tango, španělské tango, tango brasiliero, tango criollo, jsou směsí zábav latinskoamerických přistěhovalců. Španělé a Portugalci mu dali něco z flamenka, Kubánci přidali sentiment z habanery, rázný, téměř vojenský rytmus převzalo z milongy, hudební balady snědých gaučů, od brazilských černochů má rytmiku tance candombé. V tangu se najdou i geny evropské polky, mazurky a sladkých italských písní. V Paříži se objevilo v roce 1910 a v tančírnách a salonech se proměnilo ve společenskou zábavu.

U nás se objevilo velice brzy po příchodu do Evropy. Přes bary, tabariny, varieté, šantány a kabarety se dostalo na operetní scénu. Slavný osud ho potkal i v Osvobozeném divadle prostřednictvím Jaroslava Ježka.
Skeptické názory, že argentické tango nemá šanci širšího prosazení vůči české, spíše konzervativní povaze, víkendovým návštěvám chalup, uzavřeností před vším novým, se ukázaly liché. Současní pražští tangueros a tangueras nás provedou úchvatnou a podmanivou cestou hudby a uhrančivých pohybů. Současná „tangománie“ je fenomén, který se na společenské scéně zabydlel – zdá se že natrvalo.

Stopáž52 minut
Rok výroby 2008
 ST
ŽánrDokument