Roman Zach: „Podle dosavadních zkušeností je důvod domnívat se, že tenhle žánr bude lidi bavit.“

Romane, nosíte v sobě nějaký tajemný příběh, který jste třeba kdysi zaslechl, a který ve vás od těch dob žije? Vyprávěl jste je kamarádům a ti zase svým kamarádům?

Pocházím z Ústí nad Labem a vzpomínám si dost živě na dobu, kdy mi bylo asi sedm, možná devět let. Bydleli jsme v paneláku a já někde slyšel o škrtiči, o pánovi, který si vždycky vyčíhne dítě ve výtahu, a když chce vystoupit, on už tam čeká se strunou v ruce.

Nějaký čas jsme pak hned po škole spěchali ze školy domů a u nás v paneláku jsme bez sebe vzrušením jezdili výtahem sem a tam a odvážně v přesile čekali, že se objeví pan Legenda a že si to s ním „na vítěznou“ rozdáme.

Proč myslíte, že pro nás mají dávné příběhy tak silný magnet?

Je opravdu zvláštní, jakou mají tyhle příběhy sílu. Není je možné umlčet ani zeslabit. Je to nejspíš tím, že byť hodně schovaná, krčí se v legendách pod nánosy nových interpretací ryzí pravda. Dokážeme ji vycítit, a ona nás pak asi za odměnu jak magnet neustále přitahuje a vzrušuje a ovlivňuje naše jednání.

Máte nějaký favorizovaný příběh z těch, které se k vám dostaly s nabídkou role vypravěče série Černé sanitky?

Vybrali jsme ty nejsilnější, samozřejmě. V každé z legend se skrývá jednoduchý příběh a ten vás nenechá v klidu. Mně se líbí ten o holce, která se vrací z dovolené v Tunisku. Večer před odletem ještě prožije románek s Tunisanem. Přijede domů a zjistí, že má ošklivou vyrážku… V tuhle chvíli by už nejspíše mnoho lidí dokázalo pokračovat. Podobný příběh jim totiž vyprávěl kamarád, kterému to vyprávěl jiný kamarád a tak dále.

Čemu z toho, co na nás z příběhů působí, věříte vy?

Věřím v něco, co existuje, přesto, že je to něco neuchopitelného. Všechno souvisí se vším a já myslím, že si život nelze nalinkovat a protože tajemné věci do něj patří, jsou jeho běžnou součástí. Určitě mě hodně ovlivnila zkušenost z nedávné doby, kdy jsem se díky docela jiným než medicínsky uznávaným postupům dostal ze zdravotních problémů. Víc se o tom skoro mluvit nedá, a nevěřit tomu „něčemu“ pak už nelze.