Rozhovor s Theodorou Remundovou

Klikněte pro větší obrázekS Theodorou Remundovou jsme se setkaly v kavárně na Národní třídě. Nejdříve jsme docela spontánně mluvily o prodělaných virózách a nemocech dětí, „snažím se antibiotika nedávat, chci se naučit používat bylinky, jsem ale zatím jen začátečník“. Hned nato jsme se samozřejmě zamotaly do práce, protože do vysílání jdou dva její dokumenty.

„První námět „Život bez škatulky“ ke mně dorazil z brněnského televizního studia od mladé dramaturgyně Kamily Zlatuškové. Je o lidech, kteří dali přednost zvířecí společnosti před tou lidskou. Druhý námět na dokument „Já jsem se našla“ z cyklu Marie Šandové Restart, jsem vyhledala sama. Je o romské ženě, které se podařilo překonat těžký osud a znovu nalézt smysl života“, říká dokumentaristka a příležitostná herečka, Theodora Remundová.

Jaké téma je pro vás v těchto příbězích nejdůležitější?

Klikněte pro větší obrázekPokud budu mluvit o filmu Život bez škatulky, pak se asi nejvíce soustředím na otázku komunikace. Jak se stane, že si člověk lépe rozumí se zvířaty než s blízkými lidmi? Druhý krátký dokument spíše než úvahy představuje pouze příběh. Vnímám ho jako příklad pro každého z nás. Jsou situace, které se ve své přítomnosti můžou jevit nesnesitelně, člověk se ale musí pokusit to přežít a jít dál. Například Eva Ridajová z Chomutova svým životem dokazuje, že to má smysl.

Jak hluboko se chcete svými dokumenty o lidských vztazích provrtat divákovi do duše?

Snažím se věci ve filmech rozumově analyzovat. Nechci však, aby se z nich vytratil cit, naopak, chci v nich ponechat půvab a tajemství života.

Co chcete svými dokumenty změnit, jaký mají smysl?

Klikněte pro větší obrázekChtěla bych, aby divákovi umožnily vnímat věci z jiného úhlu pohledu. Aby mu pomáhaly vzdorovat zažitému stereotypu. Stejně jako já se učím od svých hrdinů dívat se na věci jinak. Vždycky, když se mi to daří, je to radost. Ale nesmím o to nikdy přestat usilovat. Je to takový nedokončený celoživotní proces.

Točíte o lidech, o jejich vztazích, problémech – jaké jsou ty vaše?

Tak například, mám problém s komunikací. Každý den se snažíme mluvit spolu s mým mužem „stejným“ jazykem, někdy se nám to daří, jindy ne. Jsou situace, kdy se o věcech dohadujeme a jednáme zkratkovitě. Přitom bych chtěla, abychom si svou vzájemnou lásku dokázali víc užít, aby naše děti věděly, že se o ni mohou opřít.

Jste dcerou známé a oblíbené herečky, je tohle také problém? Jak se s tím vyrovnáváte?

Teď mám období, kdy to znovu zkoumám. Také se na to snažím podívat z jiného úhlu pohledu. Je to flastr, který mi většina lidí přišila.

Klikněte pro větší obrázekMaminčina kamarádka mě nedávno na jedné svatbě provázela po celé společnosti a všem mě představovala jako dceru Ivy Janžurové. Bylo to zajímavé, i když trochu únavné. Někteří hosté byli potěšení, jiní na nás hleděli, jako kdybychom se zbláznily. Já jsem té mamince nechtěla zkazit radost, tak jsem jí toho „medvěda“ udělala. Pro mě jsou tyto situace složité, kdybych to někomu vyprávěla, může snadno říct „jak můžeš ze sebe dělat takového panáka?“ Já ale vím, že ta maminka to myslela i jako poctu mně a mojí mámě.

A hned mě napadá, že bych mohla tyhle zážitky zužitkovat v nějakém dalším filmu, tím bych tomu dala smysl.

Text: Iveta Kováčová
Foto: Marek Nosil, Jana Vargová, ČT, Ibra Ibrahimovič, Jiří Zykmund, Zuzana Kovaříková
Převzato z časopisu ČT+