„Návrat nebyl jednoduchý“

Jak složitá byla cesta pořadu „Co týden vzal“ k jeho vzniku?

Klikněte pro větší obrázek Tenhle pořad měl velmi zvláštní osud. Trvalo to přibližně rok. Nemám ráda zákulisní intriky, a tak jsem šla legální cestou. Nabrala jsem sílu a začala jsem se objednávat u jednotlivých redakcí. Nabízela jsem celkem čtyři projekty a tenhle nakonec zaujal nejvíce a zdál se také nejreálnější. Je zajímavé, že vždycky, když jsem ve srabu, tak mi pomůže Česká televize. Jsem jí za tuhle šanci vděčná. Na jedné straně už nejsem nejmladší, ale na straně druhé je fakt, že politickou satiru dneska sledují lidé od čtyřicítky nahoru.

Jak jste prožívala návrat na televizní obrazovku?

Musím se přiznat, že to pro mě nebylo vůbec jednoduché. Rok jsem jezdila po divadelních sálech a tam se kontakt s divákem navazuje úplně jinak. Ve studiu jsem nestála pěknou řádku let a byl to pro mě docela velký šok. Najednou se ocitnete v malém prostoru mezi kamerami a vůbec se nepoznáváte.

Co vás při prvním natáčení „Co týden vzal“ nejvíce překvapilo?

Myslím si, že nejvíce jsem byla překvapená asi sama sebou. Má představa o sobě byla od začátku velmi odlišná. Svou roli jsem si původně vysnila jinak. Myslím si, že až při druhém dílu jsem se uvolnila a opustila ten zaběhnutý stereotyp, který do mě léta hustili v divadle.

Jak moc se liší současná podoba pořadu od vaší původní představy?

Bylo potřeba si uvědomit, že se nejedná o divadelní ztvárnění a já nejsem bavič. Já si „Co týden vzal“ představuji jako takový uzavřený kotel. Ráda bych jej dostala do podoby určitého dialogu. Jsem ráda, že se podařilo navázat kontakt s diváky. Zapojuji je do hlasování, obracím se na ně a oni reagují. Telefonují a píší také hodně mailů. Mám z toho opravdovou radost.

S jakými ohlasy jste se po prvních dílech setkala?

Klikněte pro větší obrázek Část lidí mě miluje, druhá část nenávidí a já už jsem se s tím naučila žít. Ohlasy na tenhle pořad jsem dostávala průběžně od prvního dne vysílání a většina z nich byla pozitivních. Lidé mi říkali, že jsem nabrala ten správný směr, ale měli samozřejmě také výhrady. Jsem za ně samozřejmě vděčná. Nemyslím si o sobě, že jsem geniální. Do budoucna se budu snažit pořad vyprofilovat tak, aby zaujal co nejvíce diváků.

Jste spokojena s diváckou sledovaností?

Určitě. „Co týden vzal“ šel proti dvěma nejsledovanějším seriálům v zemi. V té obrovské konkurenci sledoval první díl necelý milion lidí. Což byl podle mě veliký úspěch. S diváckou sledovaností to do budoucna nevidím tragicky. Spíše pozitivně.

Myslíte, že nezaujmete mladšího diváka?

Neznám moc mladých lidí, kteří by se na tenhle pořad dívali. Je fakt, že na mé představení občas přišli mladí. Těžko říct, jestli se na mě nepřišli podívat jen proto, aby se přesvědčili, že jsem ještě naživu (smích).

V České televizi jste před lety začínala v pořadu „Co týden dal“. Teď se po více než patnácti letech vracíte zpět na obrazovky s pořadem „Co týden vzal“. Nevidíte v tom určitou symboliku?

To víte, že ano. Vymyslela jsem snad patnáct názvů. S vedením televize jsme se nakonec bez pochybností dohodli, že právě tenhle je ten pravý. Existuje zde určitá návaznost a každý ví, že je to pravý opak pořadu ze začátku devadesátých let. Mnoha lidem se líbí, že vytvářím protiváhu Otázkám Václava Moravce, který je seriózní, a já to pak smetu spíše z té veselejší stránky.

Kdo se o vás stará po stránce vizáže?

Klikněte pro větší obrázek Oblečení je velice provokativní a navrhuje jej pro mne paní Ivana Follová. Do prvního dílu zcela záměrně zvolila avantgardu a můj model sklidil nespočet ohlasů. Byli lidé, kteří jásali, ale našli se samozřejmě i tací, kterým se to nezamlouvalo. Jeden pán nám dokonce napsal, že jsem vypadala jako vykostěný uzenáč. Zasmáli jsme se tomu i v pořadu a rozhodli jsme se, že do budoucna budeme avantgardu střídat s klasikou. Lidé si pro výstřednější modely mohou klidně vymýšlet trefné názvy.

V televizi máte svůj týdeník, pracujete v rádiu, máte vystoupení v divadlech, připravujete knihu. Máte vůbec nějaký volný čas?

Jakmile se objevíte v televizi, tak vás okamžitě chtějí na vystoupení jako diví. Jakmile zmizíte z televize a máte čas, tak po vás neštěkne pes. Je to docela zajímavý úkaz. Vystoupení jsem teď omezila a další kšefty už dnes v podstatě odmítám. Dospěla jsem do stádia, kdy jsem zjistila, že peníze nejsou všechno.

Měla jste ambice psát román. V jaké se nachází fázi?

Už jsem ho odevzdala ke korekturám. Bude se jmenovat „Celebrity, aneb co kamery neviděly“ a měl by vyjít v březnu. Není to autobiografie, ale příběh vychází z toho, co jsem prožila. Hrdinové prožívají stejné životní etapy, které jsem prožívala já. Jeden z prvních impulzů bylo například to, jak jsou dnes v seriálech ztvárňovaní hrdinové, kteří onemocní rakovinou. Vždy to prožívají způsobem, který nemá nic společného s realitou. Myslím si, že když jsem to prožila, tak teď můžu svým hrdinům dát reálné prožitky a prostředí. Ta kniha je vlastně taková moje odveta tomu současnému zákulisí showbyznysu.

Jak těžké je pro samostatnou ženskou obstát v tomhle drsném prostředí?

Musíte mít hroší kůži a obklopit se lidmi a přáteli, na které je spoleh. Mám velké štěstí, že jsem tyhle lidi našla a oni se mnou prožívali nejednu nevšední záležitost.

Jak se vyrovnáváte s negativní kritikou?

Divák chce zábavu, která není nechutná a které rozumí. Už Miloslav Šimek říkával, že kdyby měl dělat takovou zábavu, která uspokojí pár kritiků a intelektuálů a bude mít sledovanost dvě stě tisíc, tak se bude raději natáčet na kazety a svým fanouškům je posílat. Jsem přesvědčena, že většina renomovaných kritiků si léčí své vlastní komplexy.

Čím si vysvětlujete, že se u nás nikdo jiný nespecializuje na politickou satiru?

Když se mě kdysi ptali, proč zrovna já, tak jsem jim odvětila: Proč ne já, je tady snad někdo jiný? Může to vypadat lákavě, ale není to žádná legrace. Já sama nevím, kde je pravda. Politiku sleduji především jako obyčejný občan.

Která událost vás v poslední době nejvíce vyvedla z míry?

Ze současné situace jsem docela znechucena, protože zákulisí je zpolitizované a jde to až do státního zastupitelství. Když jsem zjistila, že si lze lobbysticky přes nějakou společnost objednat změnu zákona, tak jsem se zhrozila. Z toho nadšena nejsem a jsem ráda, že to mohu říci alespoň ve svém pořadu.

Jak vzpomínáte na Miloslava Šimka?

S láskou jako na svého nejlepšího parťáka. Vděčím mu za mnohé. Díky němu jsem se vlastně vrátila na televizní obrazovky v úplně jiném světle. Náhoda, že jsem potkala Miloslava Šimka a ten si přečetl mou knihu, vlastně radikálně změnila můj život.

Myslíte, že to byla náhoda?

Nebyla to náhoda. On se mi později několikrát přiznal, že si to tak trošku přál. Tak po mně sáhnul, ozkoušel si mě a ono to klaplo.

Jaký máte pocit, když se vidíte na obrazovce?

V televizi se na sebe odmítám koukat. V případě „Co týden vzal“ jsem našla odvahu podívat se až v noci na reprízu. Sama pro sebe jsem si odvodila různé důsledky. Věděla jsem, že to poprvé ještě nebylo ono. Jsem ráda, že jsem to překousla. Doufám, že teď už jsem jiná.

Myslíte, že by se pan Šimek nad vaším novým pořadem bavil?

Myslím, že asi ano. Když už byl nemocný, tak mi říkal, že bych v tom měla pokračovat. Byl přesvědčený, že bych se k publicistice už vracet neměla. Určitě by mě pro dobro pořadu nemilosrdně hodnotil.

Zůstal v pořadu jeho duch?

Do určité míry asi ano. Vždycky, když nevím jak dál, tak se ptám sama sebe, jak by reagoval on. Když člověk začne přemýšlet z úplně opačné strany, tak většinou přijde na ty nejlepší fóry. Miloslav Šimek mě inspiruje dodnes.

Jak vypadá v současnosti váš zdravotní stav?

Tak teď je to se mnou naštěstí dobrý. Před tím, než jsem se do tohoto projektu pustila, jsem se nechala důkladně prověřit. Člověk je vždycky připraven na špatnou zprávu, ale já jsem se cítila dobře, takže jsem nebyla až tak vylekaná. Řekli mi, že můžu řádit jako čertík. Za půl roku mě čeká další prohlídka.

Na co se dneska díváte v televizi nejčastěji, když máte volno?

Dost si vybírám. Kvůli angličtině si pouštím filmy, které jsem si přivezla z Ameriky. Jinak se nejvíce dívám na historické seriály, válečné dokumenty a životopisné filmy. No a potom publicistické pořady, ze kterých čerpám a k životu je zkrátka potřebuji.