Moravský synek Jožka Šmukař

Klikněte pro větší obrázek Je ještě mladý, řečný, rád se druží, má hodně kamarádů, je sympatický, umí zpívat, rád popije skvělé víno, a to víno má taky ve svém sklepě, protože mu patří alespoň malý vinohrad... Tak tohle všechno na Jožku Šmukaře docela sedí. Však to také typický „moravský synek“ je.

VÍNO

Klikněte pro větší obrázek Sklep má Jožka Šmukař ve Starovičkách u Hustopečí. Abychom byli přesní, ty sklepy jsou vlastně hned dva, pěkně vedle sebe. V tom prvním se všechno to lahodné víno připravuje. Tedy nejdříve naveze, pak umele, poté se nechá kvasit. V momentě „M“ je třeba u toho kvasícího vína být a trochu si ho odlít, protože je to zrovna burčák, a byl by hřích neokoštovat. Už proto, jak se říká, že pěkně vyčistí krev. S tou burčákovou transfuzí to sice může být někdy složitější, protože platí nepsané pravidlo: aby byla účinná, musí se vypít tolik burčáku, kolik má člověk krve v žilách. Nikoli ovšem za týden, ale za den. Tak si dejte dohromady, když jeden vypije pět litrů vinného moštu naráz. To se kolikrát svět změní třikrát dokola... No comment..! Pak to víno kvasí v sudech, hezky si tam leží, aby vyzrálo, a za čas se z něj stane královský nápoj. Tak jednoduché to zase není, ale nešť...

No a když je skoro hotové, přemístí ho Jožka Šmukař do vedlejšího sklepa, kde zraje dál. Třeba v barikových sudech, což jsou sudy z bílého kanadského dubu, a víno díky louhování dostane naprosto originální chuť. V posledních letech je barikové víno hodně žádané. Podepsali se na tom samozřejmě nejrůznější snobové a „taky znalci“, ale je fakt, že barik má zajímavou, neopakovatelnou chuť i vůni.

„U nás se víno pilo vždycky,“ vzpomíná Jožka. „Mně tak chutnalo, že přede mnou museli sklep zamykat. Je fakt, že jsme měli jen takový malý sklípek, pro skladování vína nic moc. Tam u nás v Krumvíři, kde jsem vyrůstal, jsme bydleli v části, které se říká Na rybníčku. Je tam poměrně vysoká hladina spodní vody, sklípek nemohl být moc hluboko, takže v něm bylo v létě poměrně teplo, dokonce patnáct stupňů, a v tom víno dlouho neudržíte. Vysadili jsme tam sice moruši kvůli stínu, příliš platné to nebylo. Takže jsme se snažili, aby ve sklepě víno moc dlouho nebylo.

Všechno co s vínem nás naučil táta, my bráchové jsme mu pomáhali. Nejstarší Vašek příliš ne, brzy odešel na vojenské gymnázium, ale prostřední Zdeněk a já jsme byli u toho. S tátou jsme založili nový vinohrad. Když byl ve třetím listě, tedy třetím rokem po výsadbě, těšili jsme se na panenskou úrodu. No a táta zemřel, nedočkal se.

Ten vinohrádek, protože je spíš malý než velký, máme dodneška. S bráchou Zdeňkem jsme z domova oba odešli, jezdíme tam jen za matkou, o vinohrad se stará bratranec. Protože vinohrad se nesmí nechat být. Když ho necháš ladem, je po něm. To je práce na pořád...!

Tady ve Starovičkách mám daleko větší vinohrady. Samozřejmě vím, že hrozny se dnes dají koupit lacino, že je to jednodušší, než když je pěstuji sám, ale nemohu vinohrad nechat být. Chodím tam rád, relaxuji, a pracuji na něm vždycky, když je to možné. Bylo by mi líto nechat ten vinohrádek umřít...“

Víno je také nejfrekventovanější téma v televizním hudebně zábavném pořadu Vínko vínečko aneb Jak jsem potkal vlašský ryzlink. Druhý program ČT ho vysílá 30. prosince v deset večer. Do sklípku v Zaječí u Břeclavi přijel za kamarádem Jožkou Šmukařem Václav Postránecký, Radek Brzobohatý, Jakub Šebesta, šéf celostátní zemědělské inspekce a pověstnou třešničkou na dortu byla MISS České republiky Eliška Bučková. Hrála a zpívala cimbálka mladé Slovácko. Povedené a příjemné setkání...

Jak je dnes s konzumací vína, a s vínem vůbec? V typicky českém pivním prostředí se prosazuje čím dál tím rychleji. Kvalitní česká, a zejména moravská vína zachutnala lidem bez rozdílu věku, profese, vzdělání. O vínu se hodně píše, je zdokumentováno v televizních pořadech, holdují mu přímo i nepřímo populární osobnosti.

„Nová situace přinesla nová pravidla,“ glosuje Jožka Šmukař. „Dnes už nemáme jen červené a bílé jako před několika lety. Vína se dají s jídlem kombinovat nejrůznějším způsobem. Jistě, že stále zásadně platí, že k tmavým masům je ideální červené, k lehkému bílé. Ale dnes je už tak skvělý výběr vín, třeba všechny ty pozdní sběry, výběry z hroznů a podobně, že třeba ke kachničce se dá klidně podávat chardonnay ve výběru nebo v pozdním sběru, popřípadě i rýnský ryzlink se zbytkovým cukrem. K rybě a k bílým masům vlašské ryzlinky, a vůbec tvrdší, tedy málo sladká vína. Naopak zase ke všem těm dnes módním zeleninovým salátům, i k salátům těstovinovým, lze bez obav nabídnout nějakou tu „voňavku“, jak se říká, tedy třeba muškát či rosé z frankovky. Kombinací je nepřeberně, a chutí ještě víc, a ta vinná nabídka je de facto neohraničitelná. Navíc se všechno víno obrovsky zvedlo v kvalitě, paleta je neuvěřitelně pestrá a člověk si může dovolit vybrat si vlastně cokoli. Ať už víno z Moravy, ale taky z Mělníka, z Litoměřic, z Žernosek... Jde jen o to, víno pochopit, ozkoušet ho buď ve vinotéce nebo při příjemném výletu na kolech někde ve sklepě na jihu Moravy. To už je na každém...“

PÍSNIČKA

Klikněte pro větší obrázek Jak se člověk dostane k muzice? No jistě, především nesmí být hluchý. Když není, zpívání ho baví, je to radost. Navíc, když je v rodině k muzice veden...

U Šmukařů tohle fungovalo docela dobře. „Tata byl sice technikem ve Šroubárnách ve Ždánicích, matka pracovala v Krumvíři na statku, ale s muzikou jsme byli spojení“, vzpomíná Jožka Šmukař. „U nás se pořádaly takové ty hudební dýchánky s harmonikou. Nebo se chodilo do místní sokolovny a tam se zkoušelo. V Krumvíři byla osvětová beseda, v jejím rámci divadelní společnost. Můj „tata“ byl s panem Kinclem (jeho dcera byla sopranistkou v opavské opeře), a s Jožkou Hanákem, kontrabasistou Janáčkovy opery v Brně, oporou nebo takovým nosným pilířem místní muziky. Patřil k nim ještě folklorista Martin Poledník. Tahle místní hybná muzikální páka spolu hrála v hodně originálním složení – mandolína, bandžo a dvě harmoniky. Hráli naprosto všechno, tehdy se žádný čistý moravský folklor vlastně nedělal. My s bráchou Zdeňkem jsme byli u toho, a po pár letech Zdeněk s kamarády založil cimbálku, snad jako vůbec první cimbálku tam u nás, do té doby tam žádná nebyla. Tak jsem se k tomu přimotal. Když to začalo růst, přišla dechovka, pak ještě taneční muzika a všechno, co si doba žádala. Dechovka mě posléze vynesla do Slabákovy Moravanky, tam jsem prošel profesionálním školením, no a pak už jsem zakotvil u cimbálu, vlastně před cimbálem. Je to fantastická věc, když je perfektní kapela a kolegové zpěváci perfektně zpívají. Vzpomínám, když jsem byl před lety osloven šéfem Žofína Honzou Nekolou, a pak zpíval před obrovským žofínským orchestrem vedeným Františkem Preislerem. Tam hrály smyčce i dechy, sedmdesát profíků, kvalitní ansámbl, a pro mne famózní zážitek. Úžasné. A stejně tak s Brolnem Jindřicha Hovorky. Taky sebeuspokojení duše.

Pro mne jsou všechny písničky, nejen ty lidové, se kterými jsem v poslední době spojován, opravdu „srdíčkovou“ záležitostí. Líbí se mi všechno, včetně velkých a populárních světových hitů.“

Jožka Šmukař se s písničkami potkává nejen na pódiích, ale taky v televizi, zejména v té veřejnoprávní. Během letošních Vánoc hned několikrát.

VÁNOCE

Klikněte pro větší obrázek „O Vánocích, tedy hlavně na Štědrý den, jsem měl vždycky velký hlad. Těšil jsem se na zlaté prasátko, ale pokaždé marně. Třeba jsem nevydržel a zobl si někde rozinku nebo mandli,“ vypráví Jožka Šmukař. „Bydleli jsme s našimi v Krumvíři, u staříčků mé matky. Stromeček jsem viděl pokaždé až večer. Rodičům se ho podařilo utajit, nevím, jak to dělali, museli ho zdobit snad ve čtyři ráno. Vždycky jsem byl překvapený, nadšený, dojatý, okouzlený dárky, byť skromnými, a věřil jsem, že „Ježíšek“ existuje. Večer jsme nikdy nejedli kapra, maminka se bála, aby s námi nemusela běžet někam na pohotovost kvůli kosti v krku. Takže bylo většinou filé. Až když jsem byl větší a začal jsem se zabývat kulinářstvím, dělal jsem kapra zkrátka já a přesvědčil všechny, aby ho jedli taky. Ale maminka měla filé stejně vždycky v zásobě.“

I když je smažený kapr s bramborovým salátem typické české štědrovečerní menu, celá řada rodin, stejně jako kdysi maminka Šmukařová dává přednost filé, řízku z vepřového, kuřecího nebo králičího masa, protože jim ryba zkrátka „nevoní“. Bude ale zaručeně vonět, když se kapr připraví podle originálního Jožkova receptu. Nouze ho taky naučila „housti“, protože jeho dcery Lenka a Katka kapra taky zrovna dvakrát nemusí... Autorem receptu je především Šmukařova fantazie.

Recept na vánočního kapra Jožky Šmukaře

VÍRA A KOSTEL

K jižní Moravě patří víc než kde jinde. Je to posvěcení, ale člověk k němu musí dojít léty, dospělostí, možná i rozumem. Protože malý, nebo spíš dorůstající Jožka se mu dost vyhýbal...

„Samozřejmě, že jsem pokřtěný. Mamka do kostela chodila, a chodí doposud, ale „tata“ to sabotoval a já to od něj vyčíhl taky. Ani ta doba kostelu moc nepřála,“ vzpomíná Jožka Šmukař. „Teď po letech jsem se do kostela vrátil. Nikoli jako zbožný věřící, ale jako muzikant. V prosinci mám v celé řadě svatostánků koncerty. Lidové písničky, koledy, vyprávění. Jsou to krásné věci... Zastavit se s lidmi, vyprávět si s nimi, hrát jim, zpívat...

A stejně tak rád zpívám a bavím lidi při všech těch ochutnávkách vín, při besedách u cimbálu, na prestižních akcích na Žofíně, nebo při rozhlasových pořadech, kde si vyprávím s hosty buď já, nebo naopak mě zpovídá třeba Mirek Donutil.“

Tak kolik životů má jeden moravský synek? Život zpěváka, vinaře, vypravěče, moderátora, přítele, kamaráda, otce... Na jednoho je to kolikrát až moc, ale zvládnout se to dá. Chcete příklad? No, ve Starovičkách, kousek od Hustopečí, bydlí sympatický chlapík jménem Jožka Šmukař...

Text Jiří Moc
Foto Jakub Ludvík, Pavel Král, Martin Kubica, František Okrouhlík
Převzato z týdeníku ČT+